V polovině září přišel literární svět o jednoho z posledních velkých levantských spisovatelů, 15. září zemřel v 76 letech v rodném Bejrútu Iljás Chúrí. Celoživotní bojovník za palestinské právo na sebeurčení po sobě zanechal čtenářům patnáct románů, dvě povídkové sbírky, tři divadelní hry a dva scénáře. Ve výčtech nejlepších arabských děl dvacátého století se pravidelně objevuje jeho Báb aš-Šams (Brána slunce, 1998), epická freska mapující osudy palestinských uprchlíků po roce 1948. Chúrí nebyl ale žádný fanatik, byl to člověk, kterého formovalo dětství v křesťanské rodině, studia v Paříži u takových jmen jako Michel Foucault, osobní zkušenosti s palestinskými uprchlíky v Jordánsku před Černým zářím a v neposlední řadě občanská válka. „Musíte nejprve rozpoznat utrpení druhého, než budete po druhém požadovat, aby rozpoznal vaše utrpení,“ řekl v rozhovoru s palestinským spisovatelem a básníkem Antonem Šammásem pro literární přílohu izraelských novin Yediot Achronot v roce 2002.

Iljás Chúrí se narodil 12. července 1948 do středostavovské řecko-ortodoxní rodiny a dětství prožil v převážně křesťanské bejrútské čtvrti al-Ašrafíja. S babičkou čítával poezii, a ač nikdy nebyl věřící, měl ve velké oblibě náboženské texty; naučil se zpaměti celé pasáže z Koránu a Knihu Jóbovu považoval za „literární veledílo“. V dospělosti Iljás vzpomínal, jak ho jako malého chlapce knihy libanonského spisovatele Džurdžího Zajdána (1861–1941) naučily mnohému o islámu a jeho vlastních arabských kořenech. Později našel zálibu v arabské klasické literatuře, v ruských novelistech, jako byli Puškin nebo Čechov, a v modernistech.

Maturoval v roce 1966, v době, kdy se libanonská společnost čím dál víc polarizovala a narůstal počet propalestinských a radikálně arabsko-nacionalistických skupin. Rok po maturitě vycestoval tehdy devatenáctiletý Chúrí do Jordánska, kde navštívil palestinský uprchlický tábor. „Když jsem navštívil uprchlický tábor al-Baká’a, zažíval jsem hluboké ponížení,“ vzpomínal v rozhovoru se Šammásem. „Říkal jsem si, že musím něco udělat. Odcestoval jsem do Ammánu. Neznal jsem tam živou duši. Spal jsem na střeše laciného hotelu. Ráno jsem si vzal taxi a požádal řidiče, aby mě odvezl za palestinskými bojovníky.“ Tehdy se Chúrí zapsal do Fatahu, největší a nejdůležitější frakce Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) s levicovým, nacionálním a sociálně-sekulárním směřováním. „Cítil jsem tehdy, že je naší morální povinností bojovat,“ vzpomínal v roce 2017 v rozhovoru pro Daily Beast. „Je to součást mé minulosti. Jsem na to hrdý. Teď už bych to možná neudělal. V té chvíli to ale bylo nutné… Byla to součást toho, kým jste. Jestliže jste se ztotožňoval s Palestinci, musel jste to udělat. Jiná možnost neexistovala.“ Po tzv. Černém září 1970, kdy se palestinské gerily pokusily o státní převrat a atentát na krále Husajna, z Jordánska odjel.

Po absolvování studií dějin na Libanonské univerzitě odcestoval do Paříže, kde na École Pratique des Hautes Études získal doktorát ze sociálních dějin. Disertaci o občanské válce, jež probíhala mezi maronity a drúzy v pohoří Libanon v letech 1840 až 1860, napsal u Alaina Touraina. Fascinovala ho téměř naprostá absence psaných záznamů jak o tomto konfliktu, tak o událostech Nakby, a „tento nedostatek psaných dějin způsobuje, že my Libanonci nemáme ani přítomnost,“ posteskl si v roce 2017 při interview pro The Paris Review.

Ve válce jsou jen poražení

V roce 1975 vypukla v Libanonu občanská válka. Stanuli proti sobě křesťané s muslimy a patnáct let trvající boje si vyžádaly podle odhadu 130 až 250 tisíc civilních obětí. Chúrí se připojil k Libanonskému národnímu hnutí, které tvořily levicové, panarabské a syrské nacionalistické strany a organizace podporující OOP a v jehož čele stál vůdce Socialistické strany pokroku, drúz Kamál Džunblát (1917–1977). Jeho rodina, stejně jako řada další libanonských levičáků, kteří „překročili hranice“, za svá přesvědčení draze zaplatila. Křesťanské milice je vyhnaly z domova a na velmi dlouhou dobu ztratili kontakt jak mezi sebou, tak s ostatními rodinami, vedle nichž do té doby žili. Chúrí byl za války zraněn a dočasně oslepl. V důsledku tohoto zranění po zbytek života výrazně šilhal.

„Zpočátku jsem proti válce nebyl,“ vyprávěl v rozhovoru pro The Beirut Review v roce 2012. „V roce 1975 jsme měli pocit, že válka je nevyhnutelná. Mezi levicově orientovanými lidi, jako jsem byl já, panovalo přesvědčení, že koalice mezi Libanonci a Palestinci přinese arabskému světu něco nového. Snažili jsme se vybudovat nový druh demokracie a sekulární režim v části světa, jež nikdy takový režim nezažila. Nepovedlo se to. Selhali jsme, lidé jako já skončili poražení. Myslím, že ve všech válkách jsou jen poražení.“

První román, ‘Iláqát ad-dá‘irati (O vztazích kruhu) vydal v roce 1976. O rok později následoval Džabal as-saghír (Malá hora), který se odehrává za libanonské občanské války. „Když jsem začal psát romány, uvědomil jsem si, že chci psát přítomnost,“ řekl v rozhovoru pro The Paris Review. K jeho druhému románu napsal předmluvu velký palestinský akademik, politický aktivista a kritik západního orientalismu Edward Said. Popisuje v ní Chúrího jako klíčovou sílu arabské literatury hned po Nagíbu Mahfúzovi, označuje jej za „vynikajícího“, zároveň je ale podle něj „změtí paradoxů“. Sám Chúrí říkal, že teprve po vydání románu Džabal as-saghír akceptoval představu, že je spisovatel.

Motivy války a utrpení Palestinců se prolínají celým jeho dílem. Hlavním hrdinou jednoho z pozdějších románů Jalú (Yalo, 2002), s názvem odkazujícím k palestinské arabské vesnici, kterou Izraelci zabrali v roce 1967 a později srovnali se zemí, je tak bývalý milicionář obvinění ze zločinů spáchaných za libanonské občanské války. Je to nemilosrdný portrét člověka bez země, minulosti a identity. „Prožil jsem válku a nemůžu se vyhnout tomu, abych o ní psal… Občanská válka ale nevede k velké literatuře. Na to zapomeňte. Válka je lidská zkušenost… Za války panuje bezčasí: v jediném okamžiku žijete v přítomnosti, v minulosti a v budoucnosti; v jediném okamžiku žijete i umíráte; v jediném okamžiku jste všude a nikde… Čas neexistuje, a přesto je čas velkým učitelem všeho. Učí spisovatele pokoře. A když popisujete smrt, musíte být velmi pokorní.“

Spisovatel má bránit život

Chúrího romány se vyznačují komplexním přístupem k politickým tématům a fundamentálním otázkám lidského chování, často využívá volného proudu myšlení a vnitřních monologů. Nevyhýbá se přitom otevřeným popisům sexu a sžíravé kritice arabských vlád. Věci bylo, podle něj, nutné pojmenovávat tak, jak jsou. Prohlašoval nicméně, že se nesnaží prolamovat tabu samoúčelně, jako to – podle něj – někteří arabští spisovatelé dělají. „A potom utíkají na Západ a brečí, že jsou perzekuováni. Já tabu neprolamuju. Jsou mi ukradená.“ Ve svých dílech se opírá o arabskou literární tradici a píše tak jako drtivá většina spisovatelů spisovnou arabštinou. V pozdějších titulech se ale začaly objevovat prvky hovorové arabštiny, a to nejen v dialozích, jak začíná být čím dál běžnější, ale i v samotném hlavním vyprávění. „Válka otevřela literární jazyk jazyku mluvenému. Je to zásadní evoluce, kterou musí arabská literatura projít. Arabové jsou jediným národem, jehož jazyk se za posledních patnáct set let nezměnil. Všechny ostatní jazyky se změnily, náš ne, protože je to jazyk čerpající z Koránu a jako takový je posvátný… Abychom mohli popisovat realitu, musíme změnit jazyk.“

Celý život věřil Iljás Chúrí v demokracii a sekularismus a tvrdě se stavěl proti frakcionářství. Byl to inovátor na stylistickém i tematickém poli. „V mém díle si nejste jistí, jestli se dané věci opravdu přihodily, víte jen, že se vypráví.“ Když se ho při interview na BBC ptali, co je hlavním úkolem spisovatele, odpověděl, že bránit život a hledat smysl samotného smyslu. „Spisovatel je svědek – šahíd, šahíd má dva významy: svědek a mučedník. Dnes už nikdo termín šahíd pro svědka nepoužívá, protože máme tolik mučedníků, podle mě je spisovatel ale obojí, je svědkem i mučedníkem. Jedním z prvků jeho přežití tvoří hledání života, proto je svědkem, hledá však život uvnitř smrti, což z něj činí mučedníka.“ Spisovatel musí budovat základní hodnoty, bez nichž není život možný.

Nesmíte se poddat touze po pomstě

Přestože bojoval za práva Palestinců, stavěl se radikálně proti zabíjení civilistů. „Takový čin se nedá ospravedlnit,“ vysvětloval v rozhovoru s Antonem Šammásem. „Já to navíc vnímám jako slabost a podlehnutí závrati, kterou konflikt vyvolává. A jsem i proti sebevražedným misím, protože se bojuje za život, ne za smrt. Hlavní palestinská zbraň musí být morální… Palestinci utrpěli mnoho ztrát a touha po pomstě je hluboce lidská, člověk se ale touze po pomstě nesmí poddat.“ Vzpomínal, jak ho navždy změnilo přečtení Facing the Forests A. B. Jehošui a Smile of the Lamb Davida Grossmana. „Ovlivnila mě taková izraelská literatura, která mě naučila, jak komplikované tyto záležitosti jsou, byť s nimi bytostně nesouhlasím.“ O Židech často hovoříval jako o bratrancích a sestřenicích a podporoval překlady svých knih do hebrejštiny.

Iljás Chúrí psal celý život pro řadu periodik, v Muwáfiqu se sešel s velkým moderním syrským básníkem Adonisem, v al-Karmelu s největším palestinským básníkem Mahmúdem Darwíšem. Oba na něj měli velký vliv. Od roku 1993 stál šestnáct let v čele týdenní kulturní přílohy libanonského deníku an-Nahár. Pod jeho vedením se časopis nebál kritizovat kontroverzní aspekty poválečné rekonstrukce země, jež probíhaly pod vedením Rafíqa Harírího. Získal řadu literárních cen, přednášel na univerzitách v Evropě a ve Spojených státech – více než deset let působil na Newyorské univerzitě jako Global Distinguished Professor, kdy každé jaro přednášel a zbytek roku potom trávil psaním v Bejrútu.

„Píšu rukou, nedokážu psát jinak. Jsem nesmírně archaický. Snažím se naučit používat počítač, ale když jde o zvyky spojené s psaním, jsem tradicionalista. Musím například psát na ten samý papír. Je to velmi rituální a velmi hloupé.“ Jeho dílo je přeloženo do angličtiny, dánštiny, francouzštiny, hebrejštiny, italštiny, katalánštiny, norštiny, portugalštiny, rumunštiny, španělštiny a švédštiny. Čeština ve výčtu chybí, můžeme jen doufat, že prozatím.