V posledních minimálně deseti letech u nás přibývá publikací, které se zaměřují hlavně na největší české toky. Jejich přítoky jsou v nich někdy hodnoceny s přezíravostí a skepsí. V publikaci Kudy plyne Vltava: co je řeka, jak vzniká, jak se proměňuje a kam spěje? (Dokořán, 2023) kupříkladu najdeme kapitolku s názvem Botič žalostný, tvrdící, že druhý největší pražský přítok Vltavy je v pražské zástavbě jen „žalostným kanálem“. Jiní autoři to vyjadřují i sentimentálněji, ale obsahově podobně, totiž že se v Praze Botič stává nevítanou přírodou zbavenou svéprávnosti, posléze „kanálem odsouzeným do nelítostného podsvětí“ (Jiří Šerých). Jak se ale vnímání a odpovídající přídomky/pojmenování Botiče vyvíjely v minulosti?     

Synonymum smradu

V zákoutí lesa a mezi skalinami vynořuje se z hlubin, s radostným bubláním a klokotem, jako tekutý křišťál pospíchá zelení křovin, polí a luk, aby se dotykem s lidskými osadami porušil a na půdě velkoměsta se proměnil v „odpornou stoku“. Takto líčil „životopis“ Botiče novinář, prozaik a autor společenskovědních prací Josef Veselý. V knize Prahou tisíciletou: z dávna i dneška: drobnomalby, obrazy a pohledy ze života staré i nové Prahy (1926) k tomu ještě expresivně dodával: „Bahnitý, kalný, plný neřesti a nečistoty, splašků a smetí, šíří ve svém vůkolí nelibý dech.“

V dané době šlo zřejmě o obecně přijímaný názor, slovo Botič platilo téměř za synonymum nepořádku a nesnesitelného zápachu. Podrobněji to líčí kronikářka Prahy 15 Pavlína Nejedlíková v letos vydané knize Botič v hlavní roli sledující jeho vznik a průtok Čeněticemi, Průhonicemi, Újezdem u Průhonic, Křeslicemi, Petrovicemi, Hostivaří, Nuslemi atd. až k ústí do Vltavy pod Vyšehradem; hlavně proměnu tamní zástavby a to, co se o ní dochovalo v kronikách a dobovém tisku. Podle ní se na přelomu 19. a 20. století tento potok stal terčem mnoha vtipů, například že Botič už nesmrdí ani neteče, protože byl vypotřebován na inkoust; že se z něj odstěhovaly všechny škodlivé bakterie, protože i pro ně je to toxické prostředí. Případně „pták se pozná po peří, Botič po čuchu“. Vznikaly i písně, v nichž se žertovalo o tom, že Botič v létě páchne tak, že „kdo se k němu blíž odváží, čich hned ztratí, sluch i zrak“.

Posvátno a biblické proměny

V minulosti tomu tak ovšem nebylo. Voda Botiče prý nejen že bývala tak čistá, že se používala k výrobě piva, ale naši středověcí předci si ji spojovali ještě s jiným nápojem, vínem: nesl právě název Vinný potok, případně biblické jméno Cedron, což ovšem neslo zcela odlišnou symboliku.

Jméno jeruzalémského potoka Cedron (respektive vádí, jímž teče voda jen občas) mu dali husité. Ti podle historika Petra Čorneje celé Čechy považovali za obdobu biblického Izraele, za Bohem vyvolenou zemi, za teritorium, jemuž Bůh projevil mimořádnou přízeň tím, že dal jeho obyvatelům poznat závazný výklad svého zákona. Odtud názvy Tábor (hora Proměnění Páně), Oreb (hora Starého zákona), Olivetská hora, Beránek a samozřejmě i Cedron – šlo tedy o přiznání úcty ke krajině pro husity posvátné.

Vinný potok

I jméno Vinný potok tradice spojovala s legendou o jisté nadpřirozené události. Podle archaických představ, v nichž se křesťanské motivy prolínaly s pohanskou vírou v magické síly spojené s významnými dny v roce jako zimní slunovrat, se v určité dny proměňovala voda v přírodě ve víno. Například na Štědrý večer, kdy se slaví půlnoční mše. Jak zapsal vlastenecký kněz, sběratel lidové slovesnosti a amatérský archeolog Václav Krolmus (1790–1861) ve své sbírce Staročeské pověsti: „Za dávných dob jistý mleč, sedlák z Vršovic, který se v 70. roce věku svého oženil, když v Nuselském mlýně na Štědrý večer mlel o půlnoci, přistoupil k potoku Botiči a z něho se napil. Tu zpozoroval, že nepil vodu, nýbrž víno. I oznámil to ostatním mléčům; ti vyslechnuvše jej, běželi k potoku, napili se z něho a přesvědčili se, že jejich druh mluvil pravdu. Odtud nazvali potok Botič Vinným potokem.“ Prozaičtější vysvětlení zní, že Botič protékal Nuselským údolím svého času po obou stranách osazeným vinicemi.

A nejen to: podle regionálního historika Karla Výruta měl v minulosti málokterý potok tak významnou úlohu při osidlování a tvorbě pražského okolí; jeho široká niva a okolní mírné svahy vytvářely výhodné podmínky pro nejrůznější lidské aktivity i zakládání osad jako Vršovice, Záběhlice či Michle. Což ale mělo později ten efekt, že byl na dolním toku lidskou činností nejvíce negativně zasažen. A na horním toku naopak transformován v romantický Průhonický park a rekreační Hostivařskou přehradu, přičemž mlýny, které tam dříve stály, byly zbořeny.

Vinnetou a dobrodružná krajina westernu

V posledních desetiletích už si Botič nespojujeme s vínem, a naštěstí (díky svedení odpadních vod do čističek a utlumení průmyslové činnosti) ani se zápachem, ale kupodivu – s dobrodružstvím. Už v neprávem pozapomenutém románu Na březích Botiče (Svobodné noviny, 1948) Františka Křeliny kluci sjíždí potok na voru, přičemž v rychlosti soupeří s tramvají. Křelina v té době bydlel na Spořilově, který Botič obtéká.   

Podobně nedávno v knize (Ne)pošli to dál (XYZ, 2021) vzpomínal rapper a zpěvák Radoslav Banga (1982) na to, jak se po Botiči s kamarády plavili na slepených polystyrenových deskách: „Chtěli jsme se cítit jako indiáni z Vinnetoua.“ Jak píše, Botič měli zmapovaný od Vršovic až k Výtoni, což jim dodávalo odvahu. Nejednou prý prolezli zhruba půl kilometr dlouhý tunel, kterým Botič protéká kolem Otakarovy ulice. Hecovali se tam s ostatními, kdo se odváží mezi desítky krys, jejichž zvuky se rozléhaly tunelem. Starší je totiž děsili, že krysa ve tmě útočí na lidi, protože se cítí být v ohrožení života, vymýšleli si, že to spousta dětí nepřežila a jejich těla stále plavou kdesi v tunelu pod vodou. Nic z toho je od plavby neodradilo: „Nalodili jsme se na polystyren a rozjeli se. Byl to jeden z nejhezčích zážitků v mém životě… dokud jsme neprojížděli Folimankou. Zeptal jsem se ostatních, co je vlastně na konci Botiče. Odpověděli, že neví. Když jsme se blížili k ulici Na Slupi, shora na nás křičel starší pán, ať z těch desek rychle slezem, že za posledním tunelem je Vltava. Vzhledem k tomu, že jsem neuměl vůbec plavat, jsem totálně zpanikařil, to se ví. Voda byla ale dost prudká a stále nám nešlo odpíchnout se ke břehu. Za několik metrů jsme zjistili, že tady už žádný břeh není. Před námi se objevil tunel a my jsme začali dřevěnými tyčemi máchat, co nám síly stačily. Těsně před tunelem byl železný žebřík – a to byla naše poslední šance. Několik z nás se dostalo k žebříku, pak jsme se navzájem všichni drželi a postupně vylezli nahoru.“ Zpětně tedy Banga toto sjíždění Botiče hodnotí jako jednu ze svých největších dětských „kravin“.

Rio Botičo

Nové možnosti v tomto směru poskytuje i zmíněná Hostivařská přehrada: současný starosta Michal Fischer ve zmíněné knize Botič v hlavní roli vzpomíná, jak coby kluk projížděl trubkou pod hrází do Botiče. Dva chlapci prý vždy tělem zablokovali výpusť, voda se nahromadila, oni rychle ustoupili a „třetí profrčel trubkou jako na toboganu“.   

Stejného efektu, ovšem ve větším měřítku, využívá i každoroční akce zvaná Rio Botičo. Při pravidelném částečném vypouštění přehrady ji odvážní vodáci sjíždí na kajaku, kanoi, nebo dokonce nafukovacím člunu. V dobách největší slávy bylo podle Jana Šupa na startu více jak 150 plavidel, tedy určitě přes 250 účastníků. A původ názvu? „Měl být trochu lákadlem pro vodáky, aby si mysleli, že pojedou romantickou exotickou krajinou (což skoro v horním toku pod přehradou je). A jako bomba na závěr je asi 800 metrů dlouhý tunel (naprostá tma), než vás potok vyplivne do Vltavy.“ V současném Botiči se už tedy voda nemění ve víno, ani v něm nehledáme obdobu sakrální biblické krajiny, ale jednou v roce se pro některé alespoň lingvisticky stává bájnou exotickou krajinou westernu.

Řeka, potok i čas ale plynou dále. Snad se někdy dočkáme i uskutečnění některých soudobých vizí, které dokonce mají i knižní podobu (Urbanistická studie – Botič. Městská část Praha 10, 2018), usilujících o obnovu přirozeného vztahu města a toku samotného, přírodní rekultivace jeho břehu, tak aby už Botič v Praze nemusel být nazýván „kanálem“…