Spisovatelka Chulúd Šaraf (Kholoud Charaf) se narodila ve vsi al-Mudžajmir na jihu Sýrie. Po začátku války v Sýrii roku 2011 se věnovala vzdělávání žen a dětí a zasazovala se o zlepšení jejich životních podmínek. Rodnou zemi opustila v roce 2018 kvůli útokům Islámského státu i výhrůžkám ze strany režimu, poté strávila delší dobu v Německu, Polsku a dnes žije ve Vídni. Jako hostující spisovatelka získala mezinárodní stipendia od organizací ICORN, IIE American a německého PEN klubu.

Dosud vydala pět knih. Svou první básnickou sbírku, v níž zpracovávala válečné zážitky, publikovala roku 2016 pod názvem Rufát faráša (Ostatky motýla). Druhou s názvem Asrár (Tajnosti) vydala v roce 2021. Její verše se dočkaly překladu do desítky evropských jazyků. Roku 2019 získala marockou Ibn Battútovu cenu za cestopis Rihlat al-auda ilá al-žabal: jaumíját fí zilál al-harb (Návrat do hor: Zápisky ze života ve stínu války). Její román Jaumíját lá ša’na lí bihá (Deník, se kterým nemám co dělat) z roku 2023 byl nominovaný na tři literární ceny.

iLiteratura: Do Evropy jsi přišla před šesti lety už jako známá básnířka, procestovala jsi několik zemí. Všimla sis nějakých rozdílů v tom, jak tvoji tvorbu přijímají evropští čtenáři ve srovnání s těmi arabskými?
Chulúd Šaraf: Všímám si, že v každé zemi zaujme čtenáře a redaktory jiná část mé tvorby. Očekávání čtenářů se ale podobají. Ti ode mě chtějí básně o životě ve válce nebo o exotickém prostředí, které neznají. Chtějí nové informace. Evropan je otevřený celému světu, ale taky ho ovlivňují média a omezují ho určité předsudky a stereotypy.

iLiteratura: Do našich stereotypů o arabských a syrských ženách ale myslím úplně nezapadá drúzská umělkyně, jako jsi ty. Zmiňuji tvůj drúzský původ, protože prvky této kultury a náboženství jsou minimálně v tvé knize Návrat do hor dobře patrné – mluvíš třeba o převtělených duších. Můžeš nám říct, jak tě tato kultura ovlivňuje a inspiruje?
Chulúd Šaraf: Musím říct, že drúzská kultura a náboženství hrají klíčovou roli při utváření mé umělecké a osobní identity. Sama sice nejsem nábožensky založená, ale zajímají mě tradice tohoto náboženství, stejně jako všech ostatních. Doufám, že pokud nějak přetvářím zažitý obraz syrských žen, dělám to tak, že představuju rozmanitost a kulturní bohatství syrské společnosti. Zároveň se nevnímám primárně jako žena, ale jako lidská bytost, napůl žena, napůl muž… Moje literární cesta je filozofickou cestou, která čerpá z drúzské víry včetně víry v převtělování, ale stejně tak z mé zkušenosti v Evropě, která mě zase formovala jako svobodnou lidskou bytost. Drúzská kultura mi je svým bohatým dědictvím a historií nevyčerpatelným zdrojem inspirace. V mých textech se objevují vlivy drúzského folklóru i odkazy na příběhy a legendy, na nichž jsme vyrůstali. Spiritualita drúzského náboženství mi poskytuje jakýsi vnitřní klid a smířenost, což se, jak věřím, v mém psaní odráží. Považuji se za spojovací článek mezi starou generací, nositelkou mnoha cenných hodnot a tradic, a novou generací, která hledá svou identitu v měnícím se světě.

iLiteratura: U nás se o syrských drúzech ví málo, občas se mihnou ve zpravodajství, třeba jako loni během jejich mírových protestů proti vládě v Suwajdě na jihu země…
Chulúd Šaraf: Drúzové jsou mírumilovný národ, který nemá rád války, když se však ocitnou v nebezpečí, umí se ukázat jako zuřiví obránci své existence a důstojnosti. A přesně to se stalo, když bojovníci Islámského státu v červenci 2018 zaútočili na vesnice v drúzských horách, protože drúzy považovali za bezvěrce. Povraždili mnoho vesničanů. Ve čtyři hodiny ráno 25. července pronikli do drúzských vesnic, klepali na dveře a toho, kdo otevřel, i s celou rodinou zabili. To drúzy vyděsilo a ještě tu samou noc dokázali Islámskému státu zabránit v dalším postupu. Svědectví z té noci jsem zpracovala v jednom článku pro PEN klub. Na mírové protesty proti režimu a demonstrace za sociální spravedlnost, které jsi zmínil a které už rok probíhají v Suwajdě, jsem velice hrdá.

iLiteratura: Nechci se ptát na traumatizující události, ale když už je zmiňujeme, napadá mě otázka: může podle tebe v době války umění něčemu pomoct?
Chulúd Šaraf: Nerada to říkám, ale nemůže. Umění ve válce dokáže zachránit jen toho, kdo ho tvoří. Vezmi si třeba obraz Guernica – v jednom okamžiku ji namaloval slavný malíř, právem je známá dodnes, ale scéna, kterou zobrazuje, se neustále opakuje. Obraz sám o sobě ničemu nepomohl. I když si ho prohlížíme dodnes a říkáme si přitom: „Běda nám, jakých jsme schopní ohavností!“ Obraz je pro umělce to, co pro jiného slza. Pláčeme, jenže pláč, i když je očistný, nepomůže tomu, kdo je v nebezpečí. Zároveň ne každý umělec je schopný mluvit o tom, co ve válce prožil. Jako terapie má ale umělecká tvorba ohromnou sílu. A je důležité, aby na ní vyrostly poválečné generace.

iLiteratura: Pokud se nemýlím, knihu Návrat do hor jsi napsala v Polsku. Vracíš se v ní do svého rodného kraje, je v tom nostalgie po dětství a době, kdy domov měl konkrétní jméno?
Chulúd Šaraf: Tuhle knihu jsem začala psát v době, kdy jsem ještě bydlela v Damašku a v Homsu a do Suwajdy jsem se vracela, aby byl popis těch míst co nejvěrnější. Chtěla jsem v ní postavit most mezi pamětí dítěte a dospělým člověkem, který se do oblasti vrací. Nostalgie v tom asi hrála roli.

iLiteratura: Tvůj poslední román Jaumíját lá ša’na lí bihá (Deník, se kterým nemám co dělat) už ale vznikl celý v Evropě. Jak se liší?
Chulúd Šaraf: Ano, v něm už vytvářím novou vlast. Nepodobá se té, v níž jsem vyrůstala a z níž jsem odjela. Je to místo, kde může žít kdokoli. Kniha nevypráví o žádném konkrétním místě, žádné konkrétní době, nemá ani žádné postavy. Jediný hlas je hlas vypravěče, je to proud vědomí, rozhovor se sebou samým. Zajímalo mě, jestli můžeme cítit nostalgii po utopické vlasti, kde je místo pro každého, kde silný nutně nemusí požírat slabšího. Protože to je myšlenka, které jsme uvěřili. A uvěřili jsme, že když uvidíme plačícího slabého, můžeme plakat s ním, a tím setřást myšlenku, že jsme za jeho pláč zodpovědní.

iLiteratura: Jak se jako Syřanka dnes v Evropě cítíš? (S Chulúd jsme hovořili pár dnů poté, co v německém městě Solingen během hudebního festivalu syrský mladík ubodal několik osob. Pozn. aut.)
Chulúd Šaraf: Chtěla bych vyjádřit upřímnou soustrast všem pozůstalým útoku v Solingenu. Nikdy v životě jsem se nestyděla za to, že jsem Syřanka, až teď. Lidé mi říkají, že nejvíc teroristických útoků a zločinů spojených s drogami mají na svědomí Syřané. A mě se to dotýká. Ne proto, že by říkali nepravdu, ale protože jsem také Syřanka, mluvím za Syřany, svým způsobem je reprezentuji. Jsou to lidé, kteří byli donuceni odejít z domova, riskovali život a byli vystaveni obrovskému psychickému tlaku. Nechci omlouvat vrahy, ale Syřané si skutečně prošli nepředstavitelně těžkými obdobími. Podívej se na Syřany v Německu dneska, spousta z nich je závislá na drogách. Ze Sýrie utekli proto, že chtěli žít důstojně. A skutečně dělají, co můžou, učí se anglicky a německy od nuly, učí se žít v úplně jiném prostředí, o němž předtím nic nevěděli, a pořád se nemají kam vrátit. Německo Syřanům pomohlo, nabídlo jim nový domov, má ostatně dlouhou zkušenost s imigrací. Ale v integrační politice podle mě udělalo řadu chyb.

iLiteratura: Co můžou dělat líp?
Chulúd Šaraf: Ze Syřanů chtějí mít dělníky, jenže člověk není jen práce, sní hlavně o důstojnosti. Integrace neprobíhá jen jednosměrně, vždycky při ní záleží na přístupu jak příchozí, tak přijímající strany. Pokud imigrant cítí, že není vítaný, bude mít sklony k radikalizaci. Třeba v Rakousku se teď organizují školení proti násilí v rámci širšího plánu prevence radikalizace a extremismu, které budou pro mladistvé imigranty bez doprovodu povinné. To je podle mě dobrá věc, ovšem důležitější je, aby se vzdělávání soustředilo na takový přístup, který podpoří a ukáže umělce, tvůrce a člověka v každém z nich.

iLiteratura: Setkala ses ty osobně coby Syřanka nebo Arabka někdy s předsudky, s diskriminací?
Chulúd Šaraf: Zažila jsem několik nepříjemných situací na letišti. Jednou jsem přistála na letišti v Dortmundu, kam jsem letěla z Krakova na pozvání PEN klubu. Policie nejdřív nikomu nedovolila vystoupit z letadla a přede všemi vyvolala mé jméno. Požádali mě, abych vystoupila. Procházela jsem uličkou a všichni se na mě dívali a odvraceli se ode mě, jako kdybych byla nějaká teroristka. Čekala jsem, že na mě bude čekat někdo z PEN klubu, ale tohle ne. Na letišti si mě vzali stranou čtyři policisté, chtěla jsem vědět, co se děje. Prý běžná kontrola. Ptala jsem se dál a jeden mi řekl, že mám falešný pas, přitom se na něj ani nepodíval. Nakonec se to vyřešilo, ale k tomu všemu došlo jen proto, že se jim nelíbil syrský pas.

iLiteratura: Vraťme se k literatuře. Souhlasíš, že je ve světě o syrskou literaturu od začátku války větší zájem a více se čte?
Chulúd Šaraf: Nejen to, Syřané začali hlavně víc tvořit. Po roce 2010 vznikla úplně nová literární hnutí. Začali psát mladí lidé, kteří nikdy nebyli spisovateli, neměli často žádné literární vzdělání. Nešlo jim o oživení literatury, ale o obnovu života jako takového. Ti lidé většinou přišli o živobytí, přesto začali formovat básnická hnutí, která vznikala jako houby po dešti. I když se nikdy předtím o literaturu nezajímali, cítili teď potřebu tvořit válce navzdory. Byla to vzpoura života proti válce. Jinak by se zbláznili, literatura pro ně byla skutečným lékem.

iLiteratura: Myslíš, že jednou budeš psát i německy?
Chulúd Šaraf: Několik básní už jsem německy napsala a na dalších pracuji. Němčinu mám moc ráda. V Německu se Syřané učí jazyk ryze prakticky tak, aby si poradili v pracovním prostředí, a výuka, upřímně řečeno, není moc zajímavá. Přitom Syřané se rádi učí a mají zájem o vědu. Já jsem ale v Rakousku našla skvělého učitele. On byl úplnou studnicí vědomostí, díky němu jsem se do toho jazyka zamilovala a poznala, že je to skutečně jazyk filozofie. Vzpomínám si, když jsme jednou narazili na slovo Sehnsucht…

iLiteratura: Touha?
Chulúd Šaraf: Je vlastně spojení slov „vidět“ a „závislost“. Srdce v tobě prostřednictvím zraku vytváří závislost, je se zrakem propojené. A když nemůžeš vidět, co srdce chce, umírá. A to je touha! No, najdi mi jiný jazyk, který to umí říct tak krásně! Nebo třeba sloveso vergeben. Díky svému učiteli jsem pochopila, že předpona ver- se slovesem geben (dát) se vlastně dá chápat jako „zbavit se negativních emocí, které jsi mi dal“. Geniální učitel. A Němci mají fascinující jazyk!