Veterán francouzského komiksu kreslíř Georges Bess jako by v pozdním věku (je ročník 1947) našel novou energii a v průběhu pouhých pěti let vyprodukoval tři rozsáhlá komiksová alba adaptující slavné romány 19. století. Začalo to v roce 2019 mimořádně příznivě přijatým Draculou, pokračovalo další adaptací klasického hororu Frankenstein (2021) a loni publikoval také vlastní verzi rozsáhlého románu Victora Huga Chrám Matky Boží v Paříži z roku 1831. A přestože bývá tato kniha považována za jedno ze základních děl literárního romantismu, Bess jej pojal podobně jako oba své předchozí komiksové romány, totiž jako horor.

Hrůzostrašnost pojetí

Z Hugova mnohomluvného románu to není tolik cítit, ale kreslíř z něj vydestiloval ty nejdramatičtější a nejvypjatější scény a dojem z nich zvýraznil bravurní černobílou kresbou, podpořenou navíc častým zasazením do večerních a nočních hodin, takže výsledek působí vpravdě hrůzostrašně a je na hony vzdálen mnoha jiným, zejména filmovým adaptacím, které původní temný příběh všelijak odlehčují a zmírňují. Páter Frollo (zde v překladu Richarda Podaného téměř výhradně arcijáhen) je už v románu hlavní zápornou postavou, až nepravděpodobně zmítanou láskou (či chtíčem), zde však získává vyloženě démonické rysy, což posiluje i jeho zobrazení: často je v tajemné kápi, rysy má zkřivené vztekem a se seschlou asketickou hlavou působí starší než v knize. O to víc překvapuje energie, s jakou se dopouští svých zlých činů, a tím silnější je dojem – podobně jako u Draculy a Frankensteina z předchozích Bessových adaptací – nadpřirozeného monstra.

Jako monstra tu však vyhlížejí vlastně všichni muži, s výjimkou krásného kapitána Phoeba, který ale rovněž vypadá starší, než jak bývá obvykle zobrazován. Je jasné, že Quasimodo musí být zrůda – a Bess si s jeho bizarní anatomickou vizáží vyhrál do nejmenších detailů a z mnoha různých úhlů. Karikaturně nehezký je ale i nosatý básník Gringoire, hrozivě obludný je vůdce zlodějů Špindíra a soudce Barbedienne připomíná odulého žabáka. Ostatně i nešťastná kajícnice Gudula má vizáž vyzáblé pološílené trosky. Jedinou krásnou postavou, na níž si dal kreslíř opravdu záležet, je Esmeralda: s neobyčejně jemnými rysy, bohatou hřívou černých vlasů i uhrančivýma očima. Čtenář při pohledu na ni snadno uvěří, že kvůli ní můžou muži skutečně zešílet.

Co se do komiksu nevešlo

Román, který mívá v českém vydání přes pět set stran, se samozřejmě musel dočkat výrazného zkrácení. Bessův komiks má sice opět formát A4, to ale neznamená, že by kreslíř stránky nějak zahušťoval komiksovými okny. Spíše naopak: dost často jsou na stránce jen dvě nebo tři okna, mnohdy neoddělená, nezřídka používá celostránkový výjev; prvních šest stran koncipuje jako dvoustrany s občasnými menšími okny uvnitř. A to ještě Bess dost plýtvá prostorem, když název každé kapitoly (a je jich 22) vyvede na samostatnou stránku. Jistěže s mnoha ornamenty a alespoň jedním obrázkem, nicméně tak ještě víc zestručňuje děj. Omezuje se tedy na ústřední příběh Quasimoda, Esmeraldy, Frolla, Gringoira a Phoeba, vynechává dialogy a vypomáhá si vypravěčským komentářem, který nejčastěji posouvá děj. Bylo tomu tak i u obou předchozích Bessových adaptací a jde o poněkud zastaralý model, nicméně jako kreslíř i v kompozici obrázků a stránek je Bess natolik dynamický, že to nijak zvlášť nevadí. Čtenář neznalý předlohy občas nemusí úplně tušit, co a proč se děje (jako když se Quasimodo pokusí unést Esmeraldu), přes expresivně a zlověstně vyhlížející armádu zlodějů nejsou příliš patrné prvky Hugovy sociální kritiky a chybí i mnoho dalších záležitostí, které literární historici v románu zkoumají.

Tradicionalisté patrně s Bessovým zpracováním klasiky spokojeni nebudou, je v něm vskutku víc explicitního děsu než romantické tragédie. Zároveň je ale možné, že právě Bessova adaptace může k Hugovu románu připoutat novou pozornost čtenářů o dvě stě let mladších, než byli ti původní. A nejen proto, že se blíží otevření zrekonstruovaného chrámu Notre Dame po ničivém požáru.