Jednou z nejúžasnějších charakteristik života je jeho proměnlivost. Nejen historická, evoluční, ale také ta každodenní, která před nás neustále klade nejrůznější výzvy a překážky, s nimiž se musíme vypořádat. Mnohdy se jednoduše spolehneme na osvědčené způsoby, avšak občas je potřeba víc. V takovém případně inovujeme stará řešení, aby byla lepší či efektivnější, a tam, kde už to nestačí, pátráme po nových možnostech. A nejde jen o řešení životně důležitých záležitostí, jako je klimatická změna nebo nutnost vypěstovat na omezeném prostoru stále více potravin pro rostoucí populaci, nýbrž i všedních situací, například jak odvážit vhodné množství mouky do receptu, když se nám rozbije váha. Hledání nových cest se týká i mnoha jiných oblastí lidské činnosti, od politiky po umění. Umělci hledají stále další způsoby vyjádření, které by jim pomohly vymanit se ze sevření zažitých postupů a prozkoumat dosud neznámé, neviditelné či nepředstavitelné.

Ať už pracujeme na nové vědecké teorii, vynálezu, výrobním procesu nebo výtvarném díle, spoléháme se při tom na „představivost“ a „tvořivost“ – dvě schopnosti, které se vzájemně doplňují, v některých ohledech dokonce prolínají, přesto jsou celkem odlišné. Jsou jako dvě planety:  „Jedna plynná a druhá pevná. Tvořivost pracuje ve skutečném světě a má nějaký záměr nebo cíl. Představivost pracuje s hlavou v oblacích a často vzniká uvnitř nás bez konkrétního úmyslu.“ Alespoň tak je v knize Jak vidět neviditelné charakterizuje portugalská autorka Isabel Minhós Martins, na kterou si někteří čtenáři mohou vzpomenout díky knihám Uvnitř a Plasticus maritimus. Na té první navíc spolupracovala s ilustrátorkou Madalenou Matoso, s níž spojila síly i tentokrát, a výsledek je nadmíru působivý.

Výše uvedené „definice“ tvořivosti a představivosti jsou sice použitelné a připodobněním k planetám dobře srozumitelné, zachycují však pouze zlomek spletitosti obou pojmů a neprozrazují nic o tom, odkud se fantazie s kreativitou, užijeme-li tato synonyma, berou, jak se projevují, kde se uplatňují nebo jak se dají rozvíjet a pěstovat. To už je úkolem recenzované knihy, která je pečlivě zkoumá ze všech stran a snaží se poodhalit jejich podstatu. Musí na to ale jít opatrně, protože tak trochu jako u živých bytostí se z nich „usmrcením“ a důsledným rozpitváním něco důležitého vytrácí.

Autorky se rozhodně nedrží při zdi a knihu nezačínají ničím menším než velkým třeskem a vznikem všehomíru. Poté už se ale vrátí na zem a slovem i obrazem se pokoušejí vymezit oba pojmy i jejich vzájemný vztah. Jenže jak už to tak bývá, každá odpověď podnítí záplavu dalších otázek, s nimiž je nutné se chtě nechtě vypořádat, než lze pokročit k další kapitole, která čtenáře zavede do hlubin mozku. I když pátrání mezi neurony a mozkovými oblastmi významně přispívá k detailnějšímu poznání představivosti s tvořivostí, cesta tím zdaleka nekončí a po revizi mentálních procesů spojených s kreativitou kniha objasní, co všechno naši představivost a tvořivost ovlivňuje (kultura, prostředí, ostatní lidé, zkušenosti, znalosti a tak dále). Na závěr kniha vylíčí i příběhy řady umělců a vědců, kteří díky své představivosti a tvořivosti dospěli ve svém oboru dál než ostatní, a poradí „dvacet věcí, které [může] pro svět a svou představivost“ udělat každý z nás.

Jak vidět neviditelné je po všech směrech unikátní kniha, zdaleka nejen tím, jak poutavě dokázala popsat tak těžko uchopitelné fenomény, jako jsou představivost a tvořivost. Stejnou měrou potěší pozoruhodná čtivost (zachovaná kvalitním překladem), díky které má čtenář na konci každé stránky chuť hned otočit na další. Celkový dojem podtrhuje i nápaditost autorek, která vynikne například ve třetí kapitole. Ta má formu dopisů „doktorovi“ odpovídajícímu na všetečné, ale realisticky znějící dotazy dětí, jež se vyptávají na nejrůznější aspekty kreativity a představivosti. Text tak zábavnou formou vysvětluje řadu důležitých jevů a věcí, aniž by se uchyloval k suchopárnému výčtu, který by děti spolehlivě uspal. V nevšední kapitole o mozku se autorky nebojí takříkajíc přitlačit na pilu: přibližují dětem neurovědné poznatky a boří některé mýty o mozku, třeba že v něm má každá schopnost své přesné místo. Velmi inspirativní je rovněž zmíněná předposlední kapitola, která ozřejmuje, jak svou představivost a kreativitu podněcovaly různé významné osobnosti, třeba slavný biolog Charles Darwin, který měl ve zvyku při hloubání nad problémy chodit po cestičce poblíž svého domu.

Text je ale jen jednou stranou mince. Stejně důležité jsou ilustrace, které mají specifické kouzlo. Madalena Matoso vsadila na jednoduché obrázky a kontrasty. Někdy si vystačí s černou a bílou, jindy přidává i další výrazné barvy, od jasně žluté přes sytě modrou po reflexní oranžovou. Z kontrastů těží také koláže vytvořené z klasických ilustrací a fotografií skutečných lidí.

Vzhledem k rozsahu čítajícímu přes 200 stran (třebaže se nejedná zdaleka jen o text), několika složitějším pasážím i osobitému grafickému zpracování lze Jak vidět neviditelné doporučit spíše starším dětem, od jedenácti až dvanácti let, nicméně inspiraci v něm najdou i jejich rodiče a učitelé, kteří by některé pasáže mohli využít v hodinách výtvarné či hudební výchovy, ba i v chemii nebo v matematice, zkrátka kdekoli, kde se u žáků oceňuje kreativita namísto prostého biflování a kde se chyba nevnímá jako selhání, nýbrž příležitost.