Východní Frísko (Ostfriesland) je jako jedna z přímořských oblastí Německa známá především jako oblíbené místo pro trávení dovolené. Regionální identitu zdejších obyvatel, o níž ostatní Němci často ne právě korektně vtipkují, po staletí formovala blízkost moře, vzdálenost od hlavních center „velkých“ dějin a v neposlední řadě povědomí o existenci samostatného fríského etnika hovořícího vlastním jazykem: z toho se ovšem do dnešní doby dochovalo jen velmi málo. Udržet povědomí o této identitě u širokých vrstev místních obyvatel je, podobně jako jinde ve světě, jedním z úkolů místních knihoven.

Už samotné vymezení pojmu Východní Frísko přitom není tak jednoznačné, jak by se mohlo zdát. „Většina lidí dnes ztotožňuje Východní Frísko s německou částí Fríska. Původní dělící hranici ale představovala řeka Lauwers a na východ od ní leží provincie Groningen, která byla dlouho s Východním Frískem úzce spojená – třeba v roce 1506 přísahali tamní obyvatelé věrnost východofríským hrabatům. Ale kdybych dnes někomu v Groningenu řekl, že je vlastně Východofrís, se zlou bych se potázal,“ vysvětluje Klaas-Dieter Voss, vědecký pracovník knihovny Johannese a Lasco ve městě Emden. Podobně komplikované je to i s původním jazykem Východofrísů: „Už střední dolní němčina fríštinu v podstatě vytlačila. V severním Německu jsou dnes jen tři vesnice, jižně od Východního Fríska, kde se jazyk udržel, protože tyto vesnice ležely v bažinaté oblasti, odříznuté od okolního světa a jeho vlivů. Tuto variantu dnes označujeme názvem sater-fríština.“ Přičemž Voss jedním dechem dodává, že něco se z fríštiny v širší populaci přece jen dochovalo: „Místní němčina je prostoupena frískými relikty. I dnes se stává, že Východofrísové použijí nějaké slovo, kterému už lidé v Oldenburgu nebo v Brémách nerozumí.“

V obou východofríských vědeckých knihovnách (vedle zmíněné knihovny Johannese a Lasco jde o Východofrískou oblastní knihovnu ve městě Aurich) lze nalézt samostatné regály s publikacemi o Východním Frísku, tato tematika však není jedinou specializací těchto knihoven. „Máme status dolnosaské zemské knihovny, jako vědecká knihovna máme odpovědnost za zajištění vědecké literatury pro celé Východní Frísko,“ vysvětluje Heiko Suhr, vedoucí Východofríské oblastní knihovny. „Důležitou cílovou skupinou pro nás jsou studenti pedagogiky. Původně zde existovalo samostatné regionální pedagogické centrum, ale pak jsme jejich knihovnu převzali a pedagogika se tak stala jedním z klíčových bodů naší specializace,“ dodává. Knihovna Johannese a Lasco, jak už její pojmenování po polském kalvinistickém teologovi naznačuje, se primárně zaměřuje na novověké náboženské dějiny. „Máme zde ale také velké množství regionální literatury, i rukopisné. Myslím, že v Aurichu by docela zírali, kdyby věděli, co všechno je u nás ve skladu,“ podotýká její vědecký pracovník Voss s úsměvem.

V odlišné situaci jsou městské a obecní knihovny, které se snaží vyhovět požadavkům kladeným nejširší čtenářskou veřejností. „Lidé, kteří chodí do městských knihoven, si chtějí vypůjčit romány, oddechovou literaturu, filmy, CD průvodce o destinaci, kam se chystají na dovolenou. O historii vlastního města ale chtějí číst málokdy. Je to odlišná skupina čtenářů, než jakou máme my,“ vysvětluje Suhr. Městská knihovna v Emdenu je příkladem knihovny, která na publikace týkající se fríské historie a kultury zcela rezignovala – patrně asi i kvůli přítomnosti lépe vybavené vědecké knihovny na témže místě.

Některým knihovnám naopak nelze upřít snahu přivést čtenáře k fríské literatuře v rámci uvedených kategorií: například městská knihovna v Jeveru (který sice leží striktně vzato již mimo vlastní Východní Frísko, ale je s ním v mnoha ohledech úzce propojen) čtenářům nabízí speciální regál „Dovolená před vlastním prahem“, kde je možné si vypůjčit různé průvodce a obrazové publikace o Východním Frísku, a jako jediná z městských knihoven v regionu má i speciální kategorii „Jever a Frísko“ ve svém online katalogu. Ve městě Wittmund se nejen dětské čtenáře snaží zaujmout sešit Asterixových dobrodružství přeložený do nářečí Plattdeutsch, k němuž se místní patrioti hrdě hlásí.

Ve městě Norden zase tamní knihovna využila obecné obliby detektivek a ty, které se odehrávají ve zdejší oblasti, nashromáždila v jednom regálu. Prim mezi nimi na první pohled hraje detektivní série od spisovatele Klause-Petera Wolfa, k jejímuž východofrískému charakteru jsou ovšem oslovení odborníci mírně řečeno skeptičtí: „To nemá s Východním Frískem nic společného. Není tam jediný rys, který by šlo označit jako typicky východofríský, ty knihy by se mohly odehrávat kdekoliv v Evropě. Je to jen marketingový tah, na který mnozí dovolenkáři naletí. A myslí si, že po přečtení těchto knih se o Východním Frísku něco dozvědí,“ říká razantně Voss. Suhr není až tak kritický, ale i on přiznává, že v něm tyto detektivky žádný pocit blízkosti k místu, kde se odehrávají, nevyvolávají.

Od Ostfrisica přes Vlastivědu po Historii

Ve všech zmíněných knihovnách jsou k dispozici i regály s naučnou literaturou, které se sice liší názvem („Východní Frísko“, „Frísko“, „Vlastivěda“), ale obsahově si jsou velmi podobné. Ve zmíněném Wittmundu ovšem literaturu o Východním Frísku zařadili do regálu s nadpisem „Historie“, což svým způsobem vypovídá o vizi udržení regionální identity do budoucna.

„Knihy o našem regionu nevyřazujeme, i když se moc nepůjčují, byť minulé vedení na nás v tomto ohledu silně tlačilo,“ říká Bernhard Bökenkamp, knihovník z městské knihovny v Leeru, a na doložení svých slov ukazuje vytištěný přehled počtu provedených výpůjček u jednotlivých titulů. Vysoký sloupec nul jeho slova dosvědčuje. „Ale obávám se, že už není únosné, aby měly vyhrazené čestné místo hned u vchodu do knihovny, budeme je asi muset přesunout do zadní části,“ uznává. Určitou útěchou může být, že v zadní části visí velký portrét místní spisovatelky Wilhelmine Siefkes: její jméno nese i cena, udělovaná ve čtyřletém intervalu autorům, jejichž dílo se nějakým způsobem Východního Fríska týká. Umístění regálu s regionální literaturou k jejímu portrétu tak v sobě má určitou logiku.

Konkrétní čísla výpůjček ale nemusejí zcela odrážet realitu, protože velká část knih se nachází ve volném výběru, a pokud čtenář potřebuje jen dohledat či ověřit konkrétní informaci a knihu následně do regálu vrátí, do statistik se tato výpůjčka nezaznamená. I proto jsou všichni oslovení pracovníci opatrní a přesná čísla příliš uvádět nechtějí. Suhr nicméně odhaduje, že podíl výpůjček knih z kategorie „Ostfrisica“, jak je ve Východofríské oblastní knihovně označují, lehce přesahuje čtvrtinu ze všech výpůjček (kterých ročenka za rok 2023 uvádí celkem 10 095).

Existuje ovšem cílová skupina čtenářů, na jejímž klíčovém významu se všichni oslovení shodnou: školní mládež. V německém školním systému musejí studenti před maturitou odevzdat odbornou práci a stále více z místních gymnazistů volí téma týkající se regionálních dějin. Jejich zájem se snaží Východofríská oblastní knihovna podpořit nejen praktickou pomocí při rešerších, ale i každoročně vyhlašovanou studentskou cenou, dotovanou částkou 500 euro.

Riziko, nebo šance?

Zmíněné dvě ceny ovšem představují spíše výjimku než pravidlo a na nějakou systémovou podporu projektů na propagaci či výzkum východofríské identity se zdejší knihovny spoléhat nemůžou. „Žádnou podporu určenou výslovně na frískou tematiku nedostáváme, musíme žádat o příspěvky u nadací a soukromých dárců. Samozřejmě dostáváme do rozpočtu peníze určené na akvizice knih, díky čemuž můžeme pořizovat i literaturu týkající se fríské kultury a historie, ale její množství musíme vyvážit s ostatními tématy. Ani samotná institucionální struktura není ideální, jsme sice knihovna, ale plníme i úlohu výzkumného institutu, protože samostatný výzkumný institut zaměřený na východofríské dějiny neexistuje. Tradice se vyvinula tím směrem, že vedoucí knihovny je vzděláním historik a výzkumu se věnuje vedle svých pracovních povinností. Podobně je to i v místním oddělení zemského archivu. Přiznám se, že proto hledíme s určitou závistí do Šlesvicka-Holštýnska a přes hranice do Nizozemí, kde jsou vědecké struktury zaměřené na Severní, respektive Západní Frísko vybudované a dostávají velkou finanční podporu,“ přibližuje nesnadnou situaci Heiko Suhr. „K tomu se raději nebudu vyjadřovat,“ odpovídá na stejnou otázku s hořkým úsměvem jeho kolega Klaas-Dieter Voss, který se alespoň ze své pozice vědeckého pracovníka nemusí zabývat problematikou vedení celé instituce a může se plně soustředit na specifika překvapivě bohaté a spletité církevní historie zdejšího regionu.

Charakteristickým rysem Východního Fríska je dlouholetá značná fluktuace obyvatelstva. Podobně jako v mnoha dalších venkovských oblastech, i zde odcházejí lidé za prací do větších měst, opačným směrem pak míří lidé, kteří se zde plánují usadit na důchod. Tento trend zachytil již v roce 2012 článek s výmluvným názvem Vymřou Východofrísové? uveřejněný v časopise Ostfriesland Magazin. „Problém je v tom, že tito důchodci zde nezůstanou natrvalo. Pokud by zůstali, nějak by tu postupně zapustili kořeny, zapojili by se do dění, navázali by kontakty. Ale to se neděje. Pořídí si tu levně dům, po dvou třech letech zjistí, že jim to tu vlastně moc nevyhovuje, a dům prodají a odstěhují se jinam. A místní mladí odcházejí za prací, a když jim pak rodiče zemřou, tak dům prostě prodají. A jazyk, tradice, kultura, to vše se vytrácí. Zažil jsem, že lidé, kteří sem přišli na důchod, ani nevědí, jak se vyslovuje název vesnice, kam se přistěhovali, a z jejich sousedů jim to nikdo také říct nemůže, protože ani oni nejsou místní. Z východofríských nářečních specifik se stává už jen folklor, sice zajímavý pro nějaké projekty ve škole, ale v každodenním životě rychle mizí,“ vidí Voss budoucnost značně pesimisticky. Suhr nahlíží na tento fenomén odlišně: „Tito lidé představují pro Východní Frísko šanci. Zapojují se do vlastivědných a historických spolků, zajímají se o místní minulost a přispívají tak k výzkumu a poznání identity. Proto si nemyslím, že je zde nějaké riziko pro východofrískou identitu. Identita není koneckonců nic pevného a neměnného, naopak je dynamická, přijímá vlivy zvenčí a nechává se jimi obohatit. Nevidím v tom tedy riziko, ale šanci.“

Zcela rezignovat na péči o východofrískou identitu by podle Suhra znamenalo mnohem větší riziko: „Zaznamenali jsme, že u veřejnosti téma východofríské identity rezonuje. Za covidu se ho chopili antivaxeři, odvolávali se na stará práva a svobody a pokoušeli se odpor proti očkování legitimizovat právě pomocí východofríské identity a mentality. To byl okamžik, kdy jsme si uvědomili, že opravdu musíme toto téma pojmout seriózně, že jde o důležité téma nejen v regionálním, ale i v evropském kontextu, které nakonec Evropu jako celek může posílit.“ S čímž s určitými výhradami souhlasí i Voss: „Mnozí se tehdy očkovat odmítli právě s odvoláním na východofríské svobody a představu, že správný Frís si nenechá zvenčí nic namluvit. Což by posléze mohl být další důvod, proč Východofrísové nakonec vymřou,“ dodává s nadsázkou.