Rakouský spisovatel Tonio Schachinger (nar. 1992) se proslavil svou druhou knihou Echtzeitalter (Věk v reálném čase), která získala v roce 2023 Německou knižní cenu. Jde o příběh mladistvého hrdiny, jenž studuje výběrovou střední školu ve Vídni a před tlakem prostředí uniká do světa počítačových her. Román s velkou dávkou humoru nepozorovaně střídá perspektivu mladých a dospělých a předkládá ucelený portrét současné západní společnosti. Již Schachingerův debut z roku 2019, román Nicht wie ihr (Ne jako vy) z prostředí fotbalu, se probojoval na shortlist Německé knižní ceny.

Následující rozhovor vznikl u příležitosti návštěvy Tonia Schachingera na literárním festivalu Svět knihy Praha 2024.

iLiteratura: Co znamená název vaší oceněné knihy? V češtině jsem četl různé překladové verze, například Věk v reálném čase. Jak by to měl případný český překladatel přeložit?
Tonio Schachinger: To by mě vážně zajímalo, různé verze překladu v češtině. V němčině jde o novotvar ze dvou kompozit. Existuje slovo Echtzeit – současnost a Zeitalter – věk, epocha – a z toho vznikla složenina ze dvou složenin. Takže se musím přiznat, že jsme si to nevymyslel. V názvu jsou nicméně přítomné různé aspekty jako éra, doba… Můj protagonista je mladistvý, tudíž název se týká jeho mládí. A zároveň i realtimové počítačové strategické hry Age of Empires, kterou hraje.

iLiteratura: Název tedy souvisí s počítačovými hrami, ale vaše kniha má klasičtější rámec, protože její hrdina prodělává vzdělávání v elitním vídeňském gymnáziu. Nakolik tento příběh reflektuje vaši vlastní zkušenost? V podobné škole jste studoval, že?
Tonio Schachinger: Vlastně vůbec nevím, proč slovo „elitní“ používat, nelíbí se mi. V březnu jsem byl v Cambridge, tam to tedy opravdu elitní škola je a poprvé se při mém čtení o žádné elitní škole nemluvilo. Germanista, který moderoval tu akci, popsal školu z románu jako konkurenční, kompetitivní internátní školu. Je zajímavé, že takto se mluví o elitě tam, kde elita je… tedy že se tam o elitě vůbec nemluví. V životě to tak často bývá, když něco tvrdíte, vlastně tím odhalujete, že to tak vůbec není.

iLiteratura: V České republice má řada lidí kritický pohled na soukromé školy a na víceletá gymnázia. Co tedy znamená v Rakousku taková výjimečná škola?
Tonio Schachinger: O rakouském školním systému je třeba říct, že je velmi rozporuplný. Téměř veškeré vzdělání je zdarma, i univerzity jsou bezplatné, ale přesto se z průzkumů ví, že v málokteré zemi je vzdělání tak dědičné, tedy podmíněné rodinným původem, jako právě v Rakousku. Zároveň víme, že v zemích, jako je USA a Anglie, je to naopak; tam budou lidé, kteří studují, čelit chudobě, pokud nebudou po škole hodně vydělávat nebo pokud nemají bohaté rodiče. Jak to, že se v těchto zemích vzdělání „dědí“ méně než třeba v Rakousku? Vysvětlení je takové, že nejde o vzdělání per se, protože v případě takové instituce, jako je škola, kterou popisuji, se v podstatě nedědí vzdělání, ale nárok na ně. Takže rodiče neposílají své děti na tyto školy, protože by věřili, že se tam víc naučí, ale aby trávily svůj čas s určitými, a ne jinými dětmi. Tyto selektivní mechanismy existují určitě i jinde, ale v Rakousku je to obzvlášť příšerné.

iLiteratura: Jací byli spolužáci na vaší škole, nakolik románový příběh odpovídá vašemu vlastnímu?
Tonio Schachinger: Ve svém prvním románu jsem popisoval profesionálního fotbalistu a myslím, že přitom jde o úplně stejnou míru autobiografičnosti jako v tom druhém. Těžko se to vysvětluje, někdo v textu něco rozpozná… Ale už jen tím, že je to napsané, se člověk posunuje do jiné fikční roviny, což se svými bývalými spolužáky také zažívám. Přijdou na čtení a mají úplně jinou perspektivu. Čtou identifikačním způsobem a mají pocit, že oni nejlíp vědí, jak to bylo. Jenže později se to posune, nastane časový odstup, fikce se nasune před realitu a lidé věří více té fikci než vlastním vzpomínkám.

iLiteratura: Předznamenal jste svou odpovědí mou další otázku. Když jsem vás viděl před dvaceti minutami prvně, říkal jsem si – vypadá jako fotbalista? Nevypadá? Jaký je váš vztah k fotbalu?
Tonio Schachinger: Myslíte si, že vypadám jako fotbalista?

iLiteratura: Já nevím. Mohlo by to tak být.
Tonio Schachinger: Anebo nemuselo. Když vyšla má první kniha, bylo mi sedmadvacet. Všichni se mě pak ptali: jak zapálený jsi fanoušek? S druhou knihou se mě pořád ptají: jak moc fandíš počítačovým hrám? Ta odpověď je nakonec stejná. Já jsem prostě zvědavý, věci mě zajímají a okruh mých zájmů je přitom dost široký. Ovšem ve světě médií, v němž žijeme, spisovatel nebo spisovatelka hovoří většinou o obsahu, málokdy o formě, hlavně o tématech a méně o jazyku… V principu pak na určité úrovni žijeme z toho, že máme expertizu k určitým tématům, kterou vlastně vůbec nemáme. Já jsem po té první knize dával rozhovory na téma fotbal a dodnes je dávám. A přitom nemám o fotbale ponětí. Ani o počítačových hrách, nicméně stačí to k tomu, abych si vydělal na živobytí.

iLiteratura: Nakolik jsou počítačové hry pro román stylotvorné a co znamenají jazykově, protože tam používáte specifické lexikum?
Tonio Schachinger: Pokud jde o jazyk, počítačové hry žijí ze zkratky, komunikace je v nich přesně zacílená. V kulturní oblasti dlouho převládal zastaralý obraz počítačových her, který dodnes přežívá: hra údajně vylučuje člověka z komunikace. To jsou ty klasické řeči: já jsem vyrůstal jinak, ale syn hraje Counter-Strike, celou dobu vyšiluje u nějakých stříleček…

iLiteratura: A není to tak?
Tonio Schachinger: Když člověk hraje Counter-Strike na určité úrovni, musí celou dobu komunikovat. Ti lidé mají sluchátka, mikrofony a pořád spolu mluví. Tvrdí se, že hraní je osamělá činnost, říká se, že je při něm člověk sám, ale to je jen jeden aspekt. Druhý aspekt je, že člověk je propojen s celým světem a může mít velice úzké vztahy s lidmi, kteří jsou někde na opačném konci zeměkoule. Nezná je, ale pravidelně se s nimi dohaduje, ladí plány, komunikuje. Já chápu, že je těžké si to představit, když tomu člověk nerozumí. I já jsem se toho díky své knize spoustu naučil. Těžké je ale na druhou stranu i si představit, že někdo něco nechápe nebo neví. Když člověk vyrůstal organicky s počítačovými hrami jako já, tak je těžké si představit, že jim někdo nerozumí. Pomalu to začínám chápat a myslím, že se to přibližuje z obou stran. Pár lidí se při čtení mé knihy naučilo něco o hrách, ačkoliv se možná u těch dlouhých pasáží o Age of Empires nudili. Já se zase něco naučil o tom, jaká míra neporozumění nebo nepochopení tady je a jak se to snažit vysvětlit.

iLiteratura: V knize dovedně pracujete s klasickou literaturou, protože na té škole, kam chodí hlavní hrdina, se nějakým způsobem klasika učí… Možná je to podobná situace jako s počítačovými hrami, protože spousta lidí bude tvrdit, že klasické literatuře nerozumí a nepotřebuje ji. Co vy a klasická literatura? Které autory máte rád, kteří jsou vám blízcí a kteří se v románu ocitli jen z důvodu autorského?
Tonio Schachinger: Dokonce je tam drama Libussa od Franze Grillparzera, což je text, který asi málokdo četl, ještě snad tady, ale v jiných zemích ne. Je to různé – texty, jež jsou tam zmiňovány, mají všechny svou funkci. U Libusse jde o kánon německé literatury, ve smyslu povinnosti: je jedno, co přečtete, ale hlavně, aby to bylo od Grillparzera. Nejde o Libuši, nejde o Prahu, jde o autora, který to napsal. A pak jsou tu další texty nebo současní autoři, kteří jsou tam zmiňováni, a to vždy z konkrétního důvodu. Třeba Arno Geiger se tam objeví, protože na románové škole učí jediný sociálnědemokratický učitel, který Geigera cituje. Což souvisí s tím, že když jsem chodil do školy já, Arno Geiger byl jediný autor-současník, jehož jsme tenkrát četli ve volitelném předmětu. I v mé knize učitelé vyhledávají texty, u nichž jsou v pozadí důležité příběhy. Je třeba pochopit ty asociace, jsou na různých místech a jejich význam může být také velmi různý.

iLiteratura: Čtenáři se dočtou o i různých šťavnatých událostech, jako byla třeba aféra Ibiza: neuvěřitelný případ, kdy se rakouští politici nechali nalákat domnělou neteří ruského oligarchy na příslib sponzoringu. Zjevně jste tu událost sledoval, s jakými pocity – s pobavením, s nevírou?
Tonio Schachinger: Ano, tehdy to bylo opravdu zajímavé období s řadou výmluvných detailů. Na Ibizu se na podivnou schůzku nechali nalákat zástupce rakouského kancléře a zástupce předsedy politické strany. Pouze manželka jednoho z nich si kladla otázku, jestli to celé může být pravda? Mimo jiné kvůli tomu, že ta domnělá neteř ruského oligarchy měla špatnou manikúru na nohou. Takže manželka si řekla: tady něco nesedí, taková žena by nikdy neměla nehty na nohou v tomhle stavu. Jenže manžel jí odpověděl: ale prosím tě, zmlkni. – Bylo to celé velmi lidské a mimochodem hodně děsivé.

iLiteratura: Jaká jsou zahraniční vydání románu a jak to vypadá s případným českým vydáním?
Tonio Schachinger: Pokud vím, ještě nikdo nežádal o práva na překlad do češtiny. Další překlady jsou sice dohodnuté, ale ještě ne hotové, s překladateli a s překladatelkami ani nejsem v kontaktu. První román je přeložený do maďarštiny a tam jsem v kontaktu s překladatelem byl, což bylo zajímavé, protože přišel na spoustu chyb, kterých si ještě nikdo nevšiml. Pro překladatele je typické, jak detailní pohled na věc mají – jaké chyby našel ten maďarský v mém prvním románu, mi přišlo na jednu stranu krásné, na druhou úplně šokující.

iLiteratura: Když se jako Rakušan ocitnete v České republice, co je pro vás povědomé a co naopak cizí?
Tonio Schachinger: Cítím tady podobnost, která je nápadná, už jeD proto, že hodně seriálů, jež se odehrávají ve Vídni, se točí v Praze, protože Praha údajně vypadá jako Vídeň kdysi. A co se jazyka týká, ve vlaku jsem poslouchal, jak někdo mluví německy, někdo česky. A byla tam paní, která mluvila česky, ale než jsem si to uvědomil, měl jsem pocit, že mluví německy, protože to znělo jaksi podobně… Nevím, kolik procent Vídeňanů má české nebo moravské kořeny, asi hodně, jak je ze jmen patrné, ale přesto ten jazykový rozdíl vytváří velký odstup, to se nedá popřít. V Rakousku se česky téměř nikdo neučí, v České republice se víc lidí učí německy. Je škoda, že u nás k tomu nedochází, protože to vytváří mezi našimi národy velkou distanci. Ale podobné je to i s Maďary a maďarštinou. Rakušani jsou vždy ti, kdo jsou větší ignoranti, Němci určitě také. Vždy je ignorance větší na straně těch, kdo hovoří německy a jsou zvyklí, že jiní se učí jejich jazyk. A když se sami chtějí něco naučit, tak se učí italsky nebo španělsky, ale zaručeně ne česky nebo slovensky. A to je škoda. Já nejsem o nic lepší. Ve škole jsem se učil čtyři roky rusky a nezapamatoval jsem si jediné slovo. Takže já se do té skupiny ignorantů zahrnuji.