Autorka populárních dětských knih se dočkala souborné knihy. Lemuria na dosah – Daisy Mrázková, vypravěčka a malířka (2024) mapuje knihy pro děti, texty i malby a zachycuje životní příběh a emocionální svět autorky. Editorsky ji připravili spisovatelka a nakladatelka Tereza Horváthová, grafička Helena Šantavá a kunsthistorik Jan Rous. Vyšla v nakladatelství Baobab, které již vydalo reprinty všech dětských knih Daisy Mrázkové (vydaných a autorkou připravených k publikaci). 

iLiteratura: Co byl podnět ke vzniku souhrnné knihy o Daisy Mrázkové (1923–2016)? A chtěli jste vytvořit knihu o ilustrátorce dětských knih – nebo o malířce?
Helena Šantavá: V roce 2017 jsme společně připravovali její výstavu v Galerii Vila Pellé a dostali jsme i zadání od nakladatelství Baobab, které o výstavě vědělo. Konkrétní plán vytvořit knihu o tvorbě Daisy Mrázkové vznikl přibližně před pěti lety, ovšem kniha se měla věnovat především Daisy – ilustrátorce.
Jan Rous: Jenže nás zajímala i jako malířka. Já jsem v roce 2011 připravil její výstavu u Topiče. A už tehdy šlo o to, jak poskládat dohromady její obrazy, kresby, ilustrace a texty.
Helena Šantavá: Takže jsme strukturu knihy začali překlápět směrem k malbě a ke kresbám. V Baobabu už vyšla knížka o Jiřím Šalamounovi, kterou sestavoval Luboš Drtina a na které Jan Rous spolupracoval, takže edičně chtělo nakladatelství další knihu o důležité autorce, jejíž tvorba byla převážně ilustrační. A ačkoliv se to plánovalo, Daisy Mrázková dosud neměla velkou retrospektivní výstavu a nevyšel ani souborný katalog její malířské tvorby.
Jan Rous: Její poslední výstava před normalizací tak proběhla v roce 1969 ve Špálově galerii, v osmdesátých letech její výstavy připravovala Marcela Pánková, převážně však v mimopražských galeriích.

iLiteratura: Připomenete, proč následovala ta odmlka?
Jan Rous: Její velká výstava ve Špálovce, připravená Jaromírem Zeminou v době, kdy ji vedl ještě Jindřich Chalupecký, se zároveň na dlouhá léta stala poslední. Byla postavená hlavně na obrazech a kresbách a ilustrovaná kniha tam tvořila jen doplněk. Nicméně, byl rok 1969, přišel rok 1970 a normalizace a dalších dvacet let si výstavy podobných autorů, jako byla Daisy, nebylo možné vymýšlet. Mrázkovi nebyli členy nového Svazu výtvarných umělců, podobně jako mnoho dalších výtvarníků.

iLiteratura: Jak se s tím Daisy vyrovnávala?
Helena Šantavá: Pokračovala v tvorbě dětských knížek, obrazů a kreseb. Pro vnuky s manželem Jiřím Mrázkem hrávali loutkové divadlo, ke kterému si psali scénáře, vytvářeli loutky. Nicméně když jsem ji poznala v roce 2007, věnovala se hlavně malování a kresbě. Když vznikala její poslední autorská kniha Písně mravenčí chůvy (2009), s básničkami pro děti, oslovila Baobab, nebyla si jistá výsledkem a chtěla na ní s někým spolupracovat. V té době hlavně malovala – byla to meditativní, částečně abstraktní malba. V těch devadesátých letech měla bohaté tvůrčí období, jako další z její generace si užívala nové možnosti. Povídaly jsme si a ona rozbalovala obrazy a skládala je podél stěn, u ní v ateliéru jsem měla možnost vidět obrazy jako na výstavě. To je při přípravě knih to nejlepší, možnost setkat se s autory a jejich prací takhle zblízka.
Jan Rous: Jiří Mrázek v sedmdesátých letech poznal amerického sběratele, který od něj nakupoval, díky tomu byla rodina existenčně zajištěná a on se mohl soustředit na malování. Do té doby pracoval pro ÚBOK (Ústav bytové a oděvní kultury), navrhoval užité věci – vzory na textil, dekory na talíře, v podstatě abstraktní. Daisy s Jiřím byli zvyklí žít skromně.

iLiteratura: Čím se Daisy ve své tvorbě inspirovala?
Helena Šantavá: Když Daisy mluvila o inspiraci, tedy co ji napadá, co si čte, co zapisuje a co skicuje, tak zásadní inspirace pro ni byla jedna. Byla okouzlená přírodou a měla několik období v životě, kdy trávila hodně intenzivní čas na venkově. Mrázkovi měli přátele v Březinách na Vysočině, kam se mohli vracet, už na konci války tam rok bydleli. Zcela zásadní, byť obyčejné vjemy z přírody ji tak ovlivňovaly, že díky nim tvořila jak obrazy, tak dětské knihy. Odtamtud je příběh Chlapečka a Dálky a také příhody malé Kateřiny a myslivce, tedy knížka Neplač, Muchomůrko z roku 1965.

iLiteratura: Ovšem kniha mapuje i její umělecké souputníky…
Jan Rous: Na venkov za ní a za Jiřím jezdili Václav Boštík a sochař Jiří Křížek, který brzo potom emigroval do Francie, to byl jejich okruh. V rámci Umělecké besedy vzniklo sdružení mladých umělců UB 12, jehož členové tvořili jinak, než chtěla komunistická kritika – vedle Mrázkových tam patřili Věra a Vladimír Janouškovi, Vlasta Prachatická a Stanislav Kolíbal, Jiří Boštík, Adriena Šimotová a Jiří John. Jejich guru byl malíř Václav Bartovský, který byl starší, a velký ctitel francouzské malby, tím měli přístup trochu k jiným vlivům, než bylo běžné, a chodívali diskutovat k němu do ateliéru. První výstavu měla Daisy Mrázková ostatně u Boštíka v ateliéru, kde visela jeho díla spolu s věcmi Mrázkových, první vzájemná konfrontace.

iLiteratura: Ovšem v knize se hodně hovoří o legendárním bytě v pražské Sekaninově ulici, kde Daisy tvořila v pozdějších letech…
Helena Šantavá: Někdy je při tvorbě důležitá spíše myšlenka přírody než reálný vzor. Když jsem viděla před dvěma roky velkou výstavu Toyen, uvědomila jsem si, že její nejbarvitější obrazy mořského světa z 30. let jsou spíše představy moře.

iLiteratura: Mně připadá zvláštní, že v jejích ilustracích pro děti je zadní plán, jakási volná malba. Pozadí, které by obstálo i samostatně.
Helena Šantavá: To je takové kouzlo Daisy, to je její metoda, kterou otevřela pro spoustu dalších ilustrátorů. Napadá mě třeba Tereza Říčanová.

iLiteratura: Myslíte, že jí dětská ilustrace umožnila zabývat se abstraktní malbou v době, kdy to bylo problematické? Šlo o pašování moderního umění do dětských knih?
Jan Rous: Určitě ano. Třeba Strom pohádek, který ilustroval a upravil Stanislav Kolíbal (1958), to byla kniha, která způsobila šok, šéfredaktor Albatrosu s ní musel jít na Ústřední výbor komunistické strany a zodpovídat se. Koncepčně šlo o knihu ilustrovanou drobnými, pestrobarevnými, lehce malovanými fragmenty, které vstupují do děje. Jako byste stránky posypal barevnými papírky.
Helena Šantavá: Daisy Mrázková to vnímala a určitě měla ambici dělat to v šedesátých letech moderně.

iLiteratura: Jak její knihy pro děti obstojí v průběhu času? Člověk dnes nemá pocit, že vznikly před desítkami let.
Helena Šantavá: Možná že její témata jsou teď ještě současnější, poetika v Jácíčkovi (Haló, Jácíčku, 1972) mi připadala podobná, jako když se Saint-Exupéryho Malý princ baví s růží, když obchází planety, je tam metafyzická, filozofická rovina, ale děti jsou schopné to vnímat, tedy ty, které jsou na to naladěné a mají přemýšlení v knížkách a takovouto představivost rády. Ale její nápady v Co by se stalo, kdyby… (1980), kdy se rozvíjí běžný každodenní moment imaginace a vznikne příběh, můžeme vidět i v dnešních knihách pro děti. Jsou to věci, které často přesahují do akce, děti si mají s rodiči něco dokreslit nebo zajít na procházku.

iLiteratura: Vy jste ji oba znali – jaká byla osobně?
Helena Šantavá: Na mě působila melancholicky, ale také poťouchle. Bylo jí tehdy víc než osmdesát let a byla nesmírně živá, kreativní. Sice měla období, kdy byla víc závislá na pomoci dcery, ale povídaly jsme si, co četla, co si zapsala, co kreslí. Takhle bych to chtěla v jejím věku mít. To bylo právě v Sekaninově ulici, ten legendární byt zůstal dlouho zakonzervovaný jako spartánský ateliér i rodinný prostor, s věkovitým zařízením ze šedesátých let. V online archivu ČRO Vltava je možné si poslechnout Daisy Mrázkovou v pořadu Osudy.

iLiteratura: V knize popisujete vliv obrázkových knížek, které malé Daisy posílala její babička z Británie. Jak byl silný?
Jan Rous: Daisy Mrázková měla anglickou maminku, byla Češka a Angličanka zároveň. Jako dítě vyrůstala na anglických dětských knížkách a leporelech, asi i na Alence v říši divů, až později se seznámila s Milneho Medvídkem Pú. K tomu přibýval český pohádkový fond, z něhož četla svým dětem, zároveň jim vyráběla slovníčky, aby se naučily anglicky. Nechtěla opustit česko-anglický prostor, respektive v jistém okamžiku tíhla spíše k tomu anglickému než k tomu českému. Což je v této společnosti něco neobyčejného.
Helena Šantavá: Trochu domýšlím, ale říkám si, že chtěla potěšit svou anglickou mámu. Ta tu žila v určitém odtržení, nenaučila se totiž česky. Díky dědicům se objevily dětské kresby Daisy Mrázkové, které jsou také zařazené v knize. Ukázalo se, že byla vášnivá kreslířka už jako dítě a že už tehdy si zaznamenávala poťouchlé věci, třeba co dělali všichni členové rodiny o Velikonocích. Jsou to malé formáty z bločku nazvané Podivuhodné Velikonoce, 1932, byť jde o všední činnosti… Našly se i dopisy, krátké vzkazy anglicky, které psala mámě pro pobavení – podávala jí je přes stůl.
Jan Rous: Jako anglické dědictví vidím způsob jejího vyprávění, který se propojuje s přírodním areálem. Alenka se zmenší na velikost králičí nory… pořád je to příroda. Byl jsem několikrát v Anglii, kde žije bratr mé ženy, a uvědomil jsem si, že v Londýně příliš přírody nenajdete. Leda parky. Musíte jet hodiny, než se dostanete na okraj města. To, co člověk zažívá tady, kdy opustí město a hned je v lesnaté krajině, je pro Angličany fascinující. Anglickou stopou může být i to, že v jejích knihách je málo textu. Tři, čtyři řádky a k tomu velká ilustrace, jako u anglických říkanek pro děti. Třeba autorská kniha Můj medvěd Flóra (1973), tam lze tuto inspiraci hledat.

iLiteratura: Co se té Daisyiny poťouchlosti týká, zrovna medvěd Flóra mi připadá jako pěkná ukázka: živočich neurčitého původu a genderu…
Jan Rous: Připadá mi, že ta poťouchlost pochází z anglického humoru.
Helena Šantavá: Zároveň je láskyplná a něžná.