Emmi Itäranta (nar. 1976) je známá českým čtenářům svým románovým debutem Strážkyně pramene (Teemestarin kirja, 2012, č. 2014), poetickou dystopií z vyprahlého světa, v němž mladá hrdinka převezme po svém otci povolání čajového mistra a péči o skrytý pramen. Druhý, do češtiny nepřeložený román Kudottujen kujien kaupunki (Město spletených uliček, 2015) je situovaný na potápějící se ostrov, kde je zakázáno snít. Na jaře 2024 vyšel český překlad třetího autorčina románu, lyrické sci-fi s environmentálním poselstvím Dopisy měsíčního dne (Kuunpäivän kirjeet, 2020, č. 2024). 

iLiteratura: Na úvod bych se vrátil k vašemu debutovému románu Strážkyně pramene. Kniha byla nedávno zfilmována a úspěch zaznamenal také český překlad, který si ještě deset let po vydání pořád nachází nové čtenáře. Čte se román stále i ve Finsku?
Emmi Itäranta: Ano, z mých knih je Strážkyně pramene rozhodně nejoblíbenější, právě s ní si mě lidé obvykle spojují a dodnes na ni dostávám čtenářské ohlasy. Hojně půjčovaná je i v knihovnách. Samotnou mě to překvapuje a ráda slyším, že se stále čte i u vás. Na nedávné návštěvě Estonska jsem se dozvěděla, že tam je to obdobné, ačkoli estonský překlad vyšel ještě dříve než ten český. Mám z toho radost.

iLiteratura: Po Strážkyni pramene jste napsala dva další romány, a to Město spletených uliček a Dopisy měsíčního dne. Bylo pro vás psaní v něčem jiné?
Emmi Itäranta: Práce na každé knize se od té předchozí odlišovala. Po prvním hotovém románu jsem si pomyslela, že teď už vím, jak se to dělá, a že příště mi to půjde snáz. Jenže ono ne. Každá kniha mě překvapila a tvůrčí proces byl úplně jiný. Za roky psaní jsem se snad něco naučila a leccos mi přijde lehčí než na začátku. Ale něco jiného je zase těžší. Čím víc toho umíte, tím víc si uvědomujete, co všechno neumíte.

iLiteratura: Váš zatím poslední román Dopisy měsíčního dne vyšel letos na jaře v češtině. Dotýká se mnoha témat a čtenáři k němu budou bezpochyby přistupovat různě. Lze ho číst jako poetickou sci-fi, jako milostný příběh nebo třeba i jako vesmírný cestopis. Co je hlavním tématem, ústřední myšlenkou knihy podle vás?
Emmi Itäranta: Pro mě osobně je v knize zásadním tématem ztráta a vyrovnávání se se smutkem, který ze ztráty pramení. Téma se objevuje u různých postav, v hlavní dějové linii i v těch vedlejších. Lidé přicházejí o drobnosti, ale stejně tak i o zásadní věci, jako například o celou domovskou planetu Zemi. Přicházejí o domov, příbuzné, blízké osoby a také o iluze, v jakém žili partnerském vztahu. Právě ztráta je v knize pojítkem, které drží všechno pohromadě.

iLiteratura: Jedním z důležitých témat románu je ekoaktivismus. Čtenář může po přečtení získat dojem, že právě radikální aktivismus je možná tou jedinou cestou, jak svět doopravdy změnit. S radikálními činy se pojí ale také velké oběti. Jaká je podle vás role aktivismu v současnosti a blízké budoucnosti, bude to opravdu jediná možnost změny?
Emmi Itäranta: Sama nevím. Jako spisovatelka se spíš ptám, než abych předkládala odpovědi. A doufám, že ke kladení otázek vybízím i čtenáře. Zobrazuji postavy a ideály, které nejsou černobílé. Líčím komplikované situace, ve kterých postavy musejí velmi důkladně zvažovat svá rozhodnutí, přehodnocovat vlastní etické zásady. Ekoaktivismem se v mém příběhu možná podaří něco zachránit a něco se jím dá dozajista zachránit i ve skutečném životě. Tkví v něm však nebezpečí, že zajdeme příliš daleko a pro záchranu jednoho zničíme druhé. Posoudit správnou míru není vůbec jednoduché: ani v románové fikci, natož ve skutečném životě. Mně samotnou ale černobílé dělení na dobré a špatné nezajímá. Komplexní a nejednoznačné postavy či situace mi přijdou podstatně podnětnější. 

iLiteratura: Ve vašich knihách se objevuje mnoho aluzí na mytologii, mýty a tradice baltofinských národů. Co je pro vás zdrojem inspirace? Čtete Kalevalu, lidovou slovesnost, odbornou literaturu?
Emmi Itäranta: Ode všeho něco. Čtu jak původní lidovou slovesnost, tak finský epos Kalevala – ten pochopitelně představuje autorskou adaptaci a jen jednu verzi vytvořenou ze sesbíraných slovesných útvarů – a čtu také spoustu odborné literatury. Velkou míru inspirace jsem nalezla například v knihách nedávno zesnulé finské folkloristky Anny-Leeny Siikaly Suomalainen šamanismi (Finský šamanismus, 1992) a Itämerensuomalaisten mytologia (Mytologie baltofinských národů, 2012).

iLiteratura: Zároveň využíváte i celou řadu dalších mýtů, v Dopisech měsíčního dne například sumerský mýtus o bohyni Inanně a důležitou roli pro vás hraje i rituál – ve Strážkyni pramene je to čajový obřad, v Dopisech měsíčního dne duchovní cesta šamana-léčitele do zásvětí. Bude podle vás pro rituál prostor i v budoucnosti čím dál tím víc založené na technologiích?
Emmi Itäranta: Podle mě člověk rituály potřebuje, aby držely náš svět pohromadě. Dodávají nám určitý pocit bezpečí a kontinuity. Přestože je svět kolem nás chaotický, strašidelný a nevyzpytatelný, vrátíme-li se k rituálu, máme se o co opřít. Nevím, z čeho naše potřeba rituálů pramení, ale podle mě je zcela zjevná. S rituály se setkáváme už u primitivních společností a nemyslím si, že by v budoucnu vymizely. Budou jen měnit podobu spolu s tím, jak se budou proměňovat společnost a technologie.

iLiteratura: Kolik času věnujete při vymýšlení fikčních světů budoucnosti rešerším? Například technologie nejsou ve vašich knihách to nejdůležitější, nepopisujete je nijak podrobně, ale zároveň je jasné, že vaše světy jsou do detailů promyšlené.
Emmi Itäranta: Rešerším věnuji spoustu času. A ačkoli opravdu nestavím technologii do popředí, chci, aby svět, který postavy obývají, působil na čtenáře věrohodně. Abych toho dosáhla, musí svět připadat věrohodný i mně samé. Samozřejmě přitom využívám i autorské licence a svobody. Například technologie kosmických letů popisovaná v mém posledním románu je úplně smyšlená, což ovšem přiznávám už na prvních stránkách. Všichni vědí, že žádnou temnou hmotu doopravdy neznáme. Tím, že to uvádím hned na začátku, dávám čtenářům najevo, že v knize je leccos zcela vymyšlené, přijde mi to tak vůči nim fér. Pokud máte s obsahem problém, můžete knihu záhy odložit a začíst se raději do něčeho jiného. Od spisovatele je korektní ukázat čtenáři rámec, ve kterém se v knize pohybuje, co je to za svět a nakolik bude důvěryhodný.

iLiteratura: Všechny tři vaše romány jsou velmi zručně vystavěny, střídáte žánry, různé typy textů. Jak práce na knihách probíhá, píšete třeba jednotlivé části na přeskáčku a teprve pak je uspořádáváte a skládáte jako puzzle?
Emmi Itäranta: U každé knihy tomu bylo jinak. Strážkyni pramene jsem psala chronologicky, od začátku do konce. Město spletených uliček vzniklo daleko chaotičtěji, napsala jsem řadu fragmentů, než jsem si postupně uvědomila, jaký celek z nich vzejde. A u Dopisů měsíčního dne jsem se opět vrátila k chronologickému psaní, nicméně text při přepisování doznal výrazných změn. První verze byla čistě román v dopisech, jenže jsem si uvědomila, že ryzí epistolární forma působí zastarale a nedůvěryhodně. Mnoho informací o světě budoucnosti je čtenáři přirozenější sdělit jinou formou, a tak jsem do knihy zařadila další typy textů. Při psaní je mi vlastní plánování a organizovanost, hodně přemýšlím o struktuře, o dějových zvratech, celkovém syžetu a spoustu toho přepisuji. Pokud mi přijde, že nějaká pasáž drhne nebo není na tom správném místě, pracuji na ní tak dlouho, dokud s ní nejsem spokojená.

iLiteratura: Kolik materiálu nakonec nevyužijete?
Emmi Itäranta: Překvapivě toho není zase tolik. Pro každý román mám speciální soubor, pro sebe si ho nazývám „podlaha střižny“. Do něj odhazuji scény a pasáže, které v konečné verzi nejsou. Obvykle ale nezavrhnu nic úplně, i ty části, jež se nedostanou do finální verze, si schovávám. Později z nich může vzniknout něco jiného. Nebo jsou přinejmenším zajímavou dokumentací vzniku románu a dokládají, co se do něj nevešlo.

iLiteratura: Váš styl je velmi poetický, to na něm čtenáři také oceňují. Ale píšete pouze prózu, romány a povídky. Nepřemýšlela jste někdy, že byste psala básně?
Emmi Itäranta: Básně jsem se v minulosti psát pokoušela, ale nebyly dobré. Poezii čtu ráda a určitě významně ovlivňuje můj literární jazyk. Zatím jsem v sobě ovšem nenašla básnířku, která by při psaní poezie věděla, co dělá.

iLiteratura: Z vašich povídek česky vyšla zatím pouze jedna jediná, konkrétně ve Finské čítance. Viděla byste ráda některé své další krátké texty v překladu?
Emmi Itäranta: Minulý rok mi vyšla povídka Taivasta silpovat siivet (Křídla, která krájí nebe), a to finsky v antologii Tinarinnat (Cínoprsé) a anglicky v antologii The Nordic Visions. The Best of Nordic Speculative Fiction (Severské vize. To nejlepší ze severské spekulativní fikce). Letos tento text získal nominaci na cenu Atorox udělovanou každoročně nejlepší finské fantastické povídce. Psaní jsem si nesmírně užila a potěšilo by mě, kdyby se zrovna tato povídka dočkala i překladů do dalších jazyků. Vypráví o událostech Kalevaly z perspektivy čarodějnice Louhi, vládkyně severní říše Pohjoly, s níž bojují kalevalští hrdinové.