Románem Bílý šum (White Noise, 1985) se Don DeLillo jednou provždy zařadil mezi přední postavy severoamerického literárního postmodernismu. Černohumorný příběh z prostředí provinčního univerzitního městečka neúprosně zachycuje přehlcenost západní civilizace informacemi i spotřebními produkty a ztrátu orientace ve světě, jehož výklad si monopolizují vědci. Autor krom toho nastiňuje, jak se tyto spojené nádoby promítají do užívání jazyka. Česky kniha poprvé vyšla v roce 1999 v nakladatelství Votobia v překladu Libuše Bryndové, která podle Petra Onufera „hrubě zkreslila obraz autorova díla a zafixovala obraz DeLilla jako mizerného stylisty“, a proto je od nakladatelství Argo záslužné, že povolalo Alenu Dvořákovou, aby jedno ze základních děl postmoderní literatury převedla do důstojné podoby. Dvořáková se za svůj výkon dočkala nominace na letošní Cenu Josefa Jungmanna.

V centru knihy stojí rodina Jacka Gladneyho, profesora hitlerovských studií z provinční univerzity. Tento slepenec s dětmi ze zhruba pěti manželství, který Gladney vychovává se svou současnou ženou Babette, slouží jako perfektní ilustrační příklad konzumerismu: do velké rodiny zkrátka nezadržitelně proudí nesmírné množství jídla a věcí. Při jejích opakovaných cestách do supermarketu nebo nákupního střediska DeLillo v opojné záplavě barevných obalů vypočítává jednotlivé položky, které skutečně nemají konce – jak autor stvrdí při zevrubném zkoumání odpadkových košů plných všelijak použitých až zneužitých objektů. V chrámu konzumu rodina, slovy Jacka Gladneyho, dosahuje „plnosti bytí“ (jenom tak musí činit stále znovu a znovu). Přímo modelovým konzumentem je pak tříletý Wilder, na němž rodiče obdivují, jak se vrhá po stále nových a nových věcech a bez výčitek odhazuje ty staré. Wilder v sobě soustředí niterné strachy svých rodičů, v prvé řadě strach ze smrti. Jeho slovní zásoba se přestane rozvíjet, protože si matka nepřeje, aby vyrostl; jednou v jakési elegii nad svou rodinou propláče úplně celý den, jindy zase sedne na tříkolku a pokusí se utéct z domova. 

Bez Hitlera bychom neměli televizi

Pokud však v souvislosti s Bílým šumem mluvíme o konzumerismu, mějme na paměti, že nejde jen o nakupování, ale také o konzumaci informací. DeLillo se před psaním jistě dobře seznámil s pracemi francouzských poststrukturalistů 60. až 80. let, kteří analyzovali vliv televize a dalších rozvíjejících se médií na vnímání reality, což ovšem neznamená, že by v Bílém šumu pouze tezovitě převáděl jejich závěry do románové podoby. Skvěle zachycuje, jak média chrlí obrazy reality, jež v realitě nemají žádnou skutečnou oporu (Baudrillardova simulacra): když například do ovzduší poblíž Gladneyho bydliště unikne toxická látka, utěšuje se tím, že jemu se přece nic nestane, protože je bílý muž ze Západu. A nikoli chuďas z třetího světa, které podobné nehody (jak se mu jeví ze zpravodajství) postihují. Odcizenost mediální reality od žité skutečnosti dále podtrhuje, že televize i rádio v knize – naprosto mimoběžně – promlouvají, jako by měly vlastní vůli. Velmi zajímavým prvkem je také dylar, lék na strach ze smrti, jehož vedlejším účinkem je mimo jiné ztráta schopnosti rozlišovat mezi věcmi a jejich pojmenováními.

V nadsázce, u níž je míra nadsazenosti sporná, DeLillo líčí svět, kde hodnotu informace neurčuje její faktický smysl, nýbrž způsob reprezentace. Když si Babette s Jackem zkoušejí vybavit, co si pamatují ze školy, přikládají těmto útržkovitým informacím velkou hodnotu, která však vychází pouze ze sentimentu. A pokud se informace objeví v televizi nebo bulvárním časopise, má pro své konzumenty hodnotu, ať už je její podstatou cokoli. Nicméně podobný mechanismus proniká i do akademické sféry, kterou v románu zastupuje Univerzita Na Kopečku. „Žádnej z lidí, co v tomhle koutku země učí na vysoký škole, nemůže vyslovit slovo Hitler, aniž by obrazně či doslova pokynul tvým směrem,“ chválí Gladneyho jeho kolega Murray a nemá na mysli největšího zločince v dějinách lidstva, nýbrž jeho estetizující reprezentaci. („Ten je v televizi pořád. Bez něj bysme žádnou televizi neměli.“) Hitler, potažmo němectví, zde figuruje čistě coby znak nesmírné moci a rozhodnosti, z něhož Jack Gladney vyživuje svou vlastní auru akademické vážnosti. O jeho „vědní“ disciplíně se jinak v podstatě nic nedozvíme. Když má pojmenovat, proč se Hitlerem vůbec zabývá, není si jistý a podotkne, že má slabost pro lidi v uniformách. Korunu všemu nasazuje scéna společné přednášky Gladneyho a Murraye, během níž se dotyční střídají v deklamování střípků z Hitlerova a Elvisova života a která má za cíl přenést Gladneyho auru i na jeho kolegu a podpořit tak otevření jeho vlastního ústavu – elvisovských studií.

Vlastní zánik jako estetická senzace

Nesnesitelná mnohost informací z médií vyvolává odcizení od žité skutečnosti a dezorientaci, což v Bílém šumu zvyšuje poptávku po smyslu, potažmo po vyučování, které však přestává být garantem kvality. Téměř každý navštěvuje nějaký kurz nebo něco vyučuje a mnohost i v této oblasti vede k banalizaci, jež se tedy ve zvrácené smyčce jen dále stupňuje – Babettiny kurzy správného držení těla a jídla a pití (a vlastně i Gladneyho hitlerologie) hovoří za vše.

„Trpíme mozkovou únavou. Čas od času potřebujeme nějakou pohromu, aby utnula ten neutuchající proud informací, kterými jsme bombardováni.“ A ta taky nastane. Nedaleko od bydliště Gladneyho rodiny dojde k úniku toxické látky zvané Nyoden D. Jak už bylo řečeno, vnímání tohoto incidentu rodinou Jacka Gladneyho utváří jednak její dosavadní zkušenost s mediálními obrazy podobného a jednak přímo mediální pokrytí dané události (když v rádiu jako příznak otravy ohlásí zvracení, Gladneyho dcery začnou zvracet). Ani když jsou přímými účastníky ekologické katastrofy, nedokážou ze sebe setřást chronické diváctví. A stejně jako nemohou odtrhnout oči od televizní obrazovky, z níž se valí záznamy záplav v Indii, prožívají jako „strhující spektákl“ i svoji vlastní pohromu.

Život v rizikové společnosti

„Vzduchem přenášené toxické události“, jak se o incidentu začne referovat v médiích, předcházejí další znepokojivé známky toho, že technologicky rozvinutá západní společnost nemusí být nejbezpečnějším místem k životu. Gladney se pozastavuje nad tím, proč jeho náctiletému synovi řídnou vlasy: „Vychoval jsem ho snad nevědomky v blízkosti chemické skládky?“ ptá se. Dojde také k evakuaci základní školy: „Děti bolela hlava a pálily je oči, v puse cítily kovou pachuť. Učitelka se válela po podlaze a mluvila cizími jazyky. Nikdo netušil, co to způsobilo.“ Jak popisuje německý sociolog Ulrich Beck, v současných společnostech se prvky každodenního života mohou ze dne na den proměnit v „trojské koně“. Všudypřítomná rizika však přesahují sféru našeho vnímání a uchopit je tak mohou pouze vědečtí odborníci, jejichž výklady ovšem zůstávají platné jen do té doby, než je jejich kolegové vyvrátí. Netřeba dodávat, že o Nyodenu D se veřejnost nakonec nic spolehlivého nedozví a jeho únik zkrátka „vyšumí“.

Nakupuji, tedy nejsem

I kdyby strach ze smrti nebyl explicitně ústředním tématem Bílého šumu, z jeho stránek by přímo křičel. Každý další nános zboží a informací pramalého významu poukazuje na chybějící smysl a prázdný střed. Gladney strach ze smrti dočasně překoná ve chvíli, kdy začne jednat pudově a (s pomocí německého revolveru) se uchýlí k násilí: „Viděl jsem až za slova.“ Následně však opět převezme vládu každodenní život, v němž „u pokladen společně čekáme, s vozíky naplněnými pestrobarevným zbožím“.

Bílý šum lze i po čtyřiceti letech od jeho napsání označit za nesmírně komplexní fresku současné severoamerické, potažmo západní společnosti. Je s podivem – anebo není divu? –, že ji na psacím stroji napsal autor, který dodneška nepřesedlal na počítač, natožpak z pevné linky na smartphone, aby nenarušil svoji schopnost koncentrace. „Technologie změnila, jak uvažujeme a mluvíme,“ podotýká lakonicky v rozhovoru pro New York Times.