S pracemi italského historika Carla Ginzburga (nar. 1939) se čeští čtenáři mohli seznámit až na přelomu tisíciletí, ačkoliv svá klíčová díla, která do značné míry formovala specifickou disciplínu mikrohistorie, publikoval již od konce šedesátých let (studie Benandanti vyšla již v roce 1966, známější Sýr a červi byla v originále vydána o deset let později). Přibližně ve stejné době, kdy se s autorovou prací začínali seznamovat čeští čtenáři, publikoval Ginzburg sbírku deseti esejí, jimž dal s odkazem na výrok z příběhu o Pinocchiovi souhrnný název Dřevěné oči. Ty se českého vydání dočkaly až letos, a to opět v nakladatelství Argo, které vydalo většinu českých překladů Ginzburgových děl.

Témata jednotlivých esejí se většinou točí kolem dosti abstraktních pojmů, jako jsou „styl“, „vzdálenost a perspektiva“ nebo „reprezentace“. Čtenář poměrně rychle zjistí, že na rozdíl od zmíněných Benandantů nebo Sýra a červů se v tomto případě jedná o myšlenkově náročné texty, v nichž se lze bez pevné akademické průpravy napříč několika humanitními obory velice snadno ztratit. Ovšem i pro absolventy humanitních oborů a nejspíše i mnohé badatele nebude lehké myšlenkovou nit autorových úvah udržet, natož formulovat případné námitky k jeho závěrům. Ginzburg se plynule přesouvá mezi tématy, jejichž souvislost je zřejmá jen málokomu, například v eseji na téma Vzdálenost a perspektiva se zvládne dostat od Sokalovy aféry (týkající se dnes v českém prostředí opět aktuální problematiky predátorských vědeckých časopisů) přes úvahy na téma „paměť nerovná se historie“ a transsubstanciaci až k Leonardově schopnosti zachytit ptačí perspektivu. Takto pestrou škálu témat v rámci jedné eseje dokáže vstřebat, natož kriticky reflektovat skutečně patrně jen někdo, kdo má za sebou obdobně dlouhou akademickou kariéru jako sám autor.

Výše uvedený příklad tematické pestrosti (či roztříštěnosti, záleží na úhlu pohledu konkrétního čtenáře) sice představuje spíše pravidlo než výjimku, v knize se však najde i několik esejí tematicky sevřenějších. Například esej Ecce je z větší části srozumitelná a přístupná i čtenářům bez hlubších historických a dalších znalostí. Ginzburgova analýza otázek týkajících se prvotních verzí biblických textů a toho, co se postupně při jejich opisování a překládání ztratilo a zkomolilo, čtenáři připomíná potřebu ověřovat informace a nevěřit slepě tomu, co se traduje, což je opět apel v dnešní době více než vítaný. K aktuálnímu dění ve světě lze (bohužel) vztáhnout i esej Zabít čínského mandarina, kde se Ginzburg zamýšlí nad tezí, že emoce vyvolané tragickou či jinak negativní událostí klesají úměrně vzdálenosti, která nás dělí od místa, kde k oné události došlo. To neplatí jen v případě přírodních katastrof, válek a politických atentátů, ale i u zločinů či přešlapů, jichž jsme se dopustili my sami. Ginzburg uvedenou tezi nezpochybňuje, spíše poukazuje na přístup různých autorů a filozofů, mezi jejichž názory a jimi užitými příklady nalezneme určité, byť někdy dosti subtilní rozdíly. 

Hlubší znalosti humanitních věd nejsou potřebné ani při čtení eseje Lapsus papeže Wojtyly, kterou ovšem nelze označit jinak než za autorovu akademickou exhibici par excellence. Výchozím bodem Ginzburgova textu je skutečnost, že papež Jan Pavel II. označil v projevu před Velkou římskou synagogou v roce 1986 Židy za naše starší bratry. S odkazem na list Římanům a na starozákonní text o Izákovi a Ezauovi Ginzburg dokládá, že tento výrok by bylo možné interpretovat jako doklad papežova antisemitismu, byť sám se kloní k myšlence, že papež patrně tuto formulaci do projevu vložil spontánně nebo byla možná připojena až na poslední chvíli, aniž by odpovědní činovníci měli čas prověřit její možné dezinterpretace. Český čtenář se nejspíše nad těmito řádky neubrání vzpomínce na ono pověstné cimrmanovské „autor tak vlastně zastává stanovisko, které zároveň vyvrací“.        

Autorovi přitom v žádném případě nelze upřít nadprůměrnou erudici, díky níž mohou být jednotlivé eseje, či spíše jejich jednotlivé části pro akademiky určitých oborů přínosné a podnětné. Plně knihu docenit v její komplexní šíří záběru však patrně dokáže jen velmi úzký okruh intelektuálů.