Nejpopulárnější (a logicky nejčastěji obsazovanou) postavou Michaela Connellyho je detektiv Harry Bosch; je to však jeho nevlastní bratr Mickey Haller, kdo už od svého debutu v románu Advokát (v novém vydání jako Obhájce) vléval autorovým románům novou krev do žil. A po několika v podstatě nahodilých pokusech to byl právě tento román a hrdina, díky nimž se Connelly dostal výrazně do podvědomí filmových a seriálových producentů. Na pokračování snímku s Matthewem McConaugheym sice nikdy nedošlo, ale seriálová adaptace hallerovek, kterou můžeme sledovat na Netflixu, si už vybojovala tři sezóny, přičemž nejnovější z nich by měla mít premiéru v druhé polovině tohoto roku. 

Úspěch hallerovské série má dva základní důvody. Jednak se jedná o právnické thrillery, které mají především v americké detektivce dlouhou tradici, sahající pochopitelně až k Perrymu Masonovi a v posledních dekádách reprezentovanou bestselleristou (a u filmařů mimořádně oblíbeným) Johnem Grishamem. Půdorys střetu v soudní síni a konflikty řešené chytrými kličkami a lákáním protivníků (obhájců, žalobců, svědků, obviněných atd.) do pastí vhodně zvolenými formulacemi, stejně jako hledání nikoliv těch důkazů, které vedou k odhalení pachatele, ale takových, které mají už jasně daný konkrétní účel (prokázat nevinu, narušit tvrzení protistrany), je sám o sobě fascinující. Především ve společnosti, kde se mnohem víc než u nás dbá na umění debatovat (viz koneckonců skvělý román Bena Lernera Topecká škola). A pro Connellyho, který postupem času od tradičních detektivek drsné školy přešel k procedurálně pojatým thrillerům a investigativní žurnalistikou poháněným analýzám systému, v němž se jeho hrdinové musejí pohybovat, se jedná o ideální koncept, díky němuž vyniknou jeho silné stránky. 

Především to ale byla postava samotného Hallera. Oportunista, jenž nemá kancelář a zakládá si nikoliv na morálce, ale na úspěšnosti. A který se s tímto nastavením paradoxně velmi často zaplétá do případů, kde skutečně koná dobro – byť často nečekanými způsoby. V prvním románu například musí vyřešit dilema, jak si profesně zachovat pověst a dosáhnout osvobození svého klienta, kterého ovšem zároveň potřebuje v zájmu vlastního svědomí a přežití „potopit“. Jindy zase dočasně přestoupí na „druhou stranu“ a stává se žalobcem v případu vraha, který je propuštěný, i když je jasné, že není nevinný. Postupně tak byly jeho hrany obrušovány, navíc opakovaně spolupracoval s Boschem (jenž kvůli tomu čelil vlastním morálním výzvám, protože obhájce Hallerova typu vnímal on i jeho okolí celý život jako nepřítele), aby se v knize Ulička zmrtvýchvstání stal svého druhu závislákem. Jeho drogou ovšem není kokain nebo alkohol, ale opojný pocit, když se mu podaří dosáhnout propuštění někoho nevinně odsouzeného, který si pak může projít onou metaforickou uličkou z názvu.

Tentokrát se jedná o případ ženy odsouzené za vraždu exmanžela – policisty. Haller připravuje svůj případ společně s Boschem, takže se dynamicky střídají kapitoly právnické s těmi vyšetřovacími. Přičemž Connelly opakovaně využívá Boschův vhled nejen do policejní práce, ale i kliček, jimiž se pořádkové síly snaží zahladit svá selhání – a je jedno, zda ze zlé vůle nebo z lenosti. Právě skrze rozpory mezi tím, jak by ideální policejní práce měla vypadat, a tím, co se reálně dělo v prvním procesu s Hallerovou klientkou, se postupně vynořuje obrys řešení. Za vším je spiknutí, respektive hrozba odhalení, které čelil menší gang kolegů zavražděného. 

Pro poslední Conneyllho knihy bývá typické, že v podstatě brzy víme, kdo, co a jak, a následně jen sledujeme procedurální utahování smyčky. Relativně jednoduchému případu dodává napětí a pocit skutečné výzvy konkrétní právnické zasazení příběhu. Hallerova klientka totiž u prvního soudu na naléhání svého tehdejšího (líného) obhájce takzvaně „nepopřela vinu“. Nestačí tedy jen dokázat dřívější pochybení systému, ale je třeba skutečně přijít s kompletním odhalením…

Ulička zmrtvýchvstání je jedním z nejlepších autorových románů za hodně dlouhou dobu – pokud tedy mluvíme o jejich žánrovém rozměru. Případ je fascinující a Haller i Bosch ze sebe dostávají to nejlepší (případně je v nás tento dojem budován díky kontrastu s neschopnými nebo vyloženě malichernými „protivníky“ v rámci soudního systému). Zároveň je třeba překonat hned několik překážek od zmíněného „nepopření viny“ přes nemožnost předvolat všechny plánované svědky až po osobní trable hrdinů. I když slovo trable může znít v případě Boschovy rakoviny až neuctivě.

Což nás ale dostává k záporům. Ukazuje se totiž, že Connelly je sice skvělý autor detektivních thrillerů; má však své limity, když přijde na postavy, jejich osobnost a autorovu neochotu nechat je být. Bosch už vystupuje ve skoro třiceti románech a Connelly opakovaně podnikl polovičaté pokusy jej někam žánrově i osobnostně posunout, aby se nakonec smířil s tím, že je to prostě starý pes, který se novým kouskům nenaučí. A zároveň je tak trochu nesmrtelný – zatímco v předchozím románu Pouštní hvězda měla jeho rakovina skutečně fatální rozměr, tentokrát je odmávnuta v podstatě mimo scénu a poslouží jenom jako munice protistrany, když se pokouší u soudu znevážit Boschovy kompetence. A sám Haller v zájmu toho, aby byl román napínavější, udělá několik chyb, které by ve svých předchozích „dobrodružstvích“ lačně využil u své protistrany. 

Jinými slovy, spíše než s propracovanými postavami, které za sebou mají nějaký vývoj, máme z Hallera i Bosche pocit figurek, kterými si autor pohybuje, jak se mu zamane. A jediným štěstím je, že tentokrát jimi pohybuje skutečně v rámci zápletky, která ční vysoko nad průměr Connellyho tvorby poslední desetiletky.