Literární ceny po celém světě jsou pro čtenáře důležitým vodítkem, jak se zorientovat v obrovské záplavě titulů, které vycházejí, a najít opravdu výjimečné knihy. Kromě toho jsou samozřejmě také oceněním práce autorů a nakladatelů. A pokud jdou navíc ruku v ruce s vyšším finančním oceněním, případně příslibem překladu do některého světového jazyka, umožní autorům věnovat se tvůrčímu psaní na plný úvazek. (Aby neměli psaní jenom jako koníčka a zároveň nebyli nuceni chrlit bez rozmyslu a přípravy jeden titul za druhým.)

International Prize for Arabic Fiction (IPAF) je v arabském světě aktuálně nejprestižnější literární cenou. První IPAF byla udělena v roce 2008 a s výjimkou roku 2011, kdy se o cenu podělila saúdskoarabská autorka Radžá ‘Álim a marocký spisovatel Muhammad al-Aš‘arí, ji vždy získala jedna kniha, kterou v daném roce pětičlenná komise zvolila tou nejlepší z nominovaných. IPAF, často nazývaná také jako „arabský manbooker“, je udělována pod záštitou The Booker Prize Foundation a financuje ji Ministerstvo kultury a turismu emirátu Abú Zabí.

Letošní finále proběhlo 28. dubna v Abú Zabí a vítězem se stala Blankytná maska palestinského autora Básima Chandaqdžího, o jehož volbě nejlepším arabským románem roku 2024 rozhodl spolu s dalšími čtyřmi porotci český arabista František Ondráš, akademik, tlumočník a překladatel, který působil na egyptské univerzitě ‘Ajn Šams a v současné době přednáší na FF UK. V následujícím rozhovoru jsme si povídali o tom, jak se vlastně člověk dostane do mezinárodní poroty tak významné ceny, jak probíhá výběr, v čem se český a arabský literární vkus liší a zda bylo udělení ceny palestinskému autorovi, který si navíc odpykává v izraelském vězení už dvacet let z doživotního trestu, politickým krokem.

iLiteratura: Kdybyste měl IPAF představit čtenáři, který o této ceně nikdy neslyšel, co byste řekl?
František Ondráš: Důležité je především říct, že je to čtenářská, nikoli literárně-kritická cena, kterou získává kniha, jež je z hlediska poroty za daný rok nejlepším románem pro arabského čtenáře – to je tedy hlavní kritérium. Celou dobu jsme se při výběru bavili o tom, že se snažíme vybrat knihu, která by se čtenáři líbila a udělala mu radost, což může být tedy vzhledem k tématům, o nichž se dnes píše, trochu problém. Samotná cena je financovaná především ze Spojených arabských emirátů, z abúzabíského Centra arabského jazyka a arabské kultury.

iLiteratura: Jak se vlastně člověk do komise takto prestižní literární zahraniční ceny dostane?
František Ondráš: Na konci dubna loňského roku mi přišel z londýnské centrály IPAF e-mail od paní Fleur Montanaro, hlavní koordinátorky. Byl to pro mě šok, překvapení a veliká čest a dodnes netuším, kdo mě navrhl nebo jak ke mně dospěli. Obdržel jsem zkrátka arabsky psaný dopis, zda bych přijal kandidaturu na místo v porotě – paní Fleur má krásnou spisovnou arabštinu, a přestože se narodila na Maltě, vyrostla v Mauritánii a Nigérii a dnes žije v Londýně, komunikujeme spolu arabsky a anglicky jsem ji slyšel poprvé mluvit až při předávání cen samotných. Musím říct, že jsem byl skutečně velmi šťastný a okamžitě jsem souhlasil. Proběhla výměna dokumentů, předal jsem pražskou adresu a začaly chodit krabice.

iLiteratura: Jak se knihy do výběru dostaly a kolik jich nakonec bylo?
František Ondráš: Knihy do soutěže přihlašují nakladatelé a je to právě paní Montanaro, která zajišťuje komunikaci s účastníky a s porotci. Jednotlivá nakladatelství posílala knihy hromadně a z výběru bylo patrné, jak o návrzích na cenu uvažují. Přihlášeno bylo rekordních 133 románů, přičemž stejně rekordní byl, co se vydávání týče, i rok 2023, kdy vyšlo v arabském světě celkem 400 románů.

iLiteratura: Jaká byla základní kritéria kromě toho, že kniha měla potěšit arabského čtenáře? Byla nějaká omezení?
František Ondráš: Od začátku nám bylo řečeno, že nemáme hledět na oblast arabského světa. Kdyby byly všechny vybrané romány z jedné země, nevadí. Měli jsme se snažit nezohledňovat slavná jména, pohlaví a ani to, jestli už někdo byl, nebo nebyl oceněný – pokud je kniha skutečně dobrá, není problém, aby autor zvítězil dvakrát. Za mě by bylo nejlepší, kdybych vůbec nevěděl, kdo je autor, ale fyzicky jsem měl knihu v ruce, takže bylo zkrátka potřeba na to nemyslet. A samotná kritéria: vyprávění musí být tematicky zajímavé, mělo by mít určité narativní kvality a pan předseda trval ještě na jazyce – občas jsme narazili na titul, u kterého říkal: „Ano, vím, téma je skvělé, ale to by nás zastřelili, protože těch jazykových chyb je tam spousta.“ Což jde tedy na vrub nakladatelství, které nezajistí pořádnou korekturu, ale zavřít nad tím oči, bohužel, nejde. Objevila se nicméně témata, u něhož bylo potřeba být obezřetnější. Například byl mezi nominovanými zajímavý válečný román o sunnitsko-šíitském napětí, vyznívající v podstatě jako výzva k válčení, a tam jsme se shodli, že ač se jedná o jinak kvalitní a zajímavé čtení, raději ho necháme stranou. Stejně tak někteří členové poroty měli třeba trochu problémy se zobrazovanou sexualitou, několikrát zazněla otázka: „Jak by vypadal tento román, kdyby nebyl hrdina gay nebo lesba? Byl by stejně dobrý, nebo nás to zajímá jen kvůli tomu?“ V tomto směru se hodně projevilo nastavení každého z nás, někdo byl liberálnější, někdo konzervativnější.

iLiteratura: Kdo tedy tvořil letošní porotu? 
František Ondráš: Palestinská akademička Sonia Nimr z Univerzity Birzét v Rámalláhu, egyptský výkonný ředitel literárního časopisu Achbár al-adab, novinář a publicista, spisovatel Muhammad Šu’ajr, súdánský spisovatel a novinář Hammúr Zijáda. Předsedou byl významný syrský spisovatel a publicista Nabíl Sulajmán.

iLiteratura: Složení komise se tedy každý rok mění?
František Ondráš: Ano, každý rok zasedá jiná komise, kterou tvoří čtyři představitelé z arabských států a jeden nerodilý mluvčí, od něhož se očekává, že přispěje trochu jiným pohledem z toho důvodu, že vítěz má kromě finanční odměny garantovaný také překlad své knihy do angličtiny. 

iLiteratura: Bylo složení komise od začátku známé?
František Ondráš: Nebylo, aby se předešlo případnému ovlivňování. U mě, jako Čecha, by na tom nejspíš nijak nesešlo, ale arabští kolegové se ocitli skutečně pod velkým tlakem. Všichni čtyři jsou známé osobnosti a za roky svého působení se znají s řadou spisovatelů. A ti za nimi samozřejmě chodili a ptali se: „Tak co můj román? Co mu říkáš?“ Nebo: „Jak to, že nejsem ve výběru?“ Šestice autorů, která se dostane na shortlist, obdrží prémii deset tisíc dolarů a vítěz pak dalších padesát. Složení komise se zveřejnilo až 5. prosince v Káhiře, kde jsme představili longlist.

iLiteratura: Byla kvalita nominovaných knih vyrovnaná?
František Ondráš: Naopak, velmi kolísala. Některé tituly byly vysloveně špatné, skoro až parazitovaly na různých evropských tématech, někdy vyznívaly příliš ideologicky, ať už šlo o problematiku křesťanskou, či islámskou. 

iLiteratura: Všechny knihy jste tedy měli nakonec k dispozici fyzicky?
František Ondráš: Ano, naučil jsem se skvěle komunikovat s pražskou pobočkou DHL, protože knihy chodily z Anglie a museli jsme je proclívat. Na konci května jsem měl prvních přibližně dvacet románů a do konce června jsem měl k dispozici všechny tituly, v té době nominované. Zbytek pak dorazil v září.

iLiteratura: Přečetli jste všichni všechny knihy, nebo jste je měli rozdělené?
František Ondráš: Přečetl jsem všechny knihy. Když potřebuju dokončit nějakou práci, jsem schopný si nastavit přerušovaný spánkový režim, kdy čtu nebo pracuju, pak na dvě hodiny usnu a pak znovu čtu. Moje žena se na mě zlobí, že nespím pořádně, ale já to tak prostě mám. A pak čtu v autobuse, ve vlaku, kdekoliv. Jediné, kdy nečtu, je za chůze. Za chůze se věci učím.

iLiteratura: Jak celý proces výběru knih probíhal?
František Ondráš: V květnu jsme tedy začali číst a v červenci jsme měli přečteno každý zhruba třicet knih, přičemž doma jsme jich tou dobou už měli k padesáti. První setkání přes Zoom proběhlo o prázdninách, další pak v září a další v říjnu. Paní Fleur proces skvěle koordinovala a postupně po nás chtěla, abychom knihy třídili. A my v tomto období vlastně neustále filtrovali – z prvních třiceti jsme vybrali deset a tak dále. Doma mi tak vznikla polička nominovaných a polička odkládaných s tím, že ale vše bylo pořád otevřené. Na konci října už byly všechny krabice vyskládány, my měli kompletních 133 knih a finišovali jsme, protože 5. prosince se zveřejňoval longlist v Káhiře. To znamenalo, že do 1. prosince každý nominoval svých šestnáct románů. Ty jsme poslali paní Fleur, která vyrobila excelovou tabulku, a do Káhiry jsme jeli s tím, že máme před sebou 37 románů, z nichž musíme vybrat šestnáct na longlist.

iLiteratura: Takže musela následovat debata, které knihy zůstanou. Jak to probíhalo? 
František Ondráš: Předně musím říct, že jsme si všichni v porotě velmi lidsky sedli a vždy jsme se dokázali domluvit. Bylo zajímavé sledovat, s kým se kdo protnul a v čem. Místy to trošku připomínalo geografii arabského světa: Nabíl se Soniou, Levantinci, Syřan a Palestinka měli hodně společných knih, které jsme my ostatní neměli, a já se pak zase často shodoval s Egypťanem Muhammadem Šu‘ajrem. Se Súdáncem Hammúrem Zijádem jsem se potom scházel v univerzálnějších tématech, například v tématu pouště – krásný román an-Namás o konfliktech mezi saúdskými a jemenskými kmeny jsme například nominovali jen my dva a měli jsme celkem společných pět románů, které ostatní neměli.

iLiteratura: Následoval pak velký boj?
František Ondráš: Z těch třiceti sedmi románů jsme se na přibližně deseti románech shodli všichni a bylo jasné, že chceme, aby postoupily dál. A o zbývajících pak následovala debata. Zajímavý průběh měla například nominace románu mladé ománské autorky Badríji al-Badrí Fombi. Fombi znamená v jednom z afrických jazyků „můj duch“ a zmíněná kniha pojednává o zvěrstvech belgického kolonialismu v Kongu. Sonia byla jediná, kdo Fombi nominovala. Nakonec nás o kvalitách tohoto románu všechny přesvědčila, takže postoupil na longlist s pěti hlasy a měl velice blízko k tomu, aby se dostal i na shortlist.

iLiteratura: Tam bylo místo jen pro šest knih. Je těžší vybrat šestnáct titulů ze 133, nebo z šestnácti semifinálových šest? 
František Ondráš: Určitě z šestnácti šest, to už jsou vaše děti a je to, jako kdybyste ze šestnácti, které máte ráda, vybírala šest na stipendium.

iLiteratura: Jak tedy probíhalo další vyřazování?
František Ondráš: Znovu jsem si všech šestnáct románů přečetl, Fombi hned v letadle z Káhiry do Prahy a musel jsem jí dát za pravdu. Sonia mezitím občas říkala: „Mně už se z toho chce zvracet, pořád válka, migrace, krev!“ A já na to: „No jo, ale vzhledem k tomu, co se v arabském světě děje, můžou jen těžko psát o kytičkách na zahrádce.“ Já se sám za sebe rozhodl, že těch šest románů vyberu tak, abych si za každým stál do té míry, že by mohl být vítězný. A pak nastaly debaty. Například tři jsme Fombi chtěli a dva říkali, že je to příliš kronikářské a školometské, že to zkrátka nemá dostatečný spád. Pak přišel ale 13. únor, s ním vyhlášení shortlistu v Rijádu a rozhodnutí muselo padnout.

iLiteratura: Byl velký rozdíl v reakci veřejnosti na vyhlášení shortlistu oproti longlistu?
František Ondráš: Veliký. Zatímco v Káhiře jsme byli sami, tady už byly tiskové konference, vystoupení v saúdskoarabské televizi, besedy se spisovatelkami v ženských intelektuálních salonech. Jeden novinář, který poslouchal za dveřmi, dokonce spadl do sálu, když Sonia nečekaně otevřela. A samozřejmě přišla záplava otázek: jak jsme vybírali, proč, jaká byla kritéria. I my sami jsme si mockrát kladli otázku: vybíráme Blankytnou masku proto, že je nejlepší, nebo protože je autor Palestinec sedící ve vězení? S výběrem knih na shortlist se pojil navíc velký pocit zodpovědnosti, abychom něco nepřehlédli, aby něco nevypadlo. Nicméně v této fázi jsme se už skutečně hezky shodovali. Zajímavé bylo třeba Sedmé jeruzalémské nebe Usámy al-Ísy, které se mně líbilo a prosazoval jsem ho, ale už v Káhiře předseda řekl: „To je sedm set stránek, jsou to sice moc hezké dějiny Jeruzaléma ve 20. století, ale je to moc dlouhé.“ S tím se pojila častá poznámka, že by některým románům neuškodilo, kdyby byly o čtvrtinu kratší. Některé romány měly snazší cestu, to byli takoví ti premianti, ale některé, jako právě Sedmé jeruzalémské nebe, musely zabojovat. Hezké bylo, že jsme si v Rijádu těch šest vybraných románů rozdělili a každý jsme se stali obhájcem jednoho z nich a vysvětlovali jsme, proč právě ten „náš“ by měl vyhrát. Já se ujal románu Sulajmin prsten syrské spisovatelky Rímy Bálí.

iLiteratura: Jak jste tedy nakonec vybrali vítěze?
František Ondráš: Před cestou do Abú Zabí jsme všichni měli poslat dva tipy. Za tu dobu, od února do konce dubna, se mi vygenerovaly tři romány: Hazard na počest slečny Mitsy Egypťana Ahmada al-Mursího, který se odehrává v Káhiře 20. let minulého století v prostředí koňských dostihů, Mozaikář Maročana ‘Ísy Násirího, což je román v románu, kde se prolíná římská přítomnost v Maroku a moderní příběhy, a pak vítězná Blankytná maska. Nakonec jsem se rozhodl obětovat Egypt a nominoval jsem Mozaikáře a Blankytnou masku. Je ale pravda, že se Mozaikář bude nakonec nejspíš víc líbit evropskému než arabskému čtenáři.

iLiteratura: S kolika hlasy Maska nakonec zvítězila?
František Ondráš: Zvítězila jednomyslně. To byla i podmínka našeho předsedy Nabíla, že musíme dojít ke konsenzu. U zbývajících románů se pak už pořadí nedělalo. Básimovo vítězství naštěstí nikdo nezpochybňoval, a to ani samotní spisovatelé. Naopak s ním panovala velká solidarita.

iLiteratura: Nastala během té vlastně velice vážné a zodpovědná fáze rozhodování o vítězi i nějaká zábavná situace?
František Ondráš: Před samotným vyhlášením jsme byli ubytovaní ve stejném hotelu jako autoři, kteří tedy všichni přijeli s výjimkou Radžá ‘Álim a uvězněného Básima Chandaqdžího. Měli jsme ale zakázáno s nimi až do vyhlášení mluvit. My už totiž věděli, oni ještě ne. A u snídaně si nalévám džus a najednou mi syrská spisovatelka Ríma Bálí, autorka Sulajmina prstenu, který jsem při vyhlášení shortlistu na tiskové konferenci „zastupoval“, podává ruku a říká: „Františku, děkuji za váš rijádský projev. A co si o mém románu myslíte?“ A já na to: „Jéje, to je ale hodin! Už se moc těším, až si o románu popovídáme!“ Rychle jsem prchal pryč, aby nenastal nějaký problém, protože autoři netušili, že my s nimi mluvit nesmíme. Předseda Nabíl pak zamířil na zasedání IPAFu, nás ostatní odvezli do abuzabíského muzea a pak nás převáželi po památkách, aby nás izolovali. I od výtahu jsem jednou utíkal, když se tam jeden z autorů objevil.

iLiteratura: Jak probíhalo vyhlášení, když je oceněný autor už dvacet let zavřený?
František Ondráš:  Za autora přebírali cenu jeho sourozenci a vydavatelka a bylo nám řečeno, že ohledně Básima nemáme klást otázky. Jedenačtyřicetiletý Básim byl v roce 2004 odsouzený ke třem doživotním trestům za údajné napomáhání při přípravě bombového atentátu, při kterém zemřeli v Tel Avivu tři lidé. Víme, že k Básimovi, který je ve vězení v Negevské poušti, se informace o jeho úspěchu dostala. Přišla nám zpráva, že „celá rodina“ – tím jsou míněni spoluvězni – „má radost“. V jeho případě je nicméně na informace uvalené jisté embargo, abychom mu ve vězení ještě nepřitížili. Poté, co se objevilo jeho jméno na shortlistu, údajně skončil na samotce, stejně jako po vyhlášení samotné ceny. Hned po zveřejnění shortlistu se v izraelském tisku objevily články, které hovořily o tom, jak úžasná máme vězení, když v nich můžou lidé psát romány, za které dostávají ceny. Hodně se řešily peníze, kdy se představitelé Státu Izrael nechali slyšet, že odsouzený terorista finanční odměnu nikdy nedostane.

iLiteratura: Proč vlastně Blankytná maska nakonec vyhrála? Co z ní dělá ten nejlepší román?
František Ondráš: Je to velice dobře napsaná a čtivá kniha. Začíná objevem šperkovnice Marie Magdalény s tajemným svitkem uvnitř, od něhož se celé vyprávění odvíjí. V základní rovině řeší otázku identity. Palestinský archeolog Núr žijící v uprchlickém táboře v Rámalláhu najde v kapse starého kabátu modrý izraelský občanský průkaz a vezme na sebe identitu Izraelce Ura, aby se pokusil pochopit sionistické uvažování. Hodně se řešilo, zda kniha spadá do žánru vězeňské literatury, přestože o vězení v ní není ani zmínka – zda je tu myšleno určité vnitřní vězení, do něhož Izraelci Palestinci uvrhávají, a zda každý Palestinec potřebuje nějaký podobný předmět někoho tak důležitého, aby mu pomohl najít cestu, po které se má vydat.