Arnold Bennett (1867–1931) není v českém prostředí ani tak známý jako romanopisec, ale spíše jako „úhlavní nepřítel“ modernistky Virginie Woolfové; ta se vůči spisovateli kriticky vymezuje nejen ve svém deníku, ale také v esejích: v Moderní próze a eseji Pan Bennett a paní Brownová Woolfová definuje dvě po sobě jdoucí generace spisovatelů, přičemž Bennetta řadí právě mezi spisovatele píšící za vlády Eduarda VII., které označuje jako „materialisty“. Předně z toho důvodu, že psali výhradně pro peníze a tolik nehledali inovativní přístupy k psaní, ale také proto, že ve svých obsáhlých románech zobrazovali převážně prostředí a postavy, které se v tomto prostředí pohybovaly, a namísto zachycení jejich ducha je zajímalo dobrodružství a skutky jejich „hmotných schránek“.  Konkrétně Bennettovi Woolfová vytýká, že například v románu Hilda Leeswaysová prostřednictvím autoritativního hlasu vypravěče plýtvá stránkami na popis pohledu z dívčina okna nebo zařízení jejího pokoje, ale postavě samotné a tomu, co prožívá, nevěnuje pozornost žádnou. Woolfová však přes veškerou kritiku slavného romanopisce připouští, že byl velmi zdatným řemeslníkem a že jeho romány jsou vystavěny dobře. Jak spisovatelka uvádí ve svém deníku, každý den seděl u psaní tak dlouho, dokud nedokončil alespoň čtyři strany. Není tedy divu, že mezi devadesátými lety 19. století a třicátými lety 20. století Bennett napsal třicet čtyři románů, sedm povídkových sbírek, třináct divadelních her a do toho si ještě denně psal deník a hojně přispíval svými články a povídkami do novin a jiných periodik.

Inspirace a Ženský román

Právě výše zmíněná řemeslná zdatnost se projevuje i v Bennettově Ženském románu (The Old Wives’ Tale, 1908), který překvapivě není zcela nepodobný Rokům Virginie Woolfové – oba rozsáhlé romány jsou vyprávěny v tradiční er-formě a popisují podmínky žen napříč několika desetiletími přelomu 19. a 20. století. Bennett, jenž se v roce 1903 přestěhoval do Paříže, celý život obdivoval francouzskou kulturu a hlavně literaturu, v oblibě měl zvláště velké romanopisce 19. století, například Huga, Balzaca, Zolu, Flauberta nebo Maupassanta. Právě Maupassantův román Jeden život, jak Bennett přiznává v předmluvě své knihy, posloužil jako inspirace při psaní Ženského románu: „Jeden život vypráví celou životní historii jedné ženy. Já si sám pro sebe umínil, že moje kniha o tom, jak se z mladé dívky stává korpulentní stará paní, musí být anglickým Jedním životem. Jediné, z čeho mě ještě nikdy nikdo nenařkl, je nedostatek sebevědomí, a tak jsem si během několika týdnů usmyslel ještě jednu věc, totiž že moje kniha musí Maupassanta trumfnout, a že to tudíž musí být životní příběh dvou žen, ne jen jedné.“

Protagonistkami Ženského románu jsou sestry Bainesovy, Constance a Sofie, které žijí se svými rodiči v Bursley, průmyslovém maloměstě, jež je součástí Pětiměstí, kde se odehrávají i další Bennettovy romány. Pan Baines vlastní obchod s látkami a galanterním zbožím, jenž si vybudoval dobré renomé nejen v provinčním Pětiměstí. Jeho žena představuje viktoriánského „anděla v domě“ – stará se o chod domácnosti, občasně vypomáhá v obchodě a nejvíce ji zajímá výchova dospívajících dcer. Constance je tichá dívka, pracovitá, ale ne zrovna bystrá a nikdy matce ani otci neodporuje. Sofie má naopak nezávislého ducha, je inteligentní a vezme si do hlavy, že se stane učitelkou, což se samozřejmě nelíbí rodičům, protože v té době učili pouze vdovy nebo staré panny, které si nebyly schopné najít manžela. Sofiinu ambici na smrtelné posteli zarazí její otec, ale krátce po jeho smrti si Sofie namluví obchodního cestujícího Geralda Scalese, s nímž uteče do Paříže. Constance odchod sestry samozřejmě zasáhne, ale po otcově smrti má tolik práce, aby pomohla matce v domácnosti i obchodě, že na smutek nemá čas. Navíc se brzy zamiluje do Samuela Poveyho, zaměstnance otcova obchodu, kterého si i přes matčiny protesty vezme.

Zatímco první část rozsáhlého románu se zaměřuje především na paní Bainesovou a to, jak prožívá celou situaci kolem úmrtí manžela, převzetí obchodu a odchodu dcery do zahraničí, druhá část románu vypráví příběh Constance, která s manželem Samuelem převezme rodinnou živnost, narodí se jí syn Cyril a po tragédii v manželově širší rodině nečekaně ovdoví. Třetí kniha je věnována příběhu Sofie, hlavně jejímu působení v Paříži, kde po manželských problémech vede úspěšný hotel a stane se z ní zámožná žena. V poslední části nazvané Co je život se obě sestry opět setkávají a bilancují své životy. Některé pasáže připomínají filozofické úvahy nad tím, jak činy, které se zdají být neodpustitelné a nepřekonatelné, časem ztrácí na síle a stávají se z nich nicotnosti, které jsou po smrti těch, jichž se týkají, stejně zapomenuty.

Silné ženské postavy

S Woolfovou Bennetta v Ženském románu překvapivě pojí tzv. ženská otázka, která prostupuje celou knihou. V první části jsou ženy vykresleny jako majetek mužů, jimž jsou bezpodmínečně podřízeny a nemohou vyslovit vlastní názor. To se však částečně mění po smrti pana Bainese, kdy si obě sestry začnou uvědomovat, že v domě již nepanuje patriarchát a že alespoň částečně mohou vzít život do vlastních rukou. Ani jejich manželství nejsou tradiční. Constance sice hraje roli vzorné manželky Samuela Poveyho, ale rozhodně mu není podřízená, manželovi radí a často s ním dokáže i dost dobře manipulovat. To však nemění nic na tom, že například dítě je v její rodině stále bráno jako majetek manžela a jeho matka jako pouhá vychovatelka, což dokládá následující pasáž: „A upřímně se mu (Samuelovi, pozn. red.) protivilo vědomí, že by se někdo měl stát svědkem té důvěrné scény, kdy jeho žena krmí jeho dítě.“ S měnící se dobou Constance neváhá přijímat nové trendy a způsoby, například když po smrti matky odmítá delší dobu nosit smuteční šaty a přestane si oblékat krinolínu, což vyvolá mezi ní a manželem hádku. Odvážnější Sofie představuje „novou ženu“ konce devatenáctého století, jež se vzepře manželovi a raději se vydá vlastní cestou, i když to pro ni nejprve znamená materiální strádání a existenční nejistotu. Přesto si však na konci románu závistivě povzdechne, že její sestře ve stáří zbyl syn, pro kterého má cenu žít, čímž Bennett ukazuje, že patří ke generaci, pro niž bylo samozřejmé, že se žena vdá a bude mít děti. Ostatně manželství se v románu opravdu nevyhne žádná žena, včetně služebné, o které si Bainesovi mysleli, že zůstane nadosmrti sama. Oproti tomu u Woolfové a jejích současnic již nalezneme ženské postavy, které žijí nezávisle a o instituci manželství nejeví žádný zájem.

Všudypřítomnost smrti

S Woolfovou Bennett sdílí také fascinaci smrtí. Zatímco Woolfová ve svých románech bojuje s přijetím toho, že naši blízcí odcházejí a smrt pro ni většinou bývá podnětem k zamyšlení nad pomíjivosti naší existence, u Bennetta smrt a následný pohřeb představuje spíše významnou veřejnou událost, senzaci, kterou je třeba velmi detailně a okázale popsat. V románu postupně umírají rodiče Constance a Sofie, jiní rodinní příslušníci a přátelé, až nakonec sestry zůstanou zcela samy. Smrt je vždy líčena jako klíčová událost, která ovlivní život obou sester, ať už se jedná o smrt předvídanou, jako v případě jejich dlouhodobě nemocného otce, nebo náhlou, například bratrance Constancina manžela, jehož čeká poprava. V jiné kapitole zas Bennett popisuje popravu gilotinou odehrávající se ve francouzském provinčním městě, kam se přijel podívat i Gerald Scales se svou manželkou Sofií. Ta však raději zůstává v hotelovém pokoji a nechce se účastnit události, z níž Bennett dělá divadelní zážitek a věnuje jí několik stran. Čerstvě vdaná Sofie se však neubrání zvědavosti a stejně popravu sleduje z okna, načež se zhroutí, jelikož jí tento otřesný zážitek otevře oči a ona pochopí, že už není naivní dívka z malého města, ale dospělá žena, jež udělala zásadní chybu: „Připadala si jako ztracená duše, příliš brzy vytržená z bezpečného úkrytu a navždy vystavená nejhorším nástrahám osudu. Proč vůbec je v tomhle podivném, nepochopitelném městě, cizím a nepřátelském, a zmučeným pohledem sleduje to kruté, sprosté divadlo? Její útlocit byl jedna krvácející rána. Proč? Bylo to teprve včera, co byla v Bursley a Axe nevinným, bázlivým stvořením, pošetilou dívenkou, pro niž bylo největším dramatem zatajování dopisů.“

Náznak experimentu

Ačkoli se Bennettovo dílo na první pohled jeví jako tradiční viktoriánský román popisující vývoj protagonistů od mládí až po jejich dospělost či stáří, Bennett se pouští i do experimentů, jež bychom hledali spíše u modernistů, které tolik kritizuje. Podobně jako klasické viktoriánské romány je Ženský román rozčleněn do chronologicky poskládaných kapitol, které by mohly stát i samostatně. Někdy mezi nimi ale uplyne více času a příběh tak ztrácí na celistvosti a působí jako mozaika detailně zachycených momentů. Jak již bylo zmíněno, kapitoly jsou ozvláštněny také tím, že se každá zaměřuje na jinou z postav, což je též typické spíše pro romány velikánů anglosaského modernismu. Jedna z kapitol je dokonce vyprávěna z perspektivy batolete, syna Constance a Samuela Poveyových. Bennett ukazuje svého moderního ducha také tím, jak v románu reflektuje společenské změny a nové vynálezy, které se staly součástí každodenního života, například proměňující se vztah mezi panstvem a služebnictvem, výměnu drožek za automobily, výstavbu železnice nebo pomalý úpadek maloobchodu ve prospěch strategicky postavených nákupních center.

Bennettův styl psaní není nijak zvlášť vytříbený a jeho kniha postrádá působivé popisy: ať už vnějšího prostředí, nebo vnitřní krajiny postav. Ženskému románu však nelze upřít poutavý děj a autentičnost jeho protagonistek. Vyvrací představu Bennetta jako nudného romanopisce, který se tvrdošíjně drží tradičních narativních postupů a hájí dobu minulou, a představuje ho českému čtenáři v daleko lepším světle, než v jakém ho vylíčila Virginia Woolfová.