Alma je slepá. Při autonehodě přišla o rodiče a nyní se od tety, která už na péči o dívku nestačí, stěhuje k dědečkovi vetešníkovi. To poslední, co by si přála, přitom je, aby se k ní někdo choval jako k chudince. A rozhodně nemá pocit, že by potřebovala asistenta, kterému začne okamžitě přezdívat Tvaroh. Možná proto se ke svému okolí chová nepřátelsky a agresivně. A zřejmě by se tak chovala i dál, pokud by hned první den v dědečkově vetešnictví omylem nepropadla starým obrazem do prazvláštního červenomodrého světa a nakonec i do minulosti. Ani tam Alma o svou bojovnost a urputnost nepřichází, ale nejen díky znovu nabytému zraku se toho spoustu naučí především sama o sobě. 

Tunely či průchody do nejrůznějších okamžiků české historie nejsou v literatuře pro děti a mládež v posledních letech ojedinělé. Sylva Francová ve své knize Áďa spadla do kanálu provedla spíše mladší čtenáře různými obdobími historické Prahy (přestože Alma je o něco starší, s Áďou ji spojuje zkušenost z cest po minulosti, díky níž získá nový náhled na možná řešení vztahů, s nimiž je nutné se vypořádat v prožívané současnosti). Petra Hůlová zase své desetileté hrdiny nechává objevit tunel vedoucí z koupelny rovnou do roku 1968 – Liščí oči jsou román pro mládež z alternativní historie, takže jako hrdinové se zde objevují skutečné historické postavy, a do hry se tak dostává i politika a ideologie (možná víc, než jsou cíloví čtenáři schopni pochopit). Paulová svou Almu posílá do dvacátých let 20. století, a přestože popis prostředí zřejmě vychází ze znalosti historie konkrétních míst, s historicky doloženými postavami se tu příliš nepotkáme. S výjimkou Toyen, která se neobjevuje v příliš mnoha scénách, ale Almě poslouží jako zdroj inspirace a přemýšlení o světě. Výčet děl, jež tvoří most mezi současností a minulostí, by nakonec mohla zakončit i Matochova Prašina. Přestože nenabízí přímo cestování časem, pražská čtvrť, která je nepolíbená jakýmikoli technologiemi či pokrokem, vlastně do jisté míry cestu do minulosti představuje. 

Prašinu navíc s Almou a Světem obrazu spojuje věkové určení (od devíti let), nebezpečné situace, v nichž si děti musejí poradit samy, a nakonec i grafická péče, kterou Paseka oběma titulům věnovala. Text Almy a Světa obrazu je stejně jako Prašina proložen celostránkovými ilustracemi, a zatímco nebezpečné dobrodružství třináctiletého Jirky příznačně doprovázejí tmavé odstíny, ilustrace Kateřiny Čupové barevně i tematicky korespondují s tím, jak Paulová popisuje vzhled místa mezi současností a historií – Svět obrazu. Čtenáři si tak mohou prohlédnout jak červené nebe a modrou trávu, tak prazvláštního bílého Divnovlka. Na tomto místě se Alma ocitne bezprostředně po tom, co projde, nebo spíš propadne obrazem. Na tomto místě Alma vidí. Jejím průvodcem je původně vycpaný havran, který uvádí jak Almu, tak čtenáře do kontextu, a s většími či menšími přestávkami tuto službu koná po celý román. Prozradí Almě, že pokud chce skutečně projít až do doby, kdy byl obraz namalován, musí se rozeběhnout dopředu. V opačném případě stačí běžet pozpátku. Sám má rozhodnuto, protože už se mu omrzelo být vycpaný. Alma společně s havranem vyrazí do časů první republiky, ale zatímco havran ztratí nově nabytý hlas a vypadá jako obyčejný pták (který k Almě promlouvá už pouze ve snech), Alma o svůj nově nabytý zrak už nepřijde. 

Dívka se ocitne v rodině továrníka Emmricha, kde ji mylně považují za autorku onoho prazvláštního obrazu a za válečného sirotka. Opuštěné dítě, které nikdo nezná a které neumí číst (Alma se totiž ve své současnosti učila pouze Braillovo písmo), nepůsobí v poválečné Praze zas až tak neobvykle. Emmrich je navíc natolik okouzlen Alminým  domnělým talentem, že se opuštěné dívky ujme. Jednou ze silných linií příběhu je vztah továrníka s mladším synem Hynkem, který trpí tím, že nenaplňuje otcovy představy. Příchod údajně talentované dívky budí v chlapci nevoli a celou situaci ještě trochu komplikuje, ale složitě a místy i bolestivě budované vzájemné přátelství Hynkovi dodává sebevědomí.

Nejen že se Alma musí zorientovat v úplně novém světě, kde se jinak žije i mluví, ale jejím nejdůležitějším úkolem se stane pátrání po Františce Čermákové, skutečné autorce obrazu. Věří, že jedině tak může odčinit, že pomyslně zabrala dívčino místo v rodině bohatého továrníka. Během svého pátrání se dostává do dělnické kolonie, kde živoří někteří její spolužáci, na jatkách krotí rozzuřeného býka, zjišťuje, kdo jsou uhlobaroni a kdo kočárkářky, získává nové přátele, ale taky se dopouští hromady přešlapů. Díky nim se nicméně učí, jak vypadá skutečné přátelství, jak těžké je někdy napravit svoje chyby a jak důležité může být svým omylům čelit. 

Lucie Paulová sice nevypráví v první osobě, ale sleduje příběh výlučně Alminou perspektivou – bezprostředně popisuje, co se dívce právě děje a co prožívá. A že toho není málo. V bojovné dívce nevyzpytatelně vybuchují emoce, které jsou ale vzápětí vypravěčkou reflektovány. Rozhodně tak před sebou máme zajímavou a nejednoznačnou postavu. Nedělá vždy ta nejsprávnější rozhodnutí, ale tak, jako se pere s autoritami, se pere i sama se sebou. Tam, kde přichází na řadu dívčina vnitřní řeč, se autorka nebojí nespisovných koncovek, a obecně píše převážně v kratších větách. Díky tomu všemu má kniha nepopiratelný spád, což je při více než třech stovkách stran a množství událostí dobře.  

V minulosti se odehrává drtivá většina knihy. Je vlastně až překvapivé, jak krátký úsek předchází Alminu vstupu do Světa obrazu. A po dramaticky vystupňovaném finále čtenáře zase nejspíš trochu zaskočí jak autorčino rychlé a nečekané řešení Almina návratu, tak idyla, která po dívčině odchodu v životech ostatních postav v poválečné Praze nastane. Ale jsme koneckonců přece jen stále na poli dětské literatury, kde se s happy endem tak trochu počítá.