Pchjon Hjejong (nar. 1972) je jednou z nejuznávanějších jihokorejských autorek nového tisíciletí. V roce 2000 se zúčastnila literární soutěže deníku Soul sinmun, kterou vyhrála s povídkou Isul tcholgi (Setřásání rosy). Od svého debutu vydala množství povídek i románů, z nichž několik získalo prestižní ocenění. Mimo jiné v roce 2009 získala I Hjosokovu literární cenu za povídku Tchokkiui mjo (Králíkův hrob), roku 2011 Tonginovu literární cenu za povídku Čonjoge kue (Večerní námluvy) a  Isangovu literární cenu za povídku Monsun (Monzun). Ocenění však získala i v zahraničí – román Čewa ppalgang (Popel a červená, 2010) byl v Polsku vyhlášen knihou roku a román Hol (Jáma, 2016) získal americkou literární cenu Shirley Jacksonové. Pchjon Hjejong se ve svých dílech zabývá problémy moderní společnosti, ztrátou lidskosti a odcizením jednotlivce. K umocnění vyprávění využívá nelibých až odpudivých motivů, jako jsou mrtvoly, červi nebo výkaly. Dalším častým tématem je také smrt, kterou čtenářům představuje jako součást lidského života, již není možné zcela pochopit. Popis postav i děj jejich příběhů je protkaný tajemnem a napětím a nutí čtenáře zapojit fantazii a přemýšlet, jestli se něco podobného nemůže přihodit i jemu.

Román Jáma vypráví příběh Ogiho, jeho manželky a tchyně. Po těžké dopravní nehodě univerzitní profesor Ogi, na první pohled úspěšný čtyřicátník, zůstane upoutaný na lůžko a kromě očních víček je paralyzovaný. Jeho žena při nehodě zemřela, a tak Ogimu jako jediná příbuzná zbývá pouze tchyně, která také nemá již nikoho jiného. Krátké kapitoly přeskakují mezi přítomností a minulostí, původně na upřímnosti založený starostlivý vztah mezi Ogim a tchyní postupně odhaluje svou temnou až děsivou stránku. Stejně tak Ogiho minulost se čtenáři odkrývá vrstvu po vrstvě a počáteční téměř idylické vzpomínky, v nichž se objevuje jeho manželka, se rozplývají. 

Po osmi měsících v nemocnici se Ogi vrací domů. Stále nemůže mluvit, ale alespoň už hýbe levou rukou. Podle lékaře je pro zlepšení jeho stavu důležitá vůle, jenomže Ogi ustavičně naráží na mnohé překážky. Na hrubou ošetřovatelku, příliš drahého fyzioterapeuta, doktora, jenž kvůli nehodě, do které se sám dostal, nemůže Ogiho operovat. Vše se neustále mění a ten, kdo o tom rozhoduje, je jeho tchyně. Ta mu dala jasně najevo, že záleží jen na jejím rozhodnutí: „Ty ale ještě něco nevíš. Myslím tím, že nevíš, co chci. Jestli chci, aby ses uzdravil, nebo nechci.“

Prázdné prostory

Celý příběh je protkán slovem hol (v českém překladu jáma) v jeho nejrůznějších významech. Jáma vykopaná tchyní na zahradě domku, kde Ogi s manželkou žili a jehož ložnice se mu stala vězením. Jáma, temný kruh, uprostřed babylónské mapy. Jámy ve vzpomínkách po lidech, kteří ho jeden po druhém opustili. Ostatně sám ve svých přednáškách říkával: „Lidstvo se neobejde bez umění zacházet s prázdnými prostory.“ Jinak řečeno jámami.

Velká část románu Jáma je postavena na podrobném vykreslení psychologie a myšlenkových pochodů postav spíše než na rychlém ději. Současná dějová linka se po propuštění Ogiho z nemocnice odehrává v jeho ložnici, již nemůže opustit. Přesto ve čtenáři vyvolává pocit napětí, strachu a očekávání, co příště tchyně udělá a jak se s tím Ogi vyrovná, i když autorka na nic nedává definitivní odpověď. Příběh nás nutí zamyslet se nejen nad jeho postavami, ale také nad vlastními vztahy – jsme si opravdu tak blízcí, jak si myslíme? Tuto knihu kratšího rozsahu lze přečíst za jedno odpoledne, otázky, které vyvolává, v nás však zůstanou mnohem déle.