Dívenka píšící básně se stává čtenářovou průvodkyní světem, o kterém se běžnému člověku ani nesní. Prochází zahradami, poli a lesy, povídá si se zvířaty, tančí rosou a utíká před stíny, které se shlukují okolo jejího domu. 

„Ta dívenka psala básně; pokládala je vedle výklenků, vedle hrnečků. Bylo to ve chvílích, kdy mraky táhly pokoji, a vždycky přilétal jeřáb nebo orel, aby se napil čaje s její matkou.“ (s. 9)

Doma chytá do květináčů anděly, které pak nosí paní učitelce, a tráví čas s babičkou, jež „proměňuje tykve na kostičky ze skla, lásky a medu“ (s. 53). Svět plný vůní, zvuků a barev však rozhodně není idylický: brzy se objeví smrt, strach a násilí ve velmi surové formě.

Básně jako obrazy

Uruguayská spisovatelka italsko-baskického původu Marosa di Giorgio (1932–2004) často zůstává ve stínu známějších hispanoamerických autorů. Její dílo však vyniká zejména osobitostí, nezařaditelností a lehkostí, se kterou uniká všem zavedeným literárním klasifikacím. Jihoamerickým čtenářům je známá svými básněmi, zejména ze sbírky Los papeles salvajes (Uložené papíry) a erotickými prózami Reina Amelia (Královna Amélie) a Rosa mística (Mystická růže); českému publiku se představuje poprvé.

Výběr Petra Zavadila vychází z básnických sbírek Magnólie (Magnolia, 1965) a Březnový zajíc (La Liebre de Marzo, 1981) a je doplněn výše zmíněnou erotickou povídkou Mystická růže. Ačkoli se může na první pohled zdát, že kombinace poezie a prózy z různých období bude působit poněkud roztříštěně, opak je pravdou. Čtenář se noří do světa, v němž je mu leccos povědomé, ale zároveň to zůstává naprosto neuchopitelné. Texty fungují jako celek – vytvářejí obrazové plochy, drolící se při bližším pohledu na jednotlivá slovní spojení, která zdánlivě nedávají smysl. Básně v próze obsahují prvky surrealismu, magického realismu i fantastiky, autorka však se všemi těmito směry jen lehce koketuje a žádnému z nich se nepřibližuje více. Dílo je silně ovlivněno autorčiným dětstvím a osobní zkušeností. Marosa di Giorgio vyrostla v domě svého dědečka, který se intenzivně věnoval zemědělství. Trávila proto mnoho času v zahradách, lesích a na poli. Se svou sestrou a sestřenicí pak tvořily, jak sama autorka poznamenává, „bledé posvátné trio“: lákala je mystika a nadpřirozeno a svými dětskými rituály vyvolávaly rozruch mezi sousedy.

Básně ze sbírek Magnólie a Březnový zajíc útočí na všechny smysly: hýří obrazy, zvuky, vůněmi a dojmy. Se slovy autorka pracuje podobně jako malíř, například zdánlivě nesmyslným vrstvením přívlastků („vyskočí mrška, hladká, jemná, perleťová, růžová nebo modrá“, s. 19) dociluje nečekaného poetického efektu, jako by nanášela jednotlivé barvy štětcem. Z idyly je ovšem čtenář neustále vytrháván násilnými či erotickými scénami: svět vypravěčky není nevinným dětským světem, ale místem, kde teče krev, trpí zvířata i děti a zlo je stejně nepochopitelné a absurdní jako krása.

Hieronymus Bosch a mystika

Mystická růže, text na pomezí povídky a novely, čtenáře přivádí do téhož snově přízračného světa, ve kterém se ovšem leccos změnilo. Vypravěčkou již není malá holčička, ale mladá žena, vědomá si své „vyvolenosti“ a toužící po zbožštění. Mystické opojení jí přináší zejména erotické zkušenosti – s mladíky, starci i zvířaty – a postupné uvědomování si vlastní ženskosti a nespoutanosti. Místy velmi explicitní scény ovšem opět vedou, podobně jako básně z Magnólie a Březnového zajíce, k opojení barvami a vjemy. Vypravěčka jako by vystoupila z některého z obrazů Hieronyma Bosche, v nichž se krása a vznešenost mísí s nízkými pudy a zkázou. 

„Nehodnotím, co píšu, ale vášnivě to prožívám,“ odpovídá Marosa di Giorgio v jednom rozhovoru na dotaz ohledně určité nepřístupnosti svých básní. Tato věta je možná klíčem k porozumění celé básnické sbírce Divoké papíry: jedná se o knihu na první pohled obtížnou, čtenáře však láká, aby se k ní vracel a znovu procházel zahradou dívenky, která psala básně.