S japonskou animovanou tvorbou se v poslední době doslova roztrhl onen pověstný pytel, i podle vydávaných knížek se zdá, jako kdyby v japonském filmu nic jiného neexistovalo. Nedávno jsme psali o Ghibliotéce, nyní následují další dvě knihy. Jednak vyšel Průvodce filmy anime od tvůrců Ghibliotéky (na titulním listě se však skví alternativní název Průvodce anime filmy, což prozrazuje poněkud odbytou redakční práci), který sepsali stejní fanouškovští autoři jako Ghibliotéku (Michael Leader a Jake Cunnnigham), jednak si zájemci mohou přečíst obsáhlou monografii Mijazaki a jeho svět, kterou přichystala univerzitní vědkyně Susan Napierová.

Další úzce zacílený přehled

Průvodce filmy anime se vyznačuje týmž rozvržením jako Ghibliotéka. V samostatných heslech se v chronologickém pořadí probírají důležité tituly, které podle autorů v uplynulých desetiletích vznikly. Potíž nastává jedině s tím, že starší snímky – nejstarší pochází z roku 1958 – jsou u nás naprosto neznámé a navíc nejsou překládány ani jejich názvy. Pokud byly v někdejším Československu nějaké kreslené japonské filmy promítány, téměř výhradně zpracovávaly látky, které byly zdejšímu diváku známé, nebo mu byly aspoň blízké pojetím (Sindibádova dobrodružství, Kocour v botách, Malenka, Příhody malého jednorožce, Čaroděj ze země Oz…).  Teprve po pádu bývalého režimu začaly do tuzemských kin i televizí (včetně České) a později též na stream pronikat odlišné ukázky filmů či seriálů, mimo jiné i s postavami jako Alita nebo Pikaču. A nyní se vyvalila obšírná retrospektiva právě Mijazakiho, jednoho z tvůrců, kteří anime (potažmo studio Ghibli) nejvíce proslavili; i proto, že její uměleckou kvalitu dokázal povýšit na úroveň, která zaujala i velké evropské filmové festivaly.

Kniha popisuje celkem tři desítky filmů. U každého přináší jeho původní název (i případné české pojmenování, pokud se u nás dotyčný titul dočkal nějakého uvedení) a stručnou charakteristiku, doprovázenou letopočtem i jménem režiséra. Poté následuje přiblížení kontextu, v jakém snímek vznikal, a pisatelé upozorní na zajímavosti provázející jeho výrobu. Heslo uzavírá článek označený za recenzi, i když tuto část lze považovat spíše za obdivné vyznání, které zdůrazní všechny možné přednosti. U každého hesla nalezneme bohatý obrazový doplněk, ať již jej tvoří celostránková reprodukce dobového plakátu, nebo záběry z filmu, které přesně vypovídají o výtvarném stylu, sjednocující různorodou anime tvorbu. Lze pochopit, že se autoři téměř vyhnuli tvorbě Mijazakiho a jeho studia (tu zpracovává právě Ghibliotéka) a upřednostnili díla pocházející odjinud, i když na druhé straně: pokud čtenář nemá či nezná tuto publikaci, bude ochuzen o důležitou součást anime. Poslední zařazenou položkou je tu variace na proslulou pohádku o krásce a zvířeti nazvaná Belle. Bohužel zdejší divácký zájem o ni (premiéru měla v březnu 2022) byl natolik mizivý, že ani nepronikla do zveřejňovaných návštěvnických žebříčků a nejspíš ji vyhledal jen zanedbatelný počet nadšenců.

Je Mijazaki prorokem budoucnosti?

Knihu Susan Napierové Mijazaki a jeho svět vnímám jako značné zklamání: autorka se s učitelskou dikcí přidržuje převážně popisných bodů; rozvláčně líčí, o čem všem Mijazakiho filmy pojednávají (domýšlí se přitom, jaké události související s režisérovými názory i děním ve společnosti je mohly ovlivnit), aniž by sebeméně zohlednila, jak jsou z hlediska dramatické struktury vystavěny, jak se mění (či nemění) výtvarné pojetí, jaké posuny nastaly v animačních technikách, opomíjí tvarovou i motivickou souvztažnost. Každá z kapitol vlastně pojednává o jediném konkrétním filmu (případně kreslené předloze), který zároveň vystupuje jako naprosto samostatná umělecká jednotka. A každý probíraný film je samozřejmě ten nejzdařilejší a zasluhuje si nejvyšší obdiv. Proto autorka pomíjí vše, co do takového pojetí nezapadá.

Vydání právě této publikace považuji za ryze konjunkturální. Výsledek mi připadá zdlouhavý, čtenářsky úmorný, protože sotva podnítí ke spoluzamýšlení. Čtenáře autorka nejprve zahltí podrobnou deskripcí, aniž by jej doopravdy dokázala oslovit. Ačkoliv načrtává Mijazakiho osobnost, všímá si jeho zážitků z dětství, dotýká se jeho revoltujících sklonů a levicového smýšlení v časech bouřlivých šedesátých let a zmiňuje i jeho olbřímí pracovitost, kterou vyžadoval i od svých spolupracovníků, zároveň nechává zaniknout zjevně stinné stránky – třeba nedostatek vcítivosti a pochopení, neboť při natáčení filmů se nejspíš choval hodně diktátorsky. Mijazakiho portrét tudíž shledávám notně torzovitý a jednostrunný, neosvětluje ani obecnější rozdíly mezi japonskou a západní mentalitou. 

Vlastně je mi líto, že veškerá pozornost věnovaná japonskému filmu se zužuje na anime. Jako kdyby nikdy neexistovalo nic jiného: v českém překladu dodnes scházejí jak dějiny japonské kinematografie, tak monografie věnované jejím předním představitelům. Osobnost Mijazakiho považuji za pouhý jednostrunný a monotematický střípeček v mnohotvárné podobě japonského filmového podnikání. Vydání suchopárné monografie pak jedině dokládá módní rozměr zvoleného tématu (a to pouze pro úzce vymezený okruh obdivovatelů), panující právě v tomto okamžiku. Zatímco na velikány jako Akira Kurosawa, Masaki Kobajaši, Kon Ičikawa, Nagisa Óšima, Šóhei Imamura nebo Kaneto Šindo  vzpomínáme i po více než půlstoletí, aniž bychom se dočkali nějaké knihy o nich. Přičemž pochybuji, že anime i Mijazaki takovou prověrku časem rovněž vydrží….