Arthur Conan Doyle je známý jako autor detektiva Sherlocka Holmese, psal ale i knihy mnoha jiných žánrů, na nichž si někdy i zakládal více, například v případě historických románů. Kromě toho se po smrti syna stal propagátorem komunikace se záhrobím – ostatně první kniha, která o něm česky vyšla, nesla název Sir Arthur Conan Doyle a spiritismus (Josef Hokr, 1930). Vedle toho neúspěšně kandidoval do parlamentu, činný byl také jako válečný zpravodaj, zastával se domorodců v Belgickém Kongu i práv nespravedlivě odsouzených v Británii. Právě tuto možná méně známou stránku jeho veřejného působení přibližuje kniha Arthur Conan Doyle v roli obhájce. Proslulý autor detektivek zasahuje ve skutečném případu šokující vraždy.

Americká spisovatelka a žurnalistka Margalit Foxová v ní podrobně líčí dva případy, u nichž se Doyle významně angažoval a zasloužil se o to, že nespravedlivé rozsudky byly změněny. Při svém soukromém vyšetřování využíval tytéž metody jako jím stvořený detektiv. Navíc jeho úsilí sehrálo nemalou roli při ustanovení prvního odvolacího soudu v Anglii.

První případ se týkal advokáta George E. T. Edaljiho, který byl falešně obviněn a následně odsouzen za týrání koní. Doyle ovšem poukázal na to, že údajný pachatel trpěl zrakovou vadou, která mu ani technicky nedovolovala provést to, z čeho byl obviněn. Kvůli ní ale jeho pohled působil nepřirozeně, což u ostatních samo od sebe vyvolávalo nedůvěru a podezření. 

Více pozornosti pak autorka věnuje kauze Oscara Slatera, který byl v roce 1909 i přes nedostatečnost důkazního materiálu odsouzen k smrti za vraždu 82leté Marion Gilchristové, přičemž rozsudek byl dva dny před jeho vykonáním změněn na doživotí. Rozhodující v jeho odsouzení přitom bylo to, že šlo o cizince, německého Žida. Británie se v té době stále obávala vpádu z barbarského Východu. Ostatně i Dracula Brama Stokera, přicházející do Anglie z dalekého Balkánu, symbolicky zobrazoval pronikání zkaženého vlivu kontinentu (nebo východoevropských Židů) na britské ostrovy.

Arthur Conan Doyle už roku 1912 publikoval brožuru The Case of Oscar Slater (Případ Oscara Slatera), v níž krok za krokem dokazoval, že obviněný byl odsouzen neprávem, protože vraždu nespáchal. A slavný literát rozhodně nebyl sám, kdo rozsudek odmítal. Aktivity těchto pochybovačů nicméně slavily úspěch až roku 1928, kdy byl Slater konečně propuštěn z vězení. Následně ale došlo mezi ním a Doylem ke sporu. Spisovatel chtěl totiž alespoň částečně zaplatit za výlohy, které měl on i ostatní v souvislosti s jeho kauzou; nikoli že by peníze potřeboval, ale prostě z principu. Slater se však spokojil s nevysokým odškodným, z něhož nehodlal nikomu nic proplácet. Vycházel z toho, že Doyle je bohatý dost. Málem mezi oběma došlo k soudu, ale nakonec konflikt ukončilo mimosoudní vyrovnání, při kterém Slater Doylovi vyplatil 250 liber. Zdá se to jako malicherný, zbytečný a snad i směšný střet, ovšem Foxová se z něj snaží interpretačně vytěžit, co se dá.

Poukazuje na to, že oba muži vyrůstali v bídě, ovšem jeden byl nakonec pasován na rytíře, zatímco druhý zůstal „kmánem“ a navzájem se nechápali, což dává více za vinu tomu slavnějšímu a mocnějšímu z dvojice. I když Doyle dokázal obdivuhodně luštit fyzické stopy, které po sobě zanechávali zločinci, jeho psychologická diagnóza Slatera byla chybná. Podle Foxové si Doyle ze Slatera vytvořil abstraktní ideál, a když se ukázalo, že jeho představa neodpovídá realitě, kontrast nesl těžce.

Dalekosáhlé autorčiny vývody, například o tom, že „dlouhé 19. století“ skončilo až s Doylovou smrtí roku 1930, nejsou úplně přesvědčivé. A pokud chtěla ukázat Doylovu „janusovskou tvář“, jeho nekonzistentnost v poměru racionalita/iracionalita, lépe by se k tomu hodilo zmíněné téma spiritismu, které je v knize zmíněno jen letmo. Či toho, že tento muž striktně racionálně vyšetřující zločiny skutečné i vymyšlené byl současně schopný „naletět“ na průhledný trik údajně dokazující existenci víl.

Když ale zůstaneme u tematiky zločinů, autorka nepracuje s napětím a nevyužívá ani jiné detektivní postupy; v tomto smyslu asi její kniha pro klasické čtenáře detektivek nemusí být úplně čtivá. Spíše pečlivě dokumentuje, jak Doylovo (potažmo Holmesovo) umění správně dešifrovat hmotné stopy souviselo s jeho původním vzděláním a povoláním lékaře, který rovněž musí umět na základě řady vnějších znaků stanovit správnou diagnózu. (Dodejme, že na hlubší rovině tuto spojitost nedávno pojednal historik Carlo Ginzburg v knize Stopy. Kořeny indiciálního paradigmatu. Píše v ní, že kriminalistika a medicína mají společný tentýž postoj „směřující k analýze individuálních případů, jež je možné zrekonstruovat výhradně prostřednictvím stop, příznaků, indicií“.) 

Foxová dále ukazuje, jak se některými Holmesovými metodami časem inspirovali i skuteční detektivové. A že Doyle byl v případech, o nichž autorka referuje, bystřejší než policie, i když i v ní se našly výjimky. To souviselo s tím, že oficiální (ne)vyšetřování bylo výrazně podmíněno silnými britskými společenskými a etnickými předsudky; předpoklady o tom, že za vraždou musí stát nežádoucí živly. Proti čemuž byla i osobnost Doylova formátu a věhlasu v některých letech bezmocná. (V jedné anglické recenzi se v tomto kontextu psalo, že „rasizace zločinu není nic nového“.) I když v jiných zemích byla ovšem situace horší, nebo se brzy stala: Slater kvůli nespravedlivému pobytu v britském vězení přišel o německé občanství, takže jako mnozí jeho příbuzní nezahynul v koncentračním táboře, ale svobodně žil až do roku 1948…