Povídková sbírka Skleněný ghát Najjara Masúda je výjimečná. Nabízí českému čtenáři poprvé možnost setkat se v knižní podobě s prozaickým textem přeloženým přímo z urdštiny.

Pro milovníky „malých“ literatur (uvozovky jsou na místě, neboť podle statistik je urdština s 231 milionem mluvčích desátým nejrozšířenějším jazykem světa) je to hotový svátek. Pro ostatní je to příležitost setkat se světem, jehož tvář nám jinak zprostředkovává maximálně zpravodajství. Masúdův překladatel, Tomáš Daňhel (nar. 1974), vystudoval indologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a urdský jazyk a literaturu na Lakhnaúské univerzitě v Indii. Dlouhodobě pracoval v jižní Asii v české státní službě a mezinárodní humanitární oblasti.

iLiteratura: V nakladatelství Argo vyšel na sklonku loňského roku váš výbor z Masúdových povídek Skleněný ghát. Kromě nesporných literárních kvalit je na knize zajímavé i to, že jste ji přeložil z urdštiny. Jak často se čtenáři poštěstí setkat se v češtině s urdským prozaikem?
Tomáš Daňhel: Českých překladů prózy z urdštiny máme opravdu poskrovnu, a to především v posledních letech, vlastně i dekádách. V naprosté většině případů jsou to povídky publikované časopisecky (Nový Orient, Plav, Host) nebo v pár knižních antologiích a výborech. V šedesátých letech v knižní podobě dále vyšel překlad urdské verze tradičního pohádkového vyprávění Příběhy čtyř dervíšů rozšířeného v Indii a v Íránu od našeho předního indologa a odborníka na urdskou literaturu Jana Marka. Je to jakási obdoba arabského klasického díla Tisíce a jedné noci. V dobách koloniální vlády Britové tento text používali při výuce urdštiny pro své úředníky. Urdský román v češtině zatím nemáme přeložený žádný.

iLiteratura: Jak se vlastně seběhlo, že se Najjar Masúd stal vaším několikaletým projektem?
Tomáš Daňhel: To je dlouhý příběh, který začal už před nějakými dvaceti lety v době mých studií v severoindickém městě Lakhnaú, odkud Najjar Masúd (1936–2017) pocházel a kde v té době žil. Přijel jsem tam tehdy na stipendijní pobyt a na katedře urdského jazyka místní univerzity jsem začal studovat urdskou literaturu. Shodou šťastných náhod jsem byl ještě coby čerstvý a lakhnaúskou kulturou zcela nepolíbený student narychlo přizván svými staršími indickými spolužáky k návštěvě profesora Najjara Masúda. Ten byl již pár let v penzi a dříve celý svůj profesní akademický život působil na stejné univerzitě na katedře perštiny. Vůbec jsem ještě nevěděl, kdo profesor Masúd vlastně je. Přátelé mi jen sdělili, že se jedná o slavného indického spisovatele. Sám jsem jeho jméno před tím myslím ani neslyšel. Náhle jsem se tak zcela nečekaně ocitl v samém srdci starého Lakhnaú, uvnitř rozlehlého tradičního domu, příznačně pojmenovaného Adabistán (Příbytek literatury). Pan profesor nás kvůli již tehdy chřadnoucímu zdraví přivítal vleže na dřevěné lavici, tzv. tachtu, vypolstrované mnoha polštáři. Měl jsem možnost s ním během krátké návštěvy prohodit jen pár urdských zdvořilostních frází, ale jeho skromné a působivé vystupování, všeobecný široký rozhled a vůbec celá klidná laskavá osobnost na mě udělaly velmi silný dojem.

Setkání bylo natolik inspirující, že jsem si hned nedlouho po návštěvě pořídil sbírku Masúdových povídek: jak v původní urdštině, tak i výborný anglický překlad. Četba prvních pár textů mě ihned uchvátila. S takovým stylem prózy, těžko proniknutelným, ale zároveň přitažlivým a podmanivým, jsem se v urdské literatuře do té doby nesetkal. A to ani u indických nebo pákistánských autorů. Už tehdy v Lakhnaú tak ve mně začal klíčit nápad přeložit do češtiny knižní výbor z Masúdovy povídkové tvorby. To jsem však ještě netušil, že jeho realizace bude nakonec trvat dlouhých dvacet let.

iLiteratura: Jak těžké bylo prosadit Masúdovo vydání?
Tomáš Daňhel: Popravdě řečeno to snadné nebylo. Měl jsem sice z dřívějška nějakou drobnou zkušenost s literárním překladem z urdštiny do češtiny a pár těchto překladů, nějaké povídky a jeden klasický gazel ještě z doby studií, vyšlo časopisecky. Knižní překlad byl však má naprostá prvotina. Když jsem výbor v době covidu-19 dokončil, záhy jsem zjistil, že ona náročná doba, spojená mimo jiné i s výrazným útlumem knižního trhu, opravdu není nejlepším obdobím na hledání nakladatele pro překladatelský knižní debut. A to ještě z jazyka, jehož jméno v našich končinách pomalu nikdo nezná, popřípadě ho zaměňuje s kurdštinou, byť dle posledních odhadů urdština patří mezi deset nejrozšířenějších světových jazyků co do počtu mluvčích. Přesto jsem postupně oslovil nejprve několik středních až větších nakladatelů, odkud jsem ale až po opakovaném připomenutí dostal za několik měsíců vždy zamítavou odpověď. Jó, kdyby to byl tak nějaký román a nejlépe ozdobený literární cenou, tak snad, ale povídky… Dostávalo se mi odpovědí.

Vytrval jsem a nakonec vstřícně zareagovali z redakce nakladatelství Argo, kterou díky citu a otevřenosti odlišným literárním obzorům překlady Masúdových povídek zaujaly a kniha tak, i za grantové podpory Ministerstva kultury ČR, mohla v roce 2022 vyjít.

iLiteratura: Narazil jste při překládání na nějaká obzvlášť zákeřná úskalí? A pokud ano, jak jste se s nimi vypořádával?
Tomáš Daňhel: Úskalí byla při překladatelské práci jistě celá dlouhá řada, obzvláště pro nepříliš zběhlého překladatele. Což je ale asi běžné při převodu jakéhokoli literárního díla do jiného jazyka, a to i třeba z jazyků, které si nejsou až tak vzdálené. V případě překladu z indických jazyků do češtiny, včetně moderních jazyků indoevropských, kterým urdština je, se překladatel musí navíc ještě potýkat s mnoha, někdy až výraznými kulturními odlišnostmi. A to je věčné dilema, jak k tomu přistupovat. Zda třeba tu a tam v překladu utrousit nějaké původní specifické slovo, co se nesnadno převádí do češtiny, a text tak trochu „orientalizovat“, oživit. Jak stejný výraz ale potom vyložit – ještě v textu formou přidané vnitřní vysvětlivky, někde v seznamu vysvětlivek na konci knihy, popř. nevysvětlovat vůbec nic? A jak tato slova (včetně jmen vlastních a místních) následně skloňovat? Postupovat spíše tak, aby byl přeložený text českému čtenáři neznalému indické kultury zcela srozumitelný a překládat vše? Tyto problémy jsem řešil případ od případu intuitivně, citem. A nakonec jsem knihu opatřil v zadní části i vysvětlivkami původních výrazů, které jsem v textu ponechal.

Největší výzvou ale zřejmě bylo přiblížit se stylu původní urdštiny spolu s charakteristikou povídkových postav dle jejich jazykového projevu. Elegantní urdština Najjara Masúda je totiž v mnoha ohledech velmi specifická a popravdě příliš neodráží současný jazyk. Náročné, ale zároveň podnětné a objevné bylo pátrání po vhodných českých ekvivalentech z celé řady mnohdy až bizarních oblastí. Seznámil jsem se tak za častého listování mnoha slovníky a telefonátů s přáteli z Lakhnaú třeba s grify vykradačů hrobů, okultními postupy při vymítání zlých duchů, indickou flórou a faunou, tradiční medicínou, jejími všemožnými balzámy, lektvary a prazvláštními ingrediencemi, oděvními doplňky či místní architekturou včetně vnitřního uspořádání původních starých domů a jejich vybavení. (Než zde jít možná až do únavných detailů, případného zájemce odkážu na esej Překlad jako návrat do Indie, kde jsem podrobněji popsal některá překladatelská úskalí, která při překladu Skleněného ghátu do češtiny vyvstala – Plav 7/2023.)

iLiteratura: Co byste doporučil čtenáři, který by si rád přečetl v češtině něco dalšího z urdsky psané literatury?
Tomáš Daňhel: Krom již zmíněné tradiční vyprávěcí prózy Příběhy čtyř dervíšů od Míra Ammana z Dillí (1748–1806) máme v češtině dostupné knižní výbory překladů poezie od tří urdských klasiků: Rukojmí lásky, které napsal Mirzá Asadulláh Chán Ghálib (1797–1869) a česky vyšel ve výborném překladu pozdější zakladatelky české romistiky Mileny Hübschmannové; pak Hlas karavanního zvonku z pera Muhammada Ikbála (1877–1937) a Žalující obraz Faize Ahmada Faize (1911–1984), oboje máme ve skvělém překladu Jana Marka, jenž spolupracoval s básníky Václavem Daňkem a Kamilem Bednářem. Všechny tyto výbory obsahují informativní doslov či stať o urdské poetické tradici, ze které tito tři slavní básníci vycházejí.

V časopise Nový Orient vyšly v nápaditém a vtipném českém překladu Hany Pelnařové a Jana Marka i ukázky satirické tvorby od urdského básníka Mírzy Muhammada Rafího Saudy (1713–1781), jehož sžíravé veršované karikatury vyhlášených postav lakhnaúské společnosti si získaly zasloužený věhlas.

Různé jednotlivé překlady urdských povídek (a něco málo také z urdské poezie) od rozličných autorů –⁠ ať už z Indie, nebo z Pákistánu –⁠ lze nalézt především v časopise Nový Orient, a to po celou dobu jeho existence od roku 1945. Několik čísel časopisu Plav bylo věnováno literatuře v jižní Asii včetně té urdské (5/2006, 6/2007, 5–6/2017). Ještě v padesátých letech vyšel knižní výbor povídkové tvorby hindsky a urdsky píšícího indického autora Krišana Čandara (1914–1977) Úplňková noc v překladu Jana Marka. Pár překladů urdských textů zařadila do svých dvou nedávno vydaných antologií i specialistka na hindskou literaturu Dagmar Marková (Z Indie do Pákistánu, z Pákistánu do Indie; Indický muslim o sobě i jiní o něm).

iLiteratura: Když se řekne urdština, vybaví se většině lidí automaticky Pákistán. Masúd byl ale urdsky píšící Ind. Kde všude se vlastně mluví urdsky a urdština je oficiálním jazykem?
Tomáš Daňhel: Urdština neboli urdú je, jak už bylo zmíněno, indoevropský jazyk v současnosti rozšířený a hojně používaný v podobě mateřštiny či druhého dorozumívacího jazyka jednak hlavně v severní Indii, ale i v oblasti středoindické náhorní plošiny známé jako Dakkhin (Dakšin). Statut místního úředního jazyka urdština má v sedmi svazových indických státech a teritoriích. Ač v minulosti nebyla spojována s žádným náboženstvím, v moderní době ji používají většinou muslimové.

Další urdsky mluvící zemí je Pákistán, kde po jeho vzniku v roce 1947 urdština získala privilegované postavení národního a úředního jazyka. Urdština zde tehdy sehrála významnou roli v rozvoji národní identity pákistánských muslimů. V tamějším jazykově pestrém prostředí se používá jako hlavní dorozumívací jazyk, nicméně jako mateřštinou jí mluví jen nějakých sedm procent obyvatel celého Pákistánu.

Urdština je na hovorové úrovni, a to i gramaticky, velmi blízká dalšímu modernímu indickému jazyku, hindštině. Od té se liší jednak písmem, kdy urdština v písemném záznamu vychází z písma persko-arabského, a dále rozdílnou slovní zásobou čerpající hojně z perštiny a arabštiny. Oba jazyky pak v důsledku britského koloniálního vlivu přejaly i hodně slov z angličtiny. 

Kořeny vzniku urdštiny lze datovat zhruba do počátku 2. tisíciletí n. l., kdy do Indie zvenku přicházejí různí muslimští dobyvatelé a jejich rodné jazyky se mísí s původními indickými dialekty. Historicky měl tento jazyk celou řadu různých pojmenování, až se nakonec postupně ustálilo označení urdú. To je slovo turkického původu s původním významem „vojenský tábor, vojsko, armáda“ a etymologicky souvisí s českým slovem horda. Za sílící britské koloniální moci v Indii se v 19. století urdština stala vedle tradiční perštiny i oficiálním dvorským jazykem tehdy již jen formálně panující mughalské dynastie.

iLiteratura: Jak velká je urdsky psaná indická literatura? Je její postavení v rámci urdsky psané literatury rovnocenné? A co v rámci indické literatury?
Tomáš Daňhel: Dovolte mi jen krátký historický exkurz. Urdské písemnictví, urdská literatura ve své klasické podobě, to byla především poezie vycházející z tradičních perských poetických forem. Urdská poezie stála po dlouho ve stínu oblíbenější poezie perské, která měla v Indii po dlouhá staletí daleko větší společenskou prestiž. Ještě v polovině 19. století, na samém konci již jen formální vlády mughalské dynastie, si slavný indický básník Ghálib daleko více cenil svých perských veršů než vlastního urdského díla, které ho později tolik proslavilo. Perskou poezii tohoto básníka ale dnes pomalu nikdo nezná a nečte, zatímco nějaký z jeho urdských veršů umí zpaměti odrecitovat každý, alespoň trochu vzdělaný a urdsky mluvící Ind nebo Pákistánec.

Urdská próza se tradičně v muslimském prostředí Indie používala jen velmi málo, vznikaly v ní hlavně různé náboženské traktáty, životopisy známých postav islámské mystiky či rozličné sbírky mystických ponaučení. Veškeré další prozaické útvary, tj. dějepisná a vědecká díla, korespondence, literární historie atd., psali indičtí autoři po celý středověk až do 19. století výlučně v perštině.

Urdská moderní próza se začala rozvíjet až někdy v průběhu 19. století a navazovala na dlouhou tradici tzv. dástánů, epických příběhů plných magických prvků a pohádkových bytostí, které se hovorovou urdštinou pro pobavení obecenstva po staletí vyprávěly na indických bázárech. Až později koncem 19. století se pod vlivem evropských vzorů, hlavně přes angličtinu, začíná formovat urdský román a další literární žánry včetně povídky. Ta si postupně v Indii a posléze i v nově vytvořeném Pákistánu získala velkou oblibu.

Současná urdsky psaná literatura patří v Indii mezi zhruba dvě desítky dalších místních literatur, které vznikají v původních indických jazycích. Při pohledu zvenčí by se mohlo zdát, že ve světovém měřítku se jedná o okrajové literatury, navíc ve stínu indické literatury psané ve stále oblíbenější a dravé angličtině. Mohutný rozvoj anglicky psané literatury v Indii jde v posledních letech ruku v ruce s rostoucím počtem nakladatelství orientovaných čistě na vydávání anglické literatury. V samotné Indii se však i literární díla v místních jazycích včetně urdštiny těší ve svých příslušných jazykových komunitách značné oblibě. U těch úspěšných často vznikají i jejich překlady do angličtiny (a dalších jazyků), ať už od indických překladatelů, nebo anglosaských indologů. Tyto anglické překlady pak výrazně napomáhají šíření povědomí o původních literárních dílech v místních indických jazycích jak na celoindické úrovni, tak i ve světě. Hezkou ukázkou je např. hindský román Rét samádhi (Hrobka z písku) od indické autorky Gítáňdžali Šrí, který roku 2022 v překladu americké indoložky Daisy Rockwellové získal pod názvem Tomb of Sand jako vůbec první dílo v indickém jazyce prestižní Mezinárodní Bookerovu cenu. Takové ocenění dokázalo alespoň na chvíli přitáhnout světovou pozornost k literárnímu bohatství, které se v dílech vznikajících v původních indických jazycích ukrývá, a zároveň rozšířit povědomí o této knize v samotné Indii u anglicky vzdělaných čtenářů, co v hindštině nečtou. Tak tu máme úspěšný hindský román, navíc také konečně ozdobený prestižní mezinárodní literární cenou, snad tedy časem i nějaké naše nakladatelství projeví zájem o vydání českého překladu. Na straně indologů by zájem tento román přeložit jistě byl.

V Pákistánu je situace mírně odlišná díky privilegovanému postavení, které tam urdština coby národní jazyk zastává a těší se tak větší oficiální podpoře. I zde vzniká literatura v místních jazycích, nicméně urdština jednoznačně patří mezi nejrozšířenější. Mnoho pákistánských autorů ale již volí pro své literární vyjádření raději angličtinu, podobně jako v sousední Indii. Současná pákistánská literatura je tak ve světě známá právě spíše pro díla vzniklá v angličtině. Jednou z mála novějších výjimek je původní urdský román Bastí (což by se do češtiny dalo přeložit jako Ves nebo Osídlení) od slavného pákistánského spisovatele Intizára Husaina (1923–2016), který byl v roce 2013 v překladu americké akademičky Frances W. Pritchettové zařazen pod totožným urdským názvem do užšího výběru nominací na stejné prestižní literární ocenění tehdy ještě pojmenované Mezinárodní Bookerova cena, jaké později obdržela zmíněná indická autorka Gítáňdžali Šrí.

iLiteratura: Vystudoval jste původně indologii na FF UK. Co vás přivedlo ke studiu urdštiny?
Tomáš Daňhel: Indologická studia jsem začal s hindštinou, v dalších ročnících jsem si přibral ještě urdštinu, což je pro spřízněnost obou jazyků přirozená volba. Postupně, po dokončení bakalářského stupně na FF UK, jsem se v dalším navazujícím studiu v Indii zaměřil už zcela na urdštinu. Je to krásný zvukomalebný jazyk s bohatou dlouhou historií, poutavou literární tradicí a především urdská poezie si podnes pro svůj nezaměnitelný půvab udržuje v jazykově velmi pestré Indii výsadní postavení. Měl jsem velké štěstí na své učitele urdštiny, jak zde v Praze v osobě Jana Marka, tak i v Indii u Aníse Ašfáka Ábidího, kteří mi svým zápalem a erudicí dokázali zprostředkovat její krásu a pedagogickým umem podnítili můj dlouholetý zájem.

iLiteratura: Ve studiích jste pokračoval na indické University of Lucknow, kde jste se zaměřil na urdský jazyk a literaturu. Proč právě Lakhnaú? A jak moc rozdílné je studovat v ČR a v Indii?
Tomáš Daňhel: Lakhnaú je v jižní Asii stále až legendárně spojováno s dokonalou libozvučnou urdštinou a vytříbenou, snad poněkud zjemnělou kulturou a společenskou etiketou. Pouhá zmínka této dnes rušné a rychle se rozrůstající severoindické přelidněné metropole v myslích vzdělaných Indů i Pákistánců evokuje nostalgické a mnohdy značně idealizované myšlenky na dávno zašlé doby spojené s blahobytem a kulturním rozmachem. Ty mají počátek v druhé polovině 18. století, kdy se za upadající mughalské vlády Lakhnaú namísto Dillí stalo na necelých sto let mocenským a kulturním centrem v novém samostatném státním celku na území někdejší mughalské provincie Avadh. Vládnoucí dynastie místních panovníků, tzv. navábů (odtud i v češtině známé slovo nabob), vyznávajících šíitský islám, po několik generací štědře podporovala umění. Taková podpora umožnila kromě rozkvětu klasického tance, divadla, hudby, architektury, malířství, kaligrafie a všeobecné vzdělanosti i rozvoj urdské literatury, která navazovala na dřívější rozvinutou širší literární tradici indo-perskou.

Mlhavé náznaky této dávné slavné doby a dnes prakticky už zaniklé kultury lze v Lakhnaú s notnou dávkou představivosti pocítit ještě dnes, především v několika dochovaných architektonických památkách, v jazyce, kultuře, ale i vznešeném chování potomků tradičních vážených rodin. V době mých studií zde bylo ještě možné se setkat s lidmi, kteří sami pamatovali nebo z příběhů svých starších znali tu přívětivější tvář kulturního Lakhnaú a dokázali o tom navíc velmi poutavě vyprávět.

Když jsem tedy dostal z indické strany na výběr, kterou univerzitu bych pro své studium urdštiny upřednostnil, Lakhnaú bylo mezi mými čtyřmi prioritami spolu s Dillím, Alígarhem a Haidarábádem.

Studium na indické univerzitě a vůbec celé tamější akademické prostředí je od evropských zvyklostí každým coulem diametrálně odlišné, byť do velké míry stále stojí na základech, které tam ještě v koloniální době neboli za Rádže, vytvořili Britové. Např. mě hned při příjezdu překvapilo, že jsem byl ze všech stran zrazován, abych bydlel na studentských kolejích v univerzitním areálu. Až později, když jsem se nastěhoval do soukromého domu v centru Lakhnaú, jsem pochopil, že vysokoškolské studentské prostředí může být v Indii opravdu zcela jiné, než je student zvyklý z Prahy. Indičtí studenti jsou často politicky velmi aktivní v dobře organizovaných radikálních studentských křídlech standardních politických stran, které dokážou asertivně a mimo hranice akademické diskuze prosazovat své požadavky. Ne náhodou na půdě univerzity pravidelně hlídkovali uniformovaní příslušníci vládních pořádkových sil ozbrojeni Stenguny.

Výraznou odlišností v akademickém prostředí je vztah mezi učitelem a studentem, který není založený na kolegialitě, jak známe z Evropy, nýbrž učitel je studenty nahlížen jako skutečný guru.

iLiteratura: Kteří urdsky píšící autoři nebo díla nám v češtině zatím chybí a rozhodně by neměla?
Tomáš Daňhel: Podržím se zde pouze klasických autorů. V češtině stále nemáme překlad slavného urdského románu, někdy uváděného jako vůbec první moderní urdský román, Umráó Džán Adá od rodáka z Lakhnaú Mirzy Muhammada Hádího Rusvy (1857–1931), který vyšel poprvé v roce 1899. Je to výborně napsaný a čtivý příběh lakhnaúské kurtizány jménem Umráó Džán, která blízkému příteli vypráví celý svůj životní osud. Vzpomínky na spokojené dětství na venkově rozvrácené únosem a následným prodejem do vyhlášeného veřejného domu v Lakhnaú, kde se jí dostalo kvalitního vzdělání a průpravy pro pozdější profesi, na milostné vzplanutí k jednomu aristokratovi, na hezké i těžké chvíle z života v domě těšícímu se vysoké společenské prestiži jsou prostoupené skutečnými historickými událostmi spojenými s velkým indickým povstáním (1857‒1859). Právě Lakhnaú a velká část avadhského území se během povstání staly dějištěm mnoha násilných střetů mezi indickými vzbouřenci a anglo-indickou armádou. Román velmi věrně popisuje lakhnaúské kulturní prostředí právě v době nejvyššího rozmachu, který nesmlouvavě ukončily dramatické události během vzpoury a následné represe Britů.

Kromě jediné časopisecké ukázky nám chybí i nějaký překladový výbor poezie slavného básníka Míra Takího Míra (1723–1810), mistra urdského lyrického gazelu, který dožil svá léta v Lakhnaú po odchodu z rozvráceného Dillí.

Za překlad by jistě stálo i něco z urdské poezie čerpající z hlubin islámské mystiky, súfismu. Třeba od známého dillíského mystika Chádžy Míra Darda (1721–1785).

V urdštině v současnosti vzniká řada zajímavých literárních děl, některé i oceněné významnými indickými literárními cenami. S odchodem Jana Marka ale bohužel na FF UK již před lety skončila regulérní oborová výuka urdštiny. Obávám se tedy, že na další české překlady z urdské literatury bude muset český čtenář ještě nějakou dobu počkat.

iLiteratura: Máte nějaké vysněné dílo, které byste si po Masúdovi rád přeložil? Popř. autora, jemuž byste se chtěl věnovat?
Tomáš Daňhel: Pomalu pracuji na další sbírce Masúdových povídek. Vzhledem k tomu, že překládání z urdštiny mám jako činnost pouze zájmovou, práce postupuje poněkud pomalu. Přesto se opravdu těším, až se posléze pustím do překladu i zmíněného románu Umráó Džán Adá. Rusva je velmi výřečný, přesvědčivý ale i vtipný vypravěč a román je zároveň také bezprostředním svědectvím o již dávno zaniklých časech, které sám znám už jen z knih, vyprávění, starých obrázků a muzeí. Bude to další návrat. Vidíte, Lakhnaú se mi dostalo nějak hluboko pod kůži.

Ze sousedního Pákistánu bych si časem přál přeložit již dříve zmíněný román Bastí od Intizára Husaina. Ten se zde vrací k traumatickým událostem spojeným s rozdělením Britské Indie, masovým přesunem indických muslimů do nově vzniklého Pákistánu a jejich vykořeněným životem v novém domově.