Paweł Huelle se narodil v Gdaňsku v roce 1957 a s tímto městem, které se spolu se svými pohnutými dějinami často stávalo kulisami a vedlejším hrdinou jeho próz, spojil celý život. Jeho prozaický debut Weiser Dawidek z roku 1984 (polsky poprvé vydán v roce 1987, česky vyšlo jako Davídek Weiser v roce 1996, přeložil P.avel Miňovský) sleduje neobvyklý příběh zmizení zvláštního dvanáctiletého židovského chlapce očima jeho nyní již dospělého vrstevníka. Tuto mysteriózní knihu lze číst také jako román o Gdaňsku, který už není, což ho pojí s dalšími „gdaňskými autory“, Günterem Grassem a Stefanem Chwinem. Sám se nicméně proti tomuto označení ohrazoval a říkal, že je autorem polským. Už v Davídku Weiserovi se naplno projevuje jeho jedinečná poetika, neuvěřitelná erudice, vypravěčská virtuozita a smysl pro popis toho, co je skryté, ale bytostně podstatné. Kniha je dodnes považována za jeden z nejdůležitějších románů současné polské literatury. Ostatně hned v roce 1988 byla oceněna prestižní cenou Nagroda Kościelskich a prozatím přeložena do 13 jazyků.

Dialog s velkými evropskými autory provází celou Huelleho literární tvorbu. Vedle Güntera Grasse (novela Kočka a myš) „hovoří“ také s Thomasem Manem a jeho Kouzelným vrchem v románu Castorp (2004). Nebo s Bohumilem Hrabalem v knize Mercedes Benz (2001, cena Paszport Polityki, česky 2010, přeložil Jan Faber) s podtitulem Z dopisů Hrabalovi volně inspirovanou povídkou Večerní kurs, v níž Hrabala evokuje rovněž stylem vyprávění (včetně dlouhých vět a „proudu vědomí“). Grassově tvorbě se nevěnuje pouze v Davídku Weiserovi; byl také spoluautorem scénáře filmu Wróżby Kumaka z roku 2005 na motivy Grassovy satiry Unkenrufe o německo-polské hřbitovní společnosti (česky vyšlo jako Žabí lamento v roce 2002). Právě stylizace bývala Pawłowi Huelle vyčítána a některými kritiky byl perhoreskován za „sekundárnost“, ale zcela neprávem. Každá jeho kniha je jiná, a přesto je spojuje výrazný rukopis – rukopis velkého spisovatele. On sám ostatně v rozhovorech netajil, že jeho inspirací při psaní je „borgesovská knihovna“ a že knihy spolu přece mohou hovořit. Přesto byl (jak například podotkl ve své reflexi Huelleho úmrtí prozaik Jacek Dehnel) právě díky své náklonnosti k pastiši a variacím autorem v Polsku známým, ale kritikou nedoceněným. U části čtenářské obce mu pak dozajista body nezískaly ani lehce nostalgické, někdy až idylické popisy předválečného soužití Poláků s Němci.

Po Castorpovi vydává Huelle román Ostatnia wieczerza (2007, nominace na cenu Nike, česky v roce 2013 jako Poslední večeře, přeložil Jan Faber), rozsáhlou fresku soustředěnou kolem skupiny třinácti přátel, kteří se po letech scházejí, aby postáli modelem na fotografii, podle které chce jeden z nich vytvořit obraz Poslední večeře. Kniha se, pro Huelleho výjimečně, zabývá současnou tematikou (mimo jiné radikálním islámem) a odehrává se během jednoho dne v Gdaňsku, ale zároveň v několika zeměpisných šířkách a historických obdobích. Poslední román vydaný za autorova života, Śpiewaj ogrody, jehož „hudební linka“ bývá některými kritiky vykládána jako dialog s Richardem Wagnerem, vypráví příběh neuznaného německého skladatele a jeho protinacistické rodiny v Gdaňsku v předvečer druhé světové války. V knize často zaznívá kašubština, západoslovanský jazyk typický pro oblast Pomoří, v níž leží také Gdaňsk.

Vedle uvedených románů je Paweł Huelle autorem básnické sbírky Wiersze (1994) a sedmi povídkových knih. Tou nejstarší jsou Opowiadania na czas przeprowadzki (1991), autorovu knižní tvorbu uzavírá v roce 2020 Talita. Za knihu povídek Pierwsza miłość i inne opowiadania (1996) byl nominován na prestižní polské literární ocenění Nike a za zmínku bezpochyby stojí také Opowieści chłodnego morza (2008, česky vyšly v roce 2012 jako Příběhy chladného moře, přeložil Pavel Peč), v nichž hlavní roli hrají další z Huelleho oblíbených protagonistů – Kašuby, Baltské moře a jeho „mytologie“.

Tento „trubadúr starého hanzovního lesku“ sice již nic nenapíše, ale snad se dočkáme vydání románu, na kterém dle slov svých přátel v posledních letech pracoval, případně jiných dosud neznámých textů z autorovy pozůstalosti. A doufejme, že také dalších českých překladů.