Osobnost Jonáše Hájka (nar. 1984) v sobě spojuje básníka oceněného Cenou Jiřího Ortena za prvotinu Suť (2007), muzikologa, který pracuje jako vedoucí redaktor pražské pobočky hudebního nakladatelství Bärenreiter, a literárního překladatele z němčiny. Zajímavá je rovněž jeho redaktorská práce; za zmínku stojí například česko-německá básnická antologie VERSschmuggel / Překladiště (2019). Od vydání básníkovy prvotiny uteklo mnoho času, zůstala ale věrnost nakladatelství Fra (v němž vyšla i druhá Hájkova sbírka s názvem Vlastivěda), parafrázováním slov překladatelky Anny Kareninové nakladatelství, které „stojí za každým textem srdcem i volbou“.

Cesta starým kontinentem

Nejnovější Hájkova kniha obsahuje dva odlišné celky. První z nich, Výlet do Schengenu, nás bere na rozmanitou cestu starým kontinentem a je rozdělen na dvě části. V prvním oddíle se ocitáme více na tuzemském poli, ve druhém se už překračují hranice. Texty mají společného jmenovatele: tím je kritický pohled na současný svět, na jeho „vymoženosti“. Poněkud tradičně v této souvislosti vyznívá hned úvod, ve kterém jako bychom ozvěnou slyšeli některého z proletářských básníků: „Víc lesku / ještě víc lesku, / jako když na moři / vane příznivý vítr! // Jak plachta se vzdouvá / bída, křivda a bída / světa lidí“ (s. 13). Hájkův lyrický subjekt však povětšinou zaujímá spíše polohu satirického kritika poukazujícího na fungování současného světa, když píše: „Myslivci a babky kořenářky vyšli z módy / proto ďábel volí podobu trenéra. / Vždyť kdo by si věděl rady úplně sám?“ (s. 16). Těžké i lehké ironii padají za oběť lidé, místa i samotné lyrické já, které čtenáře na cestě provází. Je zde ovšem i prostor pro mírnou nostalgii s autobiografickými rysy, například v básni Spořádaný otec: „Přibývá krásných let, a tak se život krátí. / Jdeš dlouhou ulicí a z příliš těsných gatí / čouhá ti podolek. / Jdeš dlouhou alejí a nad ní letí ptáci“ (s. 25).

V druhé části Výletu se směr obrací k evropským zemím, Hájek pracuje s antickou tradicí, která je využívána s patřičnou hravostí: „Místo hrdinských činů / vypravujeme si reklamy. // Achillův štít / jako prostředek na ztvrdlou patu // Jak improvizovat ve světě, / který se zřekl slabých míst?“ (s. 37). Ironie se občas přelévá v cynickou výpověď doby: třeba v reakci pasažérů vlaku na sebevraha v básni Štědrý den či v podobě chladného kalkulu při výpočtu stavu zvěře v básni Zpráva z provincie. Nutno říct, že tato ironická a hravá poloha leckdy ztrácí na síle; napříč sbírkou se objevují verše, které pracují s rutinním inventářem a obsahují mnohá klišé, třeba v básni Palác Flora, kde se hovoří o plaché absolventce, která prodává zmrzlinu: „raději přivoň k jejím prstům, / jimiž se předtím dotýkala klína“ (s.17). Není to ovšem pouze poloha ironika, která Hájka charakterizuje, přítomna je i poloha citlivého lyrika, která si skládá svůj svět z malých upamatování jako například v básni U stejné řeky: „Byli jsme tu před týdnem / uchození / Argentinec zpíval oplodňováky / Berlínu který si dával piknik // Miliony kilometrů / uletělo světlo / přece mě ten obrázek / drží naživu // někde ve vesmíru“ (s. 40).

„Máme napjatý vztah“

Hra na rozhovor od představení až po smrt, takové je téma druhého celku s názvem Můj jediný čtenář. Pisatel vyzývá sám sebe již titulem, který pro tuto poezii zvolil. Hyperbolické pojetí souboru naznačují již úvodní verše: „Můj jediný čtenář se jmenuje Vikomt (…) // Máme napjatý vztah / Vikomt oplývá encyklopedickými znalostmi / proto mi dá sežrat každou výpůjčku“ (s. 57). Postava Vikomta je velmi kritickým arbitrem pisatelových veršů, jako by neustále stála za zády, snad je společníkem jeho vnitřní samoty, odrazem v zrcadle, alter egem: „Vikomt je člověk. / Tím jsem si naprosto jist. / Trestně odpovědný, / osamělý, podivínský. / Svůj zdravotní stav / úspěšně zamlčuje / i mezi řádky“ (s. 66). Vikomt je postavou pro životní příběh, pro porozumění, nepřátelství, odloučení, opětovné shledání i rozloučení smrtí. Hájkovi se daří podat atmosféru příběhu s upřímností, a to i přes občasné výkyvy kvality a působivosti veršů (například když hovoří, i přes zamyšlenou nadsázku, o „volbě prezidentky, pokud možno macaté, o níž chce vědět, jaká je uvnitř“ nebo o „zamindrákovaných budulíncích, co má v merku“).  Prezentuje se zde hledání básnického výrazu, snaha o zachycení sebe sama, ale také přiznání marnosti: lyrický mluvčí nedokáže spoustu věcí uskutečnit tak, jak by chtěl: „ani můj jediný čtenář nechápe / že potřebuju jen aby existoval / někde tam na horizontu“ (s. 78).

Hájek k jazyku přistupuje různorodě, občas využije ustálená slovní spojení v nových významových vztazích: taková je například modlitba nad oním sebevrahem ze Štědrého dne: „Pokoj lidem dobré vůle / a tamtomu – ránu z milosti“ (s. 51) či ironie „dělníka public relations, který založil svatýho Dyndy“ (s. 47). Zajímavé je autorovo využití hovorové řeči, stejně jako příklon ke knižním výrazům, hlavně při „korespondenci“ s Vikomtem. Častá je v Hájkově poezii silná pointa objevující se v závěrečných verších („Jak být statečný, / když na hromadu okurek / vyhazujeme i bolest?“ (s. 37), „Vědělas, že má doma / kožené potahy? / Jsme stejní. Ale kdo má / štěstí, je bohatý“ (s. 26), „V chamtivých rukách je krása vždycky povislá“ (s. 19) atd.), která často pracuje se společenskou kritikou.

Jonáš Hájek nám ve své třetí básnické knize předkládá svět dvou různorodých celků. Oba spojuje hravá nadsázka již zmoudřelého autora, kterou občas prostupuje i přirozený smutek. Tam, kde se ubírá Hájek k sobě, v rozhovorech s Vikomtem, v zaznamenání jemných vzpomínek z cest, tam spočívá i síla veršů. Rovněž v angažovaně laděných básních Hájek ukazuje, že i v současnosti je pro toto téma v poezii místo, aniž by selhávala působivost. Tam, kde nedochází k rezonanci slova, je na místě zmínit, že pokud mluvíme o společenské kritice v poezii, vždy to bude tak trochu pohyb na tenkém ledě. Angažovaná poezie to ostatně nikdy neměla lehké i vzhledem k tomu, že v ní může docházet k patetickým výlevům či heslovitosti…

Sbírka vyšla v malém formátu nakladatelství Fra s citlivou obálkou člověka osamoceného v mlze. Její obsah rovněž ukrývá nenápadná překvapení.