Jméno Kamila Boušky se na české literární scéně již etablovalo, zmiňme jen, že společně s Adamem Borzičem a Petrem Řehákem stojí za vznikem skupiny Fantasía, která vyprodukovala stejnojmenný sborník. Jeho tři vydané sbírky Oheň po slavnosti (2011), Hemisféry (2015), Inventura (2018) zaznamenaly výrazný ohlas u kritiky, třetí z nich byla dokonce nominována na Magnesiu Literu. Nyní Bouška přichází v pořadí se čtvrtým a nejrozsáhlejším souborem básní, pro který je příznačná nekompromisní poetika. Nese lakonický název Dokumenty a zahrnuje tři „samostatné svazky“: Dokument, Má vlast a Na doživotí. Kniha se dostala do užšího výběru Magnesie Litery v kategorii Litera za poezii, cenu ale nakonec získala Tereza Bínová za sbírku Červený obr.

Už vizuál souboru čtenáře překvapí: v zářivě žluté kazetě se nacházejí tři zmíněné svazky s růžovou, zelenou a oranžovou obálkou. Obsah všech prostupují naivní ilustrace Jana Turnera, které připomínají dětskou kresbu, často mají podobu až nonsensových výjevů, odkazují tím k absurditě Bouškova básnického časoprostoru, který je zaplněn podivuhodnými předměty i objekty. Zaujme rovněž grafická úprava písma, jehož postupné ztučňování vede napříč všemi třemi celky a vyvolává tak i určitou gradaci. Je zřejmé, že čtenář má být upoután nejen obsahem, ale i samotným výtvarným zpracováním materiálu. 

Jaký básnický svět nám Kamil Bouška projektuje ve své čtvrté sbírce? Odpověď na tuto otázku není jednoduchá, neboť před námi stojí rozsáhlé dílo složitého obsahu. Na úvod je nutno říct, že Bouška stvořil poezii, která se značně vymyká dobové produkci a je pokusem o novou poetiku, i když na mnoha místech čerpá z myšlenek předchůdců, jako je tomu například v případě inspirace nietzscheovské. Přítomná poezie si nebere servítky, „jde na dřeň“ skutečnosti, představuje barvité mnohohlasí podávající zprávu o stavu světa, společnosti, jedince i prázdnoty, která jej obklopuje.

Mizející známky lidskosti

První svazek s názvem Dokument, představující zároveň nejrozsáhlejší celek, prezentuje historii světa, ze kterého se postupně vytrácejí známky lidskosti. Tuto ideu naplňují zprávy o lidech, u nichž dochází k destrukci citu. Například Marek M., postava ze stejnojmenné básně, uhýbá pohledu dojatého otce, je z kontaktu nervózní, Pavel H. v další básni zase poznamenává na závěr své anamnézy: „Lidé mi vůbec nechybějí“ (s. 9). Od těchto lhostejností se poté dává do pohybu Bouškův překotný dějinný proces, ve kterém za nouzového stavu kolabuje planeta. Může nám to připomenout covidovou situaci, ovšem se značně absurdnějšími prvky: hygienici a policisté tu zasahují v nočních barech či klubech a zjišťují „více než čtyři desítky přestupků, / včetně zakázaného tance (…)“ (s. 22), jistý Kamil Bouška „udává“ pána na nádraží, který „si tu prostě chodil s obličejem. / Normálně měl na obličeji obličej“ (s. 28). Prostor světa se tak stává neobyvatelným, lidé se skrývají ve svých domovech a stávají se postupně vymírajícím druhem. Vrcholem této až tragikomické atmosféry je báseň Wannsee s tématem konference, na které se rozhoduje o budoucnosti lidstva; lidé zde jako nacisté zcela racionálně hovoří o redukci obyvatelstva. Lidstvo je na cestě k zániku, k sebezničení vlivem své vlastní povahy vytvořit fanatickou ideologii z čehokoliv. Bouška tak ve své poezii přivádí lidské kolotání na cestu k propasti.

V apokalypse představovaného světa není nouze o surreální výjevy, ve sbírce se často pracuje s absurditou, jež získává až groteskní charakter. Děje se tak třeba v případě předmětů, které začínají žít svým životem na úkor lidí (básně Nová epocha, Jako bych se našel, Pravda, Láska), nabývají lidských citů, přemýšlejí jako lidé. Podobně jsou na tom partnerské vztahy a reprodukce: děti se již rodí ze zkumavek, intimní vztah mezi dvěma lidmi zaniká. Rovněž sama poezie je nežádoucí, protože „každého uspokojí výňatek z kroniky“ (s. 66). V absurditě míří Bouška až k jakési epizující sci-fi, nechybějí androidi ani archeologie zaniklého světa z pohledu humanoida z Marsu. V historii „budoucnosti“ je vše převraceno naruby, verše promlouvají až cynickou ironií: „na hřbitovech je teď hodně živo“ (s. 75).

Bouška se však nezastavuje jen u této „historie“, jejíž vykreslení se všemi možnými prostředky pokouší o inovativní básnické sdělení. Na konci Dokumentu je připojen ještě oddíl Ars Poetica, v němž jako by náhle bylo předáváno něco z básníkovy moudrosti, ironicky je nyní vnímáno samotné umění poezie (básníkovi adresovaný dopis redakce v básni Parnas, či citace GDPR). V této snaze o revoluční poetiku dochází však místy k přecenění sebe sama, snaha zachytit, zobrazit a popsat tolik „mnohosti“ občas sráží kvalitu, lyrický mluvčí se uzavírá do své ironické hry a je otázkou, zda se někdy nestává jejím zajatcem. 

Druhý oddíl Má vlast působí jako důmyslná kritika kapitalismu a postupně se propojuje s prvním oddílem. Úvod nabízí mnohé paralely k současnosti, ve vztahu k celkové perspektivě Dokumentů jej čtenáři mohou vnímat jako prehistorii, která nemá přívětivou tvář: „zemský ráj to napohled ano to zní pěkně / ale tady u nás nerozhoduje občan ani / o podobě místa v kterém žije u nás / v České republice visí nad zemským rájem // Sekyra a ta hájí svoje zájmy ve svůj prospěch / občan ať je včas u volebních uren ale ať / nemluví místo v kterém žije koupil Dospiva a teď / už investuje do soukromého zemského ráje“ (s. 5). Opět se vytrácí lidskost, „zdaleka nejdůležitější je docházka,“ tvrdí lyrický mluvčí v jedné z básní, opět vše nabývá temné grotesknosti, jako když „I v neděli byla středa / a dnes je také středa“ (s. 26). Ze známého kraje mizí hudba, „volá se v něm po konci“, tuzemsko křížem krážem lemují fronty. Konvenční uchopení vlasti – tedy geografické, ideologické – představuje jakýsi vymírající druh, který za sebou zanechává mrtvolný zápach. Tento svět se skládá z čekacích lhůt, z lhostejnosti, vše postupně přechází až k existenciální prázdnotě.

Nové překážky

Pokud Bouška sahá k „metapoetickým“ rozmluvám, stává se jeho poezie poněkud „kazatelskou“ – především pak v básních tematizujících poezii č. 35–38 (básně oddílu Má vlast jsou číslované) či v již zmiňovaném oddíle Ars Poetica. V případě druhého svazku je jistá didaktičnost autorových veršů patrná i vzhledem k angažovanosti sbírky, vzhledem k silné tendenci společenské kritiky: „přistupuj ke čtení / jako k běhání cvičení jógy / nebo učení cizího jazyka // měř výkon sdílej progres / ukazuj výsledky popisuj / zážitky slovem i obrazem“ (s. 45). Bouška až prorocky varuje před mechanizací, lhostejností, před technologií, které člověka činí nelidským. Na druhou stranu můžeme polemizovat o tom, zda je v tomto šokujícím příběhu nutné za každou cenu trhat pomyslné bariéry, brát si na pomoc cynickou vulgárnost, jak činí Bouška v některých dalších básních. Není ono překotné boření konvencí v důsledku stavěním nových překážek? „(…) miluju tě jako Orlickou přehradu / uklízím do tebe své mrtvé / já malý klučina povedený syn / českého kapitalismu“ (s. 61), „předkloň se miláčku / strč hlavu hluboko / do záchodové mísy / budu tě splachovat a mrdat“ (s. 60). Cit je obrácen naruby i v Bouškově „koncentráčnické“ tematice, která se objevuje v několika básních. Pomyslné vykoupení přichází až v úplném závěru, po obrazech destrukce lidskosti přináší lyrický subjekt závěrečné krédo: „má vlast je tam kde právě jsem“ a je „bez hranic jako láska Bůh a tanec jako Dvořákova Novosvětská (…)“ (s. 76). Duševní svět lyrického mluvčího stojí ve striktní opozici vůči světu konstruovanému ideologií, vůči nelidskosti. 

Poslední svazek Bouškova triptychu s názvem na Na doživotí se vyznačuje spirituální intimitou, na scénu konečně přichází osobnost lyrického mluvčího. Poezie zde dosahuje svého vrcholu, v temnotě své hluboké introspekce nachází lyrický mluvčí svou osobitost: „Ty moje temnoto, temnotinko, / temnoto moji sevřené dětské pěsti, / moje osobní temnoto, nejmilejší“ (s. 12). Jsme svědky putování básnického já od temnoty až k světlu znovuzrození, k ohledávání tělesnosti a nalézání i ztrácení své Evy. Všechny pokusy o možnost lidskosti, smyslu umění i života povstávají, aby byly následně opět zmarněny; tento věčný bludný kruh je v závěru rozseknut jakýmsi smířením se sebou samým i tím, co prostě existuje, lyrický mluvčí tak činí s veškerou vervou, která je tomuto dílu vlastní, vědom si, že je součástí koloběhu.

Kamil Bouška stvořil jedinečné dílo po formální i obsahové stránce, o kterém se v literárním prostoru bude patrně dlouho diskutovat. Nakolik je poezie obsažená v Dokumentech kvalitativně vyrovnaná do všech důsledků, lze ovšem spekulovat. Básník dal vzniknout specifickému fikčnímu poetickému světu, v němž neschází aspekty sociální satiry, až groteskní obrazy budoucí „historie“ lidstva jsou v dnešním publikačním prostoru něčím ojedinělým. Autorova poetika nezapomíná ani na intimitu a v některých případech dosahuje nebývalé síly vyjádření. Hra ironií, absurdit a pomyslných mouder se ale může občas jevit samoúčelně a na čtenáře čas od času padne pocit vyčerpání a přehlcení neutuchající snahou říkat věci nově, jinak, způsobovat překvapení, ba čtenáře dokonce vzdělávat. A po tom ne všichni prahnou. Přesto se jedná o osobitou sbírku, ze které můžeme směle citovat a která má šanci stát se „krásným informelem“, o němž se hovoří v jedné z básní.