Kamil Bouška rozdělil svůj básnický debut do čtyř oddílů, které – snad až příliš návodně – pojmenoval podle tématu, jež je v nich ztvárněno: Nikde, Nikdo, Nikdy a Pornografie. Chtěl tím zřejmě upozornit na uspořádanou, zamýšlenou různorodost své sbírky. V jednotlivých oddílech se ale kromě tématu mění i poetika, styl a kvalita textů, a sbírka jako celek tak působí rozkolísaně, i přes autorovu snahu tuto rozkolísanost usměrnit a učinit z ní její přednost.

Básně v prvním oddílu jsou nejkultivovanější a nejvyrovnanější, také proto, že se podobají (technikou nezúčastněného, ale velmi bedlivého pozorování a zaznamenávání a také propracovanou metaforikou) poezii Petra Borkovce, který mimochodem Bouškovu sbírku redigoval. Bouška předkládá statické výřezy z reality, popisy interiérů, v nichž směřuje mimo jiné k vystižení uzavřenosti a odtrženosti prostoru pokoje, bytu či domu od okolního světa: „Visím ve stálé pokojové teplotě a den saju ze skla – / je plný pěny, jako příliv, jako ty prsty, které mě otvírají / a rozvinou mezi plastovými rámy. / Události za oknem neruší moje rovné pruhy.” Básně jsou vyjádřením zakotvenosti až zakletosti individua v určitém interiéru, který nemusí být jen reálným prostorem, ale také vnitřním světem člověka („Jak odejít z tohoto domu; / kde pokoj vede do pokoje, od dveří ke dveřím / vždy jenom tam a nikdy zpátky;”) – a zde se Bouška velmi blíží básnířce Marii Šťastné a její sbírce Interiéry. Bouškovy básně jsou jemné záznamy trpělivě pozorované skutečnosti, kterým vládne vyjadřovací kázeň a hutná metaforika.

Ve druhém oddílu nalezneme zcela jinou poezii. Zmizelo klidné, soustředěné pozorování, hledání nejpřesnějšího výrazu. Básně jsou spíš ledabyle načrtnuté a banální příběhy či portréty lidí, které autor zahlédl v parku, na nádraží, v metru. Střídmost je nahrazena rozmáchlostí, živočišností a někdy až morbidními obrazy: „Pod nosem knír a černé bahno na bradě a rtech, / hlínu mezi zuby a černý jazyk.” V tomto ohledu se Bouškovy básně blíží poezii Ireny Šťastné. Básně v druhém oddílu jsou zobrazením reálných událostí, jejichž dokumentárnost příkře kontrastuje s artificiálností básní oddílu předchozího.

V posledních dvou částech sbírky se Bouška vrací ke svým pozorovacím schopnostem, ale zároveň se snaží dodat básním přesah a neulpět na povrchu pozorovaného. Formou sondy do mezilidských vztahů nebo prostřednictvím úvah o čase a jeho působení na věci kolem nás se pokouší sloučit přesnost popisu s naléhavostí prožitku. Místy se mu to daří (Slavnost, Rozpad), místy však opět zůstává u pouhých banalit (Věk, Sirény) či vytváří zastřené, rozmyté básně, které jsou jen mnohomluvnými popisy mlhavých pocitů (Dejà vu, Konfese).

Debut básníka Kamila Boušky je směsicí různorodých textů, kterým ovšem ve výsledku chybí jednotící gesto, jež by ze sbírky učinilo kompaktní, kvalitativně vyrovnaný celek. V Bouškově sbírce bezesporu najdeme dobré básně, ale široké rozpětí sbírky jako takové vypovídá spíše o bezradnosti.