„Na Matějské pouti, já to dobře znám, vyšplháme, máš-li zájem, vzhůru na tobogán. V strašidelném zámku, můžem se pak bát. Pak mi koupíš srdce z lásky, jen co dostanu hlad. Radovánky, to si líbit vždycky dám. Radovánky, tam kde jsou, tam pospíchám.“ Takto roku 1986 opěvovala Iveta Bartošová nejznámější a nejnavštěvovanější pouť v zemi. Ne každý ale tuší, jaká je historie jejího vzniku. A že se původně vůbec neodehrávala na holešovickém výstavišti, ale směřovala k dejvickému kostelu sv. Matěje. Právě o tomto kostelu i pouti, která s ním byla spojena, nedávno vyšla publikace Dějiny kostela sv. Matěje v Praze-Dejvicích.

Její autor Vojtěch Pokorný, jinak předseda konzervativně katolického Svatojánského spolku, v knize shrnuje prehistorii daného území i legendy, které se k ní pojí. Podle pověsti Boleslav II. Pobožný zabloudil a dostal se na místo, kde byli za dívčí války díky lsti krásné Šárky zabiti a pochováni muži ze Ctiradovy družiny. Tam se před ním vynořil divoký medvěd střežící hroby Ctiradových druhů, díky zjevení svatého Matěje byl ale kníže zachráněn a na místě nechal postavit kostel. Dále autor podrobně sleduje (nijak výjimečné) dějiny farnosti včetně konkrétních farářů (tím posledním je mimochodem pozoruhodný kněz a entomolog Matúš Kocian). A konečně se pak Pokorný dostává i k samotné pouti.

První záznam o konání poutí ke kostelu sv. Matěje pochází z konce 16. století, kdy tehdejší papež vyhlásil plnomocné odpustky pro poutníky do zmíněné svatyně. Od té doby se tradice velkých svatomatějských poutí úspěšně rozvíjela; k její slávě přispěla skutečnost, že se jedná o první jarní pouť v Praze (v neděli po svátku Svatého Matěje, který se tehdy slavil 24. února). Poutní cesta byla lemována asi dvanácti kapličkami. Vedla z místa dnešního nádraží Praha-Dejvice či až z Vítězného náměstí, tehdy „Na Růžku“. Vojtěch Pokorný připomíná i pranostiky, které se ke svátku sv. Matěje vztahovaly, nebo některé pověry. Matějská pouť totiž byla vnímána i jako dobrá příležitost ke šťastnému zamilování: „Kdo si sáhne na kliku dveří kostela sv. Matěje v poutní den, ten bude mít štěstí v lásce.“ To odrážejí i pozdější básně nebo texty písní, někdy i s odkazem na pověst o Ctiradovi a Šárce ústí ve vědomí ambivalence či potenciální zrádnosti milostného citu: „Jak chutná medovina, to nevím dodneška, však láska to je jiná, tu znám: je přetěžká.“ (Jaroslav Seifert) Jindy jsou završeny happyendem, jako píseň Karla Hašlera U Svatého Matěje o dívce, které autor na pouti koupil perníkové srdce a záhy si ji odváděl jako nevěstu. Dodejme pro jistotu, že perníková srdíčka se hojně prodávala na všech poutích, nejen té matějské.

Původně převážně náboženská pouť ke kostelíku sv. Matěje se i díky prodávanému zboží od poloviny 19. století stále více měnila v masovou lidovou zábavu, takže její duchovní charakter vnímala čím dále menší část příchozích. Tuto transformaci výmluvně ukazuje rozhořčený článek otištěný v roce 1901 v Katolických listech: „Pouť u sv. Matěje v Šárce přilákala jako obyčejně nesčetné zástupy poutníků, kteréž ani neschůdné cesty od návštěvy neodvrátily. Převládal všude čilý ruch, v pravdě jako o pouti, tak že prodavači perníku a j. měli poměrně slušný odbyt. Ve starobylém kostelíčku u sv. Matěje vystřídalo se za celé odpoledne na sta věřících. Ze hřbitůvku byl vábivý pohled do zasněžené krajiny... Ovšem ne všechny vábila pobožnost, o čemž svědčil ryčný život v hostincích, kde bohužel se musilo i tancovati, a to celou noc. Tak se nyní konají pouti. Divíme se, že to mohou úřady v nynější posvátné době povoliti a trpěti… To nejsou potom pobožnosti, nýbrž bezbožnosti.“ Navzdory nesouhlasu autora článku ovšem sekularizační trend nadále pokračoval. A ještě zesílil po roce 1948, kdy si komunistický režim matějskou pouť, stejně jako jiné slavnosti, „bez skrupulí přivlastnil“, jak píše Pokorný. Pouť byla přejmenována na „Národní pouť pracujících“ a vstupní brána byla osazena příslušnými budovatelskými hesly jako „V míru je radost“ nebo „Radostně pracovat, radostně žít“. V Dejvicích vydržela matějská pouť jen do začátku 60. let; od roku 1964 se přesunula do tehdejšího Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (dnes výstaviště v Holešovicích), kde se, jak známo, koná doposud. Dobové ideologické zdůvodnění silně připomíná slavný Zápotockého vánoční projev o Ježíškovi, který „vyrostl a zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho děda Mráz“. Rudé právo v roce 1964 podobně psalo: „Patrona tradiční pražské pouti – matějské – vede církev jako muže vetché postavy, zkrátka staříka asketu, živícího se lesními kořínky a vajíčky z ptačích hnízd. Nic z toho včera pro Prahu neplatilo, Matěj se představil v novém prostředí jako rozverný chlapík mající se čile k světu. Svatou gloriolu někde ztratil či zapomněl.“ Tato vyjádření dnes působí už jen nechtěně komicky, či dokonce naivně poeticky, nicméně Vojtěch Pokorný nemá pro podobné reinterpretace žádné pochopení a konstatuje, že KSČ pouť využila „k sobě vlastní pokleslé propagandě“.

Vojtěch Pokorný byl rovněž spoluautorem knihy Musica navalis. Dějiny slavností a kultu sv. Jana Nepomuckého (Svatojánský spolek, Praha 2022). I proto se přímo nabízí srovnání obou akcí. Svatojanské slavnosti bývaly kdysi tak mohutné a přitahovaly tolik zbožných poutníků, že pro ně nebylo možné najít dostatek ubytování, a tak mnozí údajně spali na ulicích, údajně na holé dlažbě. V 19. století toho umně využívali i četní organizátoři významných národních slavností: 15. května 1868 byla oslava spojena s položením základního kamene Národního divadla a nikoli náhodou opět 15. května (1891) byla v Praze zahájena Jubilejní zemská výstava: na shromážděných davech se tak říkajíc přiživovali, vlastenečtí organizátoři si tak chtěli svatojanské věřící symbolicky „přivlastnit“. Komunisté slavnosti ovšem zrušili, respektive se snažili nahradit je zcela jinými oslavami. Obnoveny byly – ovšem i s jejich tradicionalisticky katolickou ideovou náplní – až roku 2009, ale zůstávají nepříliš významným a málo známým svátkem, případně atrakcí pro turisty, i když se autoři knihy Musica navalis snaží tvrdit opak. Naopak (nyní holešovická) Matějská pouť existuje nadále, ale o svůj původně křesťanský obsah zcela přišla a s kostelem sv. Matěje už má společné jenom jméno. Což je vývoj, kterého Vojtěch Pokorný trpce lituje. Pro méně zaujatého kulturního historika se ovšem jedná o poutavé téma, které by si zasloužilo obsáhlejší práci psanou s větším porozuměním pro moderní svět a z ideově méně vyhraněných pozic. Její součástí by přirozeně měla být i fotografka Dagmar Hochová, která ještě zachytila její dejvickou podobu. A hlavně zmíněná Iveta Bartošová, jejíž radovánky sice trvaly déle než bájného Ctirada se Šárkou, ale rovněž skončily relativně předčasně…