Když bývalý jablunkovský starosta publikoval v roce 2020 svou první knihu Trujkunt, bylo to svého druhu zjevení. Ne že by se v české krimi nevyskytovali regionální autoři; Sagitarius nicméně dokázal nářečí a atmosféru svého kraje učinit jak důležitým, tak velmi přirozeným prvkem svých textů. Jen u toho však nezůstal a vymyslel si i na české poměry relativně originální postavu – třineckého policejního majora Romana Sarana, který je od první povídky živelným a živočišným hrdinou, rád se napije i porve a navzdory tomu, že je malý a nijak zvlášť pohledný, svádí jednu ženu za druhou.

Po příjemném překvapení z úvodních stránek první knihy následovalo jisté vystřízlivění. Ukázalo se, že dějové zápletky nejsou příliš promyšlené a že Saran jako postava zůstává v zásadě stále stejným, což na dlouhodobější sérii nemusí stačit. Své čtenáře si Sagitarius nicméně získal, přinejmenším soudě podle toho, že v dosti rychlém sledu vydal celkem čtyři knihy: po zmíněném Trujkuntu, který obsahuje tři povídky, následovaly diptychy Klasztor, Návrat (2021), Pierot, Na krev (2021) a Zahrada, Rest (2022). A v letošní knize Krysta se nachází už jen jediný příběh, který má románový rozsah.

Ten začíná následovně: na Sarana si při jeho obvyklém joggingu počkají tři neznámí maskovaní muži a v temném místě parku jej ošklivě ztlučou. Když se hrdina trochu zotaví, začne samozřejmě hned přemýšlet o tom, že by je vypátral a pomstil se jim, ale nakonec se nechá svou přítelkyní Lenkou v rámci rekonvalescence vytáhnout na dovolenou do Řecka. Lenka se tam přitom nejede jen rekreovat, na jednom z řeckých ostrovů má žít také její kamarádka z dětství Krysta, kterou by ráda navštívila. Tak to alespoň zjistila z facebookové komunikace, jinak o Krystě už nikdo dlouho neslyšel, neboť vycestovala do zahraničí, kde si měla vzít majetného Novozélanďana. Na ostrově Saran s Lenkou zjistí, že Krysta ve vile, odkud poslala fotografie, nežije a nikdo tam o ní ani nic neví. Následně se oba vrátí domů a začnou po ní pátrat více – ale Krystin facebookový profil náhle zmizí. A když si mají promluvit s Dorotou, společnou spolužačkou a kamarádkou Petry i Krysty, objeví před jejím panelákem blikající policejní auta a bezvládné tělo ženy po pádu z balkonu v devátém patře. Saranovi netrvá dlouho, než odhalí, že jde o vraždu a že možná souvisí právě s jeho dosud amatérským pátráním po Krystě.

Následuje standardní i nestandardní vyšetřování, které se dále prolíná s pátráním po násilnících, kteří napadli hlavního hrdinu. Vyšetřování postupuje kupředu poměrně svižně, ale zároveň dosti jednoduše, bez velkých překážek míří k odhalení. Podezřelých není mnoho, zároveň většina z nich brzy odpadne. Pachatel se sám prozradí, když se nechá Saranem vyprovokovat k neuvážené akci. Onen člověk se vůbec chová poměrně hloupě a největším tajemstvím příběhu není pachatel Dorotiny vraždy, ale to, co se odehrálo před lety, když Krysta údajně zmizela do zahraničí. Či případně to, co této události předcházelo. Sagitarius bohužel není moc dobrý hráč se čtenářem a s jeho očekáváními, navíc upouští průhledné náznaky, a tak už dopředu tušíme, jak se to vlastně všechno odehrálo. Naštěstí má v závěru připraveno ještě jedno, alespoň trochu překvapivé, byť ne moc věrohodné odhalení.

Celá zápletka a její peripetie prozrazují, že na románový rozsah si bude muset Sagitarius ještě zvykat a že bude potřeba, aby si lépe promyslel, jak rozepsat proces vyšetřování založený v kriminálním žánru obvykle na falešných podezřeních. Sagitarius hlavní příběh Krysty nastavuje hledáním agresorů, které však také vede trestuhodně přímočaře. A pak poukazováním, jaký je Saran tvrďák a kanec. Možná to autora baví psát a některé čtenáře snad i číst, ale s přibývajícími počty vášnivých milování to začne být únavné a místy až otravné. Naopak nějaká poctivá rvačka by Saranovi i jeho textu prospěla; zde dojde jen na jednu rychlou oplátku za předchozí nářez. Absence bitek, výstavba zápletky i pomalejší tempo pak Sagitariovu detektivku posouvají od drsné školy, kam měly příběhy souhrnně vycházející pod názvem Trujkunt snad původně namířeno, ke klasické české „whodunitce“. Ne že by to byla vyloženě chyba, jen to zprvu zajímavou a neortodoxní sérii stahuje do nevzrušivého domácího průměru.