Když v roce 2020 vyšel bývalému jablunkovskému starostovi Petru Sagitariovi povídkový triptych Trujkunt, šlo o vítané osvěžení české detektivní scény. Díky kouzlu originálního hlavního hrdiny a rázovitému prostředí česko-polsko-slovenského pomezí včetně četných nářečních pasáží čtenář snadno zapomněl na to, že detektivní zápletky oněch povídek nebyly vždy nejpropracovanější. Sagitarius nicméně od té doby vydal už dalších šest knih série Trujkunt – a bohužel se nedá říci, že by byly nějak výrazně lepší.

Obvykle šlo o rozsáhlejší povídky, po úvodní trojici už vždy po dvou ve svazku. Loni se Sagitarius poprvé pokusil o román; kniha s názvem Krysta však postrádala mnohé prvky románových detektivek a svou povahou byla opět spíše rozsáhlejší povídkou. A nyní autor zkouší velký formát podruhé. Prorok je možná již více románem, sympatické je rovněž to, že v něm dojde hned na dva případy – byť jeden je v podstatě vsunut do toho hlavního a vyřešen velmi promptně –, nicméně zápletka onoho hlavního případu a její rozuzlení jsou bohužel krajně nepřesvědčivé.

Více než jindy se Sagitarius soustředí na svého hlavního hrdinu, majora třinecké kriminálky, rváče, pijáka a sukničkáře Romana Sarana. Je dobře, že se postava vyvíjí – rváčem sice zůstává dál, to se asi nezmění, ovšem s alkoholem Saran víceméně skončil a také se už drží jediné partnerky. Souvisí to i s celkovou proměnou jeho životní situace, která je důležitým motivem celé knihy. Zaprvé se Saran sbližuje s náctiletou dcerou, o jejíž existenci donedávna vůbec nevěděl, zadruhé se musí vypořádat se smrtí matky (zemřela po pádu ze schodů) a zatřetí musí vyřešit vraždu svého bratra, který přijel na matčin pohřeb z Austrálie, kde žije. A někdo si na něj počkal po silvestrovské oslavě v místní hospodě a na promrzlé silnici mu podřízl krk. Saran se samozřejmě kvůli podjatosti nemůže případu chopit sám, takže spíše zpovzdálí sleduje (dosti marné) snažení svých kolegů z oddělení vražd. Brzy mu to však pochopitelně nedá a pátrá po vlastní ose a pro vraha si nakonec dojde. I proto, že zločinec (pokud to byl týž) napadl zmíněnou čtrnáctiletou dceru, která se však i s pomocí náhody statečně ubránila.

Vražd a vražedných útoků je v knize více a zdá se, jako by většina obětí měla nějakou spojitost právě se Saranem, který začne prověřovat i tragickou nehodu své matky. Biografický portrét na obálce uvádí jako Sagitariovy vzory Raymonda Chandlera, Stiega Larssona a Václava Erbena, nicméně Prorok se svou v závěru vyloženě thrillerovou formou a motivem vraha mířícím do detektivova nejbližšího okolí spíše upomene Nesboho Sněhuláka. Ať už je to jakkoliv, Prorok v mnohém selhává: motivace vražd a pokusů o vraždu je krajně nepřesvědčivá, nepomáhá tomu ani psychiatrická diagnóza vraha. Jeho chování je jednou velmi promyšlené, jindy nesmyslně impulzivní, oproti úvodní vraždě jsou některé jeho další pokusy až amatérsky naivní a nespolehlivé.

Z Proroka se navíc vytrácí i kolorit zmíněného trojmezí, jen asi na dvou místech autor svéráznými replikami připomene, kde jsme. Zůstává tedy tuctový, skoro akční thriller inspirovaný spíše zahraničními vzory. Nic proti tomu, v českém prostředí je to stále solidní průměr. Ale předchozí Sagitariovy detektivky slibovaly i víc.