Román Alžír, intenzivní deník (2018) se vyznačuje nelineární strukturou. Text sestavený jako koláž, ani deník, ani autobiografie, ani komiks, ani kronika, ani reportáž, ani dokument, ani manifest, ale zároveň to vše dohromady, obsahuje deníkové záznamy dvou lidí – Karima a jeho ženy Mounii. Astrofyzik Karim, „všezapisovač“, neúnavný deníkář, „seismograf světa“, zemřel jednoho dubnového odpoledne při autonehodě. Zanechal po sobě neuvěřitelné množství papírových ostatků. Psaní totiž modelovalo jeho život – pero jako by pro něj představovalo životně důležitý externí orgán, který kopíroval jeho puls a přebíral štafetu za jeho srdce, když se mu nedostávalo sil. Jeho žena Mounia se snaží překonat hlubokou ztrátu tím, že ještě v den Karimovy smrti naváže na jeho deník a zároveň se začne probírat vší tou pozůstalou papírovou veteší – desítkami svazků každodenních zápisků, básněmi, úryvky nedokončených románů, útržky listů s kresbami jejich dcery Neïly. 

Ačkoli Karim zaznamenával vše, co se dělo v něm i okolo něj, postupně a chronologicky a své zápisky pečlivě datoval, a to často včetně hodiny, Mounia je takto seřazené nečte. Nachází je postupně, někdy si vybírá ty, které se vztahují k obdobím jejího zájmu, jindy k ní přicházejí náhodně. Její deník sice od strany 23 respektuje formální pravidla v podobě oddělování dnů refrénem vyvedeným velkými písmeny: „SEDMÝ DEN BEZ TEBE (...)“, „DVA MĚSÍCE BEZ TEBE (...)“, jeho diskurzivní koherence je však také roztříštěná. Náhodné nálezy a objevy v Karimových sešitech u jeho ženy vzbuzují nečekané reakce a ještě podporují její už tak chaotický způsob čtení i psaní. Mounia totiž stránkami spíše bloumá, než že by je systematicky studovala, přerušuje čtení i psaní na různě dlouhá období, přeskakuje řádky. Zahanbeně to přiznává po dvou týdnech:

„ČTRNÁCTÝ DEN BEZ TEBE. Řekla jsem ti, že jsem si přečetla tvé poslední poznámky, ty, co jsi začal psát v 16.10, přesvědčená, že najdu prorocké znamení, nějaké podprahové poselství, kouzelný amulet, který by na mou duši účinkoval jako placebo. Před chvilkou, pod vlivem nudy, samoty, nebo spíš zuřivé touhy, ano, zuřivé touhy se s tebou znovu setkat, promluvit si s tebou, přivést tě zpět k životu, jsem přečetla pozpátku všechny předchozí pasáže.“

Doufá Mounia, že milovanou bytost lze oživit skrze text? Napsaný i psaný? Že setkání v textu dokáže zahladit bolest? Zároveň s tím vším však zjišťuje, že ač v otevřeném a milujícím vztahu, přece žila s člověkem, kterého tak úplně neznala. 

Mouniin „čas“ trvá rok, rok jejího smutku, rok jejího proměňování a osvobozování se. Karimův „čas“, výrazně delší, rámují dva historické okamžiky – říjen 1988 a 17. duben 2014. Tedy období spojená s výraznými historickými událostmi. V říjnu 1988 vypukly v Alžírsku násilné nepokoje, které se přelily v občanskou válku trvající deset let a pohřbily jakékoli naděje na demokratizaci země. Poslední datum v Karimově deníku, zároveň den jeho smrti, bylo dnem prezidentských voleb, v nichž „Nosferatu“ Bouteflika počtvrté obhájil svůj mandát a znovu tím vzkázal Alžířanům, že cesta k uvolnění a demokracii zůstává zavřená. Karim se však ve střípcích vzpomínek vrací i do dětství poznamenaného předčasnou smrtí otce. 

Cesta od „ty“ k „já“

Román tvoří čtyři nestejně rozsáhlé kapitoly, z nichž tři modeluje Karimovo prožívání historických událostí i osobního života (Papíry, Říjen a Krvavé pomeranče) a tvoří je prolínající se texty obou postav rozlišené jiným typem písma. Poslední, nejkratší část Já se skládá výhradně ze zápisků Mounii. Pozornost čtenáře se tak posouvá směrem k jejímu prožívání a vnímání světa i sebe sama, protože koneckonců mrtvé je potřeba nechat odejít, protože ona i její dcera zůstaly naživu, protože život není v textu, protože Mounia už je někdo jiný. Zájmeno „já“ střídá v jejím projevu „ty“, které dosud dominovalo: „Necháš mě už konečně žít můj vlastní život, Karime Fatimi? Vyjdi z mé hlavy, démone! Vyjdi z mého těla! Chci žít, skrze sebe, pro sebe, sakra! Svůj život umělkyně. Ženy. Svůj fotoaparát. Svůj pohlavní aparát. Své touhy. Svůj smutek. Své úzkosti. Svůj kartáček na zuby. Své vyprávění. (…) Moje Já mi tak moc chybí.“ 

Mounia, profesí fotografka uvyklá na hledáček fotoaparátu, přejímá způsob zachycování světa svého muže, objevuje psaní, „nebezpečného zpovědníka“, provádí „pochybnou pitvu těla textu“. A psaním se proměňuje, jeho síla ji ohromuje, uvědomuje si, že žena, která píše do Karimova deníku, je jiná než ta, za kterou se dosud považovala. 

První, alžírské vydání románu z roku 2018 neslo název Body Writing. Vie et mort de Karim Fatimi, écrivain (1968–2014), v překladu tedy Body Writing. Život a smrt spisovatele Karima Fatimiho (1968–2014). Francouzský nakladatel Édition Macula změnil název na Alger. Journal intense (Alžír. Intenzivní deník), čímž vyvolal významnou proměnu perspektivy. Mustapha Benfodil totiž působí jako novinář ve frankofonním alžírském deníku El-Watan, výrazně se angažoval například během hnutí Hirak v roce 2019 a lze předpokládat, že nový titul má právě k autorově novinářskému přístupu odkazovat. Editorský zásah zároveň nepřímo naznačuje napětí mezi oběma zeměmi, zjevné i v otázce knižní distribuce. Protagonista je ze scény vytlačen městem a osobní krizi, implicitně obsaženou v původním názvu, nahradila krize země – a právě k ní nový název směřuje čtenářova očekávání a pozornost.

Psát jazykem těla

Původní název Body Writing také mnohem lépe vyjadřuje charakteristické znaky Benfodilova psaní – jako by slova a věty vyvěraly přímo z tělesných útrob. Jako by se události a vzpomínky zachycené v Karimově a Mouniině deníku propisovaly do pergamenu těla, tetovaly jeho paměť. Okolo těla a tělesného prožívání se ostatně ovíjí značná část zápisků. Body Writing odkazuje podle vlastních slov autora k umělecké disciplíně body paintingu – Karim a Mounia provozovali v počátcích jejich vztahu jakýsi milostný rituál, pomocí kterého Mounia snáz přijímala své tělo. Karim prsty vyťukával slova na její kůži a přenášel tak svou obsesi psaním i do milování. 

Jenže tělo v Benfodilově podání není jen prostorem něhy a příjemných prožitků, je především rezervoárem úzkosti a násilí. Z vyprávění vyhřezají těla k nepoznání znetvořená mučením, zabitá těla Karimových sousedů během let občanské války. Karimovo vlastní tělo vzpírající se společnosti jiných lidí, uzavírající se do čím dál potřebnější samoty, až nakonec ze světa zcela zmizí a zůstane jen tělo textu, v němž se veškeré vzpomínání i vyrovnávání účtů odehrává. Fragmentárnost textu tuto autenticitu vzpomínání i hledání sebe sama a ukotvování se v rozervané současnosti ještě podtrhuje. 

Základní stavební materiál celého románu představuje jazyk. Mustapha Benfodil ho podobně jako zručný řemeslník opracovává, sám přirovnává své psaní ke stavbě a na straně 163 mezi řádky pomrkává na ikonické architekty Zahu Hadid a Roberta Meiera. Benfodilův jazyk je zcela ve službách osobního i kolektivního dramatu v románu postupně odhalovaného – vyvolává podobný efekt jako brusný papír. V textu se mísí několik jazyků: francouzština, arabština klasická i dialektální, kabylština, angličtina. Autor si je přisvojuje a podrobuje vlastní vůli. Stejně tak se v textu prolíná latinka s arabským písmem, jazyk se místy zcela rozpadá a tříští na slabiky a výkřiky. Kapitola Říjen obsahuje báseň v arabštině věnovanou palestinskému básníkovi Mahmúdu Darwíšovi, kapitola Krvavé pomeranče zase část Koránu v původním znění. Když se Mounia uprostřed noci dusí steskem, přibližuje se jazyk jejích zápisků blouznění. Když Karim popisuje hrůzu islamistických čistek a řádění, připomíná jeho jazyk nebezpečnou hydru požírající sebe samu. Někdy běžná slova k vyjádření prchavosti okamžiku nestačí, to pak Karim sestavuje něžný slovník výrazů své dcerky. Přes všechnu bolest a šílenství doby pak prosakují humorné tóny, třeba když Karim charakterizuje Alžířana jako člověka, který se dostal až na Měsíc, ale pak zjistil, že zrovna v den jeho návštěvy je zavřeno. 

Jazyk Alžíru. Intimního deníku jako by chtěl inspirovat a ponoukat k aktivitě – věty vibrují, vlní se a viklají před očima, tvoří vlny zvuků a obrazů, litanie a slogany, zprostředkovávají radost i hrůzu, touhu po svobodě a její permanentní zašlapávání do alžírské dlažby. Politickou situaci a rozpadající se občanskou společnost symbolizuje také fotka rozpadajícího se „Maison Hantée“ (Strašidelného domu), u něhož se Karim zabil, na obálce. Připustíme-li ovšem možnost vnímat jako jakousi alegorii Alžírska Mouniu – ostatně reprezentaci země coby mladé ženy nabídl v alžírské literatuře už Kateb Yacine ve svém románu Nedžma z 50. let 20. století –, můžeme věřit, že Benfodilova tsunami slov nabízejí i naději.