Ivo Pospíšil je český hudebník, manažer a DJ. Jeho životní osudy ilustrují vývoj české hudební scény od sedmdesátých do devadesátých let. Nejprve se pohyboval v okruhu undergroundu kolem Plastic People of the Universe, kdy působil jako baskytarista ve skupině DG 307, později vystupoval s populárním Classic Rock'n'Roll Bandem a založením kapely Garáž z kraje 80. let podpořil počátky české punkové scény. V současnosti vystupuje jako DJ pod uměleckým jménem Tea Jay Ivo. Ve svém pořadu Vintage Cool, vysílaném na vlnách pražského Rádia 1, zprostředkovává posluchačům hudební ukázky zaměřené zejména na období padesátých a šedesátých let.

Vše dobré zůstává

Stejně jako roku 2015 mají čtenáři příležitost poznat osobitě zprostředkované zákulisí československého rock and rollu, undergroundu, punku, nové vlny a DJs. Ivo Pospíšil opět chronologicky popisuje své hudební proplouvání normalizací, a přestože zažívá kariérní vzestupy i pády, vždy se jako zázrakem zdvihá z prachu a začíná opět pracovat na projektu novém. Křivdy sice nejsou opomíjeny, ale díky rozhodnutí „vyhnout se obvyklým memoárovým klišé, jako jsou fňukání a vyřizování si účtů“ (Jan Šída) je zúčtování rychlé a jen občas je provází nádech hořké ironie či nenápadná výtka. Těžiště knihy přitom i nadále bezpochyby spočívá v dějinném vývoji 70., 80. a počátku 90. let. Nejen že mu autor věnuje asi dvě třetiny knihy, ale z dynamiky vyprávění lze vycítit jeho lásku k tehdy hrané hudbě. Ozvěny rock and rollu se symbolicky vracejí i v závěru knihy v postavě Paula Wilsona, jenž je přítomen jednomu z vystoupení Tea Jaye Iva.

Nezměněn od prvního vydání zůstává i autorův styl psaní. Již v roce 2015 se různí recenzenti pochvalně vyjadřovali k jeho nekomplikovanosti a svižnosti (např. Petr Nagy v tom souzní s Josefem Chuchmou). Oba tyto rysy se skvěle doplňují s Pospíšilovým střízlivým odstupem a osobitým humorem. Společně s výše naznačenou nezaujatostí pak tvoří strohý charakter textu, jenž líčí zobrazované události bez příkras, avšak uchovává a zpřístupňuje jejich atmosféru i čtenářům, kteří je osobně nezažili.

… a bohužel přetrvalo i pár šrámů

Slibovaných 89 stran obsadily ve 2. vydání fotografie. Došlo k vypuštění původní předmluvy Ivo je rock and roll Josefa Chuchmy ve prospěch úvodního autorova zamyšlení a vzpomínek na zemřelou matku. Většinově však text zůstal bez větších úprav. To bohužel také způsobilo, že přetrvaly i všechny pravopisné chyby a překlepy. Není jich mnoho, nicméně pečlivější provedení korektur by je jistě eliminovalo natolik, aby nekazily výsledný dojem. 

Snad by se také dalo vytknout, že záplava jmen a příliš stručné charakteristiky mohou dezorientovat méně znalého čtenáře. Nepochybuji však, že úroveň dnešních technologií umožní všem čtenářům si případné informace o protagonistech doplnit. Jejich absence totiž není bezúčelná – umožňuje Pospíšilově autobiografii věnovat více pozornosti hudbě samotné.

Vydařená grafická podoba

O grafickou úpravu 2. vydání se velkou měrou zasloužili Zdeněk Trinkewitz a Zuzana Lednická ze Studia Najbrt. Pod jejich vedením změnila kniha barevné ladění – původní oranžovo-růžové ladění obálky Petra Bosáka a Roberta Jansy ze zaniklého nakladatelství BiggBoss nahradila usedlejší fialovo-zelená kombinace. Zmizely také původní vzkazy autorovy blízkých osobností k chystanému vydání knihy. Za největší výhru každopádně považuji dovednou synchronizaci fotografií a textu: zatímco v 1. vydání se střídá vždy přibližně 20 stránek psaného textu s 20 stranami hustě nakupených fotografií, nové uspořádání je vstřícné zejména k méně znalým čtenářům, kteří nemusí neustále listovat a hledat protagonisty příběhů na jiných místech v knize. Původní soubor fotografií se také rozšířil o snímky dalších dobových, převážně textových reálií. Výsledek tak překračuje úzký horizont jednotlivce a má potenciál podávat zprávu o dané době i v obecnější rovině.

Pokud se spolehneme pouze na obsahovou stránku, neobsahuje kniha opravdu víc než „pár vět navíc a fotky“.  Druhé vydání však sladěním svižného vyprávění s jedinečnou grafickou podobou dosáhlo dokonalejší prezentace Pospíšilova autoportrétu. Je účelné a bez zbytečné fabulace jasně předkládá svůj cíl zprostředkovat poznání a přitom bavit. Do jeho image investoval Pospíšil stejné množství úsilí, jaké svého času věnoval managementu kapely Garáž nebo budování klubu Radost FX. Lze si tedy představit, že tak jako jeho dřívější projekty bude i kniha Příliš pozdě zemřít mladý vyvolávat v budoucnu příznivé ohlasy. Svou roli při tom jistě sehraje i doprovodná série přednášek obohacených o již zmiňovaný Havasův film Příliš pozdě zemřít mladý (2022).