Poslední dekáda 18. století strhla díky vypuknutí Velké francouzské revoluce a následujícím, leckdy dosti chaotickým změnám, k nimž v jejím důsledku došlo a které vyvrcholily nástupem Napoleona Bonaparta k moci, pozornost badatelů, spisovatelů i čtenářů téměř výlučně na Francii. Jaký dopad měly revoluční myšlenky na dění na severu Evropy, českým čtenářům nedávno ukázal velmi specifickým způsobem švédský spisovatel Niklas Natt och Dag. Jeho slovenský kolega Anton Hykisch (*1932) nyní ve svém románu Bezhlavý čas předkládá obraz vlivu revolučních myšlenek na dění v habsburské monarchii, zejména v jejích slovensky hovořících oblastech.

Hykisch má na kontě již řadu knižních titulů nejrůznějších žánrů, od románů pro děti přes sci-fi až po reportáže a cestopisy, rovněž formát historického románu mu není cizí, jak dokázal svými díly Čas majstrov, Mária Terézia, Verte cisárovi a Milujte kráľovnú; do češtiny byly přeloženy poslední dva jmenované. Hykisch stihl po sametové revoluci krátce působit jako poslanec Slovenské národní rady a po čtyři roky reprezentoval tehdy čerstvě samostatné Slovensko jako velvyslanec v Kanadě.

Ve svém nejnovějším románu zavádí autor čtenáře do mnoha míst habsburské monarchie, především do Trnavy, Vídně a aspoň na okamžik také do Prahy, vedle toho ale umožní navštívit i revolucí zmítanou Francii. Na scénu při tom uvádí plejádu známých osobností tehdejší doby, zejména oba vládnoucí císaře Leopolda II. a Františka II. V menších úlohách se mihnou také Wolfgang Amadeus Mozart, Axel von Fersen, Franz Anton Mesmer či Josef Dobrovský. V centru vyprávění nicméně stojí skupinka slovenských liberálů, rekrutujících se z řad církevních i světských vzdělanců, z nichž ovšem většině českých čtenářů něco řekne nejspíše jen jméno Antona Bernoláka. Tito muži, nepokrytě inspirováni myšlenkami francouzské revoluce a disponující kontakty s revolucionáři, mezi sebou vedou vášnivé debaty o možnosti nápravy soudobých společenských poměrů, ale pochopitelně rovněž o způsobu, jak nejlépe kodifikovat slovenský jazyk a kulturně i hospodářky pozdvihnout oblasti dnešního Slovenska. V atmosféře paranoidního strachu z exportu revoluce do habsburské říše však mají jen malou šanci na úspěch.

Navzdory dojmu, který by mohla v čtenáři vyvolávat krátká ukázka uvedená na přebalu knihy, se ovšem nejedná o detektivku v historických kulisách ani o napínavý dobrodružný román, prošpikovaný intrikami a nástrahami. Pomineme-li násilnosti probíhající v daleké Francii, obvykle podané prostřednictvím svědectví z druhé či třetí ruky, nedojde v knize k žádné vraždě, jakkoliv ji některé z postav ve chvíli revolučního vzrušení plánují a sám císař František se nemůže zbavit myšlenky, že za náhlým skonem jeho otce nestojí přirozené příčiny. To spolu se zprávami o osudu francouzského královského páru a švédského krále Gustava III. jen posiluje jeho podezřívavost vůči všemu, co byť jen vzdáleně může připomínat náznak sympatií s revolučními myšlenkami. Ale i sami příznivci revolučních idejí jsou leckdy zaskočeni krutostí, s jakou se tyto ideje se Francii prosazují, a s odkazem na časté popravy si tak nejedna z postav povzdechne nad „bezhlavým časem“, ve kterém je jí souzeno žít.

Pochmurnou atmosféru všedního života prožívaného ve stínu hrůz napáchaných ve jménu revoluce, kdy čtenář často cítí zoufalství jednotlivých postav nad nedostatkem aktuálních a ověřitelných informací, autor zvládá vykreslit velmi přesvědčivě, ani jeho vypravěč přitom není vševědoucí a ve stylu středověkých kronikářů na několika místech přiznává, že neví, jak se popisovaná situace vyvíjela dále. Na rozdíl od originálu lze kromě toho u českého překladu očekávat, že čtenářem neočekávaného konce se dočká i většina vystupujících postav. Místy přitom vypravěč nepokrytě pomrkává na čtenáře současného, třeba když nechá úvahy císaře Leopolda o politické situaci v Evropě zakončit poznámkou, že nosit roušky není nutné, nebo označuje věrnost kněžskému celibátu za nešťastné zakončení možného milostného vztahu. Určitým anachronismem je pak užití slova robot.

Bezhlavý čas zaujme především čtenáře, které přitahuje spíše vykreslení dobové atmosféry a nevadí jim pomalé plynutí děje. Jak je v tomto žánru obvyklé, zejména zpočátku není snadné se v množství postav zorientovat, stejně tak není snadné identifikovat, která z postav je vlastně tou hlavní – a vlastně není jednoduché ani rozhodnout, zda mezi sledovanými obrozenci měli pravdu ti, kteří usilovali o změny rychle a revolučně, nebo ti, kteří prosazovali přijímání změn postupně a v poklidu.

Podunajská monarchie sice revolučními násilnostmi zasažena nebyla, Hykisch ale jasně ukazuje, že tehdejší osudy nepostrádaly dramatičnost, hluboký rozměr a navzdory obětem – i těm nejvyšším – byli lidé ochotni společnost posunout směrem, který dnes často neprávem pokládáme za samozřejmý.