Albánský Kundera, pokračovatel Kafky, zástupce balkánského magického realismu, autor patnáctkrát nominovaný na Nobelovu cenu. Albánský spisovatel Ismail Kadare (*1936) dostává nejrozličnější přízviska a informace, které se k němu dají porůznu dohledat, si často odporují: jedni ho považují za disidenta, hlas odporu vůči brutálnímu komunistickému režimu; pro druhé je naopak jeho dvorním spisovatelem, symbolem servility; třetí se pokoušejí Kadareho literárně-umělecky zařadit a čtvrtí taková zařazení zpochybňují; pátí zpochybňují existenci některých jeho děl a šestí je nalézají v archivech… Rozsoudit ambivalentní stanoviska všech, pro které je Kadare tématem, není záměrem a ostatně ani v možnostech této recenze. Tím spíše však stojí za to všimnout si jeho románu Palác snů (v originálu Pallati i ëndrrave), který si můžeme od roku 2017 přečíst v češtině díky překladu Hany Tomkové.

Kniha čtenáře uvádí do blíže neurčeného, nepojmenovaného prostředí, připomínajícího osmanskou říši 19. století a její hlavní město Istanbul. Ústřední postava děje, Mark-Alem z významného rodu Qyprilli, se připravuje na dráhu úředníka v paláci Tabir Saraj, byrokratické instituci analyzující sny obyvatelstva říše, v nichž se pracovníci snaží rozpoznat existenční hrozby pro stát – povstání národů, komploty proti sultánovi, sociální nepokoje. Díky svému původu rychle postupuje v hierarchii a prochází od méně významných oddělení po ta důležitější, přičemž ve všech se mu do rukou vrací stejný sen, který vždy vyhodnotí jako hodný dalšího přezkoumání. Kniha vrcholí dvěma událostmi – popravou Mark-Alemova strýce velkovezíra za velezradu, odhalenou právě díky snu, který jeho synovec analyzoval, a zároveň Mark-Alemovým povýšením do funkce ředitele Tabir Saraje.

Palác snů v albánském originále vyšel (a také byl okamžitě zakázán) v roce 1981, době nejtužší fáze komunistického režimu. Albánie 80. let 20. století byla zemí zpřetrhaných kontaktů se světem, protože paranoidní diktátor Hodža se děsil cizí invaze. Vnímala samu sebe jako poslední baštu nezkaženého stalinismu, vklíněnou mezi imperialistický Západ a revizionistický Východ, a s cílem vybudovat soběstačné hospodářství se dohnala na okraj ekonomické propasti, do které v 90. letech skutečně spadla. Režim celou dobu přímo perzekuoval zhruba desetinu veškerého obyvatelstva státu a to zbylé terorizoval požadavky vyhnanými do absurdna – současníci vydání Paláce snů byli svázáni povinností prokazovat obdiv „úspěchům“ neomylného vůdce státu, přísným dohlížením na rodinný původ (v míře nesrovnatelné s Československem), a dokonce i pravidly, jak měli vypadat.

Kadare v tomto bodě spisovatelské kariéry už poněkolikáté balancoval na pomezí přízně režimu a drzosti vůči němu. Po kritice, že upřednostňuje starou dobu před moderní érou (např. Kdo přivezl Doruntinu?) či špatně vykresluje zásadní události 20. století (např. Generál mrtvé armády, kde neheroizoval domácí partyzánský odboj), sepsal a vydal dílo srovnávané s Orwellovým 1984, co se týče kritiky totality, a s Kafkovým Zámkem co do stísněnosti a úzkosti – Palác snů.

Palác snů následuje tradiční autorovy topoi přítomné i v dalších dílech – časově je spíše neukotvený, autor nabízí pouze nepřímá vodítka a nutí čtenáře vyvozovat z kontextu; každá jasně zařaditelná událost je vyvážena vlnou mlhavosti a pochyb. V centru pozornosti spousty Kadareho příběhů stojí podivná skutečnost – úřad vyhodnocující sny (Palác snů); dívka přivezená zesnulým bratrem (Kdo přivezl Doruntinu?); policie zatýkající ducha (Spiritus). Na pozadí událostí vládne sychravé, zamračené, tmavé počasí, a pokud během textu vysvítá slunce, obvykle je tento okamžik vykompenzován negativním zvratem. Toto schéma se promítá hlavně do závěrů novel a románů – na první pohled pozitivně působící obraz je roztříštěn vyčerpanou, ochromenou postavou, a rozhodně nejde jen o Marka-Alema z Paláce snů; mohl by si potřást rukou s bezejmenným generálem mrtvé armády nebo Besnikem Strugou, ocitajícím se uprostřed ochromujících roztržek se Sovětským svazem a Čínou, o nichž pojednává Kadareho opus magnum Zima velkého osamění a navazující Koncert na konci zimy.

Minimálně ve dvou ohledech Kadare dokonce přeběhl dobu. Jedním je kritika režimu, která přímo během jeho trvání takřka nebyla možná a kterou si autor mohl dovolit díky svému specifickému postavení světově známého spisovatele a chráněnce prvního muže státu Envera; i tak Palác snů cenzura rychle zatrhla. Druhou jsou narážky na ženy, spojené s erotickými motivy. Některé obrazy v Paláci snů jako by evokovaly touhu vyjádřit toto tabuizované téma už v roce 1981. Na s. 42 se kupříkladu dočítáme, že „ve vozech byly určitě krásné dámy jedoucí na tajné schůzky“. Explicitněji se autor vyjadřuje na s. 93, kde výslovně zmiňuje „děvky unavené sexem“. I tato zdánlivě nevinná vyjádření byla v upjaté albánské totalitě velmi provokující, a po jejím pádu proto můžeme v 90. letech pozorovat jakousi „erotickou vlnu“, která se přelila i přes Kadareho (např. v jeho nepřeložené novele Život, hra a smrt Luliho Mazreka voják naváže intimní poměr s velitelem, na plážích se povalují kondomy, turisté si užívají náhodné sexuální avantýry ad.).

Palác snů je mnohovrstevnaté, komplexní dílo, reflektující autorovy (ne nutně politické) názory, tehdejší totalitní přítomnost i skutečné události z albánské minulosti. Právě tyto tři okruhy je třeba rozlišovat a překladatelce je nutno složit hold, že v překladu postupovala natolik citlivě, že dělicí linie mezi nimi jsou zřetelné – nikoli rušivě, ale přirozeně. Stanovit hierarchii jednotlivých vrstev však v textu paušálně nelze. Autorovy osobní názory vyplývají z jeho interpretace skutečných událostí, ať v daleké minulosti, či jeho současnosti. Postavit fakta o historii na první místo nicméně není možné, protože Kadareho svět je přece jen stále svět fikce a o reálný historický vývoj se pouze opírá, nenásleduje ho, vybírá si z něj. Kritika totality je podstatným, nikoli ovšem jediným nosným prvkem a kniha předává i mnohá další poselství. Namísto stratigrafického pohledu, kdy jedna vrstva vyrůstá z druhé, proto stojí za to nahlížet na Palác snů jako na mohutnou řeku se třemi zdrojnicemi.

Sféra Kadareho osobních názorů tvoří rozsáhlou oporu díla, přestože je přímo formulována pouze na několika místech; zbytek textu ovlivnila výběrem prostředí, postav, časového rámce. Není totiž náhoda, že ústřední postavou je fiktivní Mark-Alem, potomek skutečného rodu Qyprilli, pocházejícího z dnešní Albánie (u nás znám pod jménem Köprülü). Není náhoda, že na s. 41 Kadare vložil hlavní postavě do úst větu, že „sny přicházející z evropských částí říše jsou krásnější“. Náhoda není ani to, že jsou v textu věnovány rozsáhlé pasáže rapsódům a strachu ze „zlého oka“, tedy z uhranutí; obojí tvoří pevnou součást celobalkánského folklóru. Vše odpovídá Kadareho hlubokému přesvědčení o evropské orientaci Albánie, potažmo celého Balkánu, a vnímání osmanské říše jako protievropské civilizační zhouby. Pregnantně se k tomuto tématu autor vyjádřil ve svých nepřeložených nebeletristických spisech Tři smuteční písně pro Kosovo a Evropská identita Albánců, kde až hystericky odmítá orientální vlivy a démonizuje osmanskou éru i její dědictví. Dlužno však podotknout, že podobně ostře se staví k albánskému komunismu, jejž považuje za stejně protievropský režim, jako byl ten osmanský.

V některých bodech se Kadare potkává s albánskými národními buditeli z konce 19. století. Sami Frashëri si kupříkladu v roce 1899 v politickém manifestu, jenž by se v dohledné době mohl dočkat českého vydání, povzdychl, že „Albánci tu vždy byli pro ostatní, ale nikoli pro sebe samé“. Autor Paláce snů tento názor sdílí; Mark-Alem žije a pracuje v hlavním městě říše, o Albánii má mlhavé povědomí jako o zemi předků, kterou ale nikdy nenavštívil, a na s. 53 pronáší, že Albánci „očekávali, že pro ně uděláme [rodina Qyprilli] něco zvláštního“, avšak nestalo se tak. Jak ve Frashëriho, tak v Kadareho textu je mezi řádky skrytý smutek a zklamání, že Albánie by na tom mohla být lépe, kdyby se o ni aspoň trochu zajímali ti, kteří mimo vlast získali vliv a postavení.

Tady se autorovy názory začínají silně prolínat s reálnými historickými událostmi. Rod Köprülü skutečně dominoval 2. polovině 17. století a ovlivňoval nejen domácí, ale též evropské dějiny a nesmazatelně se zapsal do orientální historie, když osmanskou říši alespoň částečně vyvedl z vleklé krize, způsobené mocenskou stagnací, vnitřními boji, přílivem drahých kovů z Nového světa, poškozujících osmanskou ekonomiku, a navíc ještě nástupem malé doby ledové. Role, která byla Mark-Alemově rodině připsána v románu, má tedy reálný základ, byť hvězda rodiny pohasla po roce 1683 a definitivně na začátku 18. století. Nejstarší známý předek, Mehmed Paša, se narodil v okolí Beratu do pravděpodobně albánské rodiny, teze o albánském původu Marka-Alema a celého rodu Qyprilli/Köprülü tudíž také nalézá aspoň částečnou oporu v historii. Celý děj provázejí další dějinné skutečnosti – je zmíněno nezávislé Řecko, děj se tedy odehrává po roce 1832, kdy bylo Řecké království uznáno velmocemi. Problematičtější je zmínka o válce s Ruskem, protože jedna probíhala paralelně s řeckou válkou za nezávislost a další o generaci později; ať už však Kadare narážel na jednu z těchto dvou, či jinou, šlo určitě o reminiscenci skutečnosti. Politické uspořádání státu v čele se sultánem, jeho „premiérem“ s titulem velkovezíra a sborem „ministrů“ (vezírů) také odpovídá skutečnému rozložení moci v osmanské říši. V příběhu též sledujeme konkrétní osud jediného snu, který se Mark-Alemovi opakovaně vrací do rukou na různých pozicích a vede až k dílčí pointě knihy, kdy je jeho strýc, velkovezír, zatčen, zbaven vlivu a popraven. Tato událost nabízí jasnou paralelu s Tiranou roku 1981 – tehdy náhle a z malicherných důvodů ztratil moc a následně spáchal sebevraždu druhý muž státu Mehmet Shehu, s nímž se počítalo jako s jasným nástupcem Envera Hodži.

Protitotalitní složka díla je sama veletokem mnoha zdrojnic – nalézáme kafkovskou ochromenost situací, jasné paralely s albánským komunismem, ale i paradoxní blízkost světa snů a totality.

Odkazy na Franze Kafku, ať už zamýšlené, či nikoli, jsou roztroušeny po celé knize. Mark-Alem se snaží zapadnout, ale nedaří se mu to; jeho vlastní nicotnost a ztraceností v obrovském komplexu paláce Tabir Saraje v něm vzduzuje děs a úzkost, je drcen strachem, že vykonává svou práci špatně, i absurditou toho, co dělá; ve snech, které třídí a analyzuje, nevidí žádný smysl, přesto jim musí nějaký přiřadit, a co víc, vyhodnocovat jejich nebezpečnost. Ve výše zmíněném završení děje hrdinovým naprostým vyčerpáním je těžké nevidět paralely se Zámkem nebo Procesem. Nejjasněji se v kafkovském duchu Mark-Alem vyjadřuje na s. 74, kdy „si začal znovu uvědomovat, jak se ho pozvolna, stále silněji zmocňuje úzkost a on se opět stává bezvýznamným zaměstnancem, ztraceným v gigantickém mechanismu“. Drtí ho nemožnost výdechu, a i když nakonec volno dostává, na jeho duševní pohodě a odpočatosti se nijak neprojeví.

Právě sisyfovská náplň práce, třídění a analýza snů, nese určité zajímavé paralely s totalitními režimy obecně. Totalita už z etymologické podstaty směřuje k naprosté kontrole obyvatelstva, což je cíl nemožný a absurdní podobně jako obsah mnohých snů. Stejně jako se však budíme hrůzou po nereálných nočních můrách, i režimy slepě následující falešné ideje dokázaly po dekády úspěšně terorizovat své obyvatelstvo. Domnělá vzdálenost barevného světa snů a šedé, upjaté reality života je tak jen zdáním, na které sám Mark-Alem několikrát naráží ve svých úvahách. A jeho slova, že „celý svět mu připadal bezbarvý a bledý jako po dlouhé nemoci“, když si všímal „lidí, pohybujících se nepružně, nepřiměřeně pravidelně“ a rozplýval se, že „tam, v jeho svazcích, bylo všechno jiné, tak krásné, tak činorodé,“ překlenují doby; nezapadají jen do osmanské říše Paláce snů, ale i do Tirany roku 1981. Ba co víc – ilustrují každodenní utrpení lidí, z většiny nucených se přetvářet.

Fungování a uspořádání paláce opět až krutě vystihuje realitu represe, kterou každý režim rozpoutává proti svým nepřátelům. Sny jsou shromažďovány i v nejvzdálenějších provinciích, odesílány do ústředí – Tabir Saraje –, odkud putují do základního oddělení, Selekce. Zde je stanoveno, zda je snu vůbec třeba věnovat pozornost, a pokud je vyhodnocen jako potenciálně nebezpečný či jinak vybočující, pokračuje na Interpretaci, kde je dekódován z hlediska hrozby pro stát. V případě nejasností či rozklíčovaného nebezpečí je člověk, jemuž se sen zdál, přiveden do palácového bludiště na Izolaci, kde je podroben výslechu natolik podrobnému a vyčerpávajícímu, že na jeho následky zpravidla umírá. Ve všech případech jsou následně došlé sny zařazeny do Archivu.

V neposlední řadě hrají v Mark-Alemových úvahách velkou roli domněnky a neopodstatněné strachy; stejně tak je cílem totalitních režimů buď zašlapat autonomní lidské uvažování, anebo jedince natolik znejistit a vyděsit, aby žil v neustálých obavách (vzpomeňme na udržovací války v 1984). Albánie druhé poloviny 20. století je dokonalým příkladem této paranoie, kterou nenásledoval jen lid, ale i jeho vedení – po odvrácení se od Západu i Východu přišla 20. 8. 1968 invaze do Československa, které se Albánie neúčastnila, ale probudila v Hodžovi nejhorší obavy. Realita doby vzniku Paláce snů tak byla protkaná stihomamem ohledně nepřátelských úkladů, cizích plánů na invazi do Albánie, stavěním tisíců bunkrů na celém území; nad každodenními strastmi visela jako Damoklův meč státem burcovaná hysterie z ohrožení zbytkem světa. Dlužno podotknout, že tento strach je v albánské společnosti zakořeněn minimálně od Berlínského kongresu (rok 1878), kdy byla území nárokovaná albánskými vlastenci skutečně velmocenskými hrami parcelována mezi okolní, již existující státy. Komunisté pouze převlékli tento strach do jaderného hávu…

O Paláci snů by se toho dalo napsat ještě mnoho. Závěrem je však třeba říct, že k jeho čtení není zapotřebí znát většinu z reálií. Autorova osobní zkušenost s režimem stupňujícím k nesnesení svůj tlak na lidi je velmi dobře srozumitelná českým čtenářům, liší se (velmi zjednodušeně) pouze intenzitou perzekuce a kontroly, s jakou se občané obou států setkávali. Mnohem známější americké romány 1984 a 451 stupňů Fahrenheita zároveň ušlapaly cestu k pochopení a přijetí Paláce snů, s nímž mnohé sdílejí, ale také mnohé postrádají. Především je Palác mnohem více ukotven v historii – tím, že se zmíněné romány chronologicky uchylují do budoucnosti, si ponechávají mnohem širší paletu možností vývoje. Palác se sice také fikci nebrání, opírá se však o reálný svět osmanské říše v 19. století, který znovu uchopuje a předkládá čtenáři v Kadareho interpretaci. Autor tím oproti americkým protějškům zabíjí ne dvě, ale hned tři mouchy jednou ranou – předává svůj pohled na osmanskou minulost své vlasti, kritizuje její komunistickou přítomnost a obě reality usouvztažňuje a hledá mezi nimi pojítka, což samo o sobě poskytuje hodnocení obého. Palác snů se navíc brání jednoznačnému zařazení do žánru dystopie; z mnoha pasáží na čtenáře dýchá opojení, omámenost, zasněnost, pocity neurčitě se vznášející mezi dobrem a zlem, mající pro každého jiný nádech. Pro tyto a mnohé další kvality je Palác snů právem řazen mezi Kadareho nejlepší díla a je velkým štěstím, že si ho můžeme vychutnat i v naší mateřštině.