Prvotina kolumbijské autorky Loreny Salazar Masso (1991) Tahle rána plná ryb si zatím od kritiky, čtenářů, spisovatelů i spisovatelek, například u nás přeložené Fernandy Melchor, vysloužila především slova chvály. Tento krátký román totiž svou propracovaností, vrstevnatostí a poetičností každého zasáhne.

Pokud jde o kolumbijskou literaturu, čeští čtenáři se mimo hojně překládaného nositele Nobelovy ceny Gabriela Garcíi Márqueze mohli za posledních deset let setkat především s romány, které se často zjednodušeně nálepkují jako thrillery nebo detektivky (novela negra, novela sicaresca, novela policial), či s díly, v nichž se ozývají silná témata, jako je násilí, obchod s drogami či snaha o vyložení krvavé kolumbijské minulosti. Od nejnovějších k nejstarším překladům za uplynulou dekádu se jmenovitě jedná o proslavený román o drogových válkách v Medellínu Madona zabijáků (1994, česky 2019) Fernanda Valleja; Dům krásy Melby Escobar (2015, česky 2018), pohrávající si s detektivní zápletkou a odhalující sociální stratifikaci společnosti; román Satan (2002, česky 2017) Marii Mendozy, vycházející ze skutečných událostí masakru v bogotské restauraci; „narkoromán“ Hluk padajících věcí (2011, česky 2015) Juana Gabriela Vásqueze, který ukazuje, jak kolumbijská realita nutí člověka žít ve strachu, či obsáhlý román 35 mrtvých Sergia Álvareze (2011, česky 2013), mapující násilí v 35 příbězích během 35 let. Poněkud stranou tohoto nejednotného „proudu“ pak stojí romány Na počátku bylo moře (1983, česky 2019) Tomáse Gonzáleze o páru, jenž se z komfortu města přestěhuje na odlehlý ostrov v Karibiku, a Reputace (2013, česky 2017) Juana Gabriela Vásqueze, v němž se kolumbijský karikaturista noří do vzpomínek a relativizuje svou minulost. Tahle rána plná ryb, původně autorčina magisterská práce, ukazuje i jinou Kolumbii, především proto, že se příběh odvíjí v pozapomenutém regionu Chocó, odkud Lorena Salazar Masso pochází.

Tok řeky

Děj románu Tahle rána plná ryb se tedy neodehrává v žádném milionovém městě (Bogota, Medellín, Cartagena), ale zavádí čtenáře do oblasti deštných pralesů, k řece Atrato. Protagonistkou a vypravěčkou příběhu je mladá žena, jejíž jméno se nikdy nedozvíme. Ta se vydává s malým dítětem na cestu po řece Atrato do Bellavisty. Účel cesty se odhaluje pozvolna, spolu s tím, jak se žena, dítě a další cestující přibližují k cíli. Od začátku je patrná až hmatatelná nervozita, protagonistčina neochota cestu podniknout a pokračovat v ní a také strach z budoucna, z toho, co ji na konci cesty čeká. Autorka tuto hutnou atmosféru, která dává tušit špatný konec, staví velmi promyšleně – během cesty se ukazuje řada zlověstných znamení, hrdinka bojuje s intuicí, jež jí radí, aby se do Bellavisty s dítětem nevydávala. Tok řeky, jímž se nechává unášet, vrhá vypravěčku i do vlastních vzpomínek, spíše nepříjemných než radostných, a každá další vzpomínka čím dál intenzivněji rozeznívá dvě nejvýraznější témata románu – mateřství a barvy kůže, určující to, kým člověk je.

Během cesty se žena seznamuje s ostatními spolucestujícími, mezi nimiž se najdou dvojčata Rossy a Mary, indián-léčitel nebo žena jménem Carmen Emília, která hrdinku a její příběh pozorně poslouchá. Jaksi v pozadí se pak krčí dějinné události, jimž se ve svém vyprávění protagonistka spíše vyhýbá, ale stejně jim nelze uniknout. Přírodní živly, řeka, neblahá tušení, pozvolna se odhalující tajemství – to vše generuje napětí a čtenář je nucen číst dál až do nečekaného konce.

Poetická snovost, ryzost, hravost

Ke světu okolo protagonistka přistupuje s hravostí – okolní realitu nahlíží očima dítěte, protože, jak sama říká, ustavičně hledá způsob, jak mu vysvětlit svět. Četba se tak stává požitkem, je šťavnatá – běžným událostem nebo momentům totiž žena dovede svou fantazií vdechnout jedinečnost. Proto například když jde s dítětem „na malou stranu“, nechá ho, aby si zahrálo na superhrdinu, a nudná záležitost se zčistajasna stává dobrodružstvím: „Dítě se ke mně otočí zády, natáhne si přes sebe ručník, jako kdyby si navlékalo plášť nějakého superhrdiny, a když syknu ,teď!‘, rozprostře jej jako dvě křídla“ (s. 41).

Románový jazyk rozněcuje všechny smysly. Na začátku příběhu opravdu slyšíme, jak se město probouzí, když se žena s dítětem vypraví ke kanoi, doléhá k nám lomoz nastartovaných motorů i všudypřítomný zpěv (nebo snad pláč?) ptáků. Stránky románu provoní vůně manga a můžeme nakrčit nos nad starými, nikdy nepranými vestami, co smrdí jako zmoklý pes. Chutě probublávají na povrch při popisech rozličných druhů ovoce, slunce spaluje, liják nás bodá stejně jako protagonistku, jež se před ním snaží co nejlépe ochránit dítě. Tělo nám prostupují exotické rytmy (chirimía), ale i hudba tzv. cantadoras del Pacífico, žen zpívajících (mimo jiné) žalmy, které Lorenu Salazar Masso doprovázely od dětství, a dostaneme i ochutnávku tamních zvyků a folklóru: zmiňují se indiáni Emberá nebo postavy z kolumbijské mytologie jako Mohán či Madremonte.

Nejsilněji však text útočí na náš zrak: líčené obrazy hýří různorodými barvami. Každý kus oblečení, každý přírodní úkaz, každé zvíře nese barvu, jako by barvy pro protagonistku něco zvláštního znamenaly. Toto užití není samoúčelné, naopak nabourává povrchní opozici ženy a dítěte – ona je bílá, ono černé, avšak svět okolo nich tak černobílý, tak jasně rozdělený není. Bílou „nudnou“ barvu své kůže sice žena připodobňuje ve smršti přirovnání k různorodým věcem: „pleť ještěrky, list v sešitě“ (s. 25), „pleť bílá jako oblaka, přízrak“ (s. 26) a velebí barvu černou, barvu kůže dítěte, „lesklejší, hezčí“ (s. 33), nicméně prostředí pralesa, jímž projíždějí, dává vyniknout ještě jedné barvě, a to zelené. Zelená je barva přírody okolo, barva ovoce, barva zrození (pupen, zelený závitek), avšak je i barvou, kterou nosí strach nahánějící muži s červeným šátkem okolo krku. Na první pohled nevinné užití barev ukazuje hned dvě věci – na jednu stranu rozbíjí dichotomii bílé a černé a odhaluje, jak zjednodušeně tyto barvy můžeme vnímat, na druhou stranu přidává barvám v románu významotvornou roli, protože pozornému čtenáři může napovědět, jak příběh skončí. A tak se barvy, jakoby v oblouku, stávají nositelkami neblahých znamení, které horečnou, i když dost propršenou cestu provázejí.

Proud vědomí

Vyprávění je v románu připodobňováno k řece: „Řeka v mé hlavě“ (s. 39). V proudu vědomí, někdy klidném, jindy křivolakém jako sama řeka Atrato, utíká protagonistka do vzpomínek, srovnává vlastní vztah s matkou se vztahem k dítěti, zabíhá v myšlenkách do minulosti, kdy vyrůstala jako jediná bílá mezi černošskými děvčaty a naučila se pohrdat barvou své kůže. S proudem vědomí je spojen i „tekutý“ čas. Vypravěčka jej dovede umně smršťovat, daří se jí to například poetickou zkratkou, když vzpomíná, jak se od ní dítě poprvé oddělilo, šlo do školy a ona zůstala zničeně čekat za dveřmi: „Nahoře se ženou oblaka a dole auta. Když odbije poledne, natáhnu ruku a zaklepu“ (s. 115). Jindy zase žena čas mermomocí natahuje, přehoupne se v retrospektivě do dětství, ve snaze v čase ustrnout a zapomenout na to, že se cesta nenávratně chýlí ke konci, či popisuje, co se na různých místech děje právě teď, jen aby zdánlivě oddálila příjezd do Bellavisty: „Od tří odpoledne na nás shlíží slunce, hypnotizuje nás. V Quibdó se touhle dobou žáci, otupělí únavou, snaží naučit čísti buňky; zpozdilý brouk se ocitá uvězněný mezi okenní tabulí a závěsem barvy curuby; řezník v oděvu bez poskvrnky myje mýdlovou vodou vitríny, na nabídkové tabulky červeným písmem píše: ,žebra bez kůže‘, ,droby‘, ,máme led‘. Kešu jablko – velké, růžové, zralé – spadne ze stromu, přejede ho stěhovací vůz. Ve tři hodiny odpoledne stojí lidé ve frontě; jedna žena pláče, zatímco spravuje podprsenku; jeden autobus vyjede z vozovky a zahyne osmnáct osob. Jsou tři hodiny, jedna asi patnáctiletá dívka přijede na motorce k domu svého přítele a nechtěně nechá klíčky v zapalování. Po půl hodině už tam motocykl není. Přítel, do půl těla nahý a rozcuchaný, se rozběhne po čtvrti za třemi výrostky, kteří se prohánějí na motorce; nejstarší řídí…“ (s. 75). V uchopení času a flashbacků do ženiny minulosti se ukazuje i formální vývoj: vzpomínky, zpočátku značené hvězdičkou, se později čím dál více vpíjejí do textu, minulost prostupuje přítomnost, proudy těchto dvou časových rovin se slévají, mísí, stejně jako proudy v řece, po níž se dvojice a ostatní cestující plaví. V momentě, kdy žena s dítětem z kanoe vystoupí, je minulost přehlušena přítomností a již žádná vzpomínka nevypluje na povrch.

Cyklická podstata věcí

Mimo dvě již zmíněná témata, vinoucí se neúprosně přes několik generací – tedy tematiku mateřství a odlišnou barvu kůže obyvatelů Chocó –, rozehrává autorka v příběhu řadu dalších motivů. Činí tak ale velmi nenápadně, bokem. Protagonistka příběhu je totiž především zaměřená na dítě a vše ostatní vytlačuje na okraj. Přesto nebo možná právě proto pak v příběhu silně rezonují další témata: ve vzpomínkách ženy se na ukázce nastudování hry s jeptiškami objevuje reminiscence na conquistu a otrokářskou politiku s africkým obyvatelstvem, které dodnes v daném regionu představuje většinu; odsuny indiánské populace jsou zmíněny jen tak mimochodem, ale natolik silným obrazem, že se vryje do paměti; síla černošských žen se oslavuje popisem jejich způsobu držení těla, posunků, oblečení; v každodenním pozorování se ukazují podmínky života černošského a domorodého obyvatelstva, jejich zvyky, tradice, způsob, jakým uvažují, co jedí, čím se těší a jak se vypořádávají se svým nelehkým osudem: „Mrtvý do jámy a živý do tance“ (s. 99); dochází k zamýšlení nad rozdvojením ženy na ženu a matku, nad tím, co všechno se lze naučit od dítěte.

Žena se strachuje především o dítě a jeho bezpečnost. Vylíčení přítomnosti mužů v zeleném s červenými šátky je však kusé, nikde se nevysvětluje, že jde o příslušníky FARC či jiné guerillové nebo paramilitární skupiny, protože se žena drží dětského pohledu na svět: „Nevidět ani neslyšet může někdy člověka zachránit“ (s. 76), nicméně čtenáři mnohé napoví o situaci, v níž se protagonistka s dítětem ocitá. Spousta věcí se skrývá pod povrchem, jen sem tam se vynoří. 

Loreně Salazar Masso se však na velmi malém prostoru podařilo ještě něco opravdu výjimečného: témata a motivy, jimiž je kniha doslova přesycena, se totiž vzájemně propojují, metafory, přirovnání a symbolika dohromady vytvářejí propracovanou síť, pevnou strukturu, která nemusí být na první pohled zřejmá, ale odhaluje se při pozornějším čtení. Jde o jakési zacyklení, v němž se tyto motivy nakonec znovu scházejí. Asi nejlépe je to vidět na nejvýraznějším leitmotivu – řece. Sama řeka totiž funguje jako prostor, symbol: život i smrt. Protagonistka ji personifikuje: „Řeka spí, plujeme po tygrovi, který nás – mě a dítě – v kteroukoli chvíli může sežrat zaživa“ (s. 19), „Jaké štěstí mít Atrato u nohou, pozorovat je jako hada utlumeného sedativy: se strachem a zvědavostí“ (s. 83), vzpomíná na to, jak ji přítomnost řeky v dětství formovala, připodobňuje ji ke svým myšlenkám, řeka je jako čas, který neúprosně plyne a může ji připravit o dítě, řeka je jako dějiny, minulost, co se ve variacích opakuje, řeka je jako zachránkyně, ale i jako nositelka smrti, řeka je jako rána, řeka je jako matka. Nakonec je ale i matka jako rána, jizva, stejně tak minulost je rána, je spojnicí mezi generacemi. Vše se prolíná, vše se natahuje z minulosti do přítomnosti, přesahuje sebe sama.

Závěrem

Tahle rána plná ryb je promyšlený, velmi dobře strukturovaný román, psaný poetickým jazykem. Oslní závratnou silou metafor, evokací rytmů, vůní, zapojením smyslů a široké palety témat, z nichž některá bijí do očí a jiná tiše čekají v ústraní, aby posléze čtenáře nečekaně zasáhla. Zároveň se jedná o psaní tak prosté, dětsky zachycené, že pronikne až do srdce. Hluboká témata jsou uchopená lehce, ale naprosto nic se nezlehčuje – prostota toho, aby vše pochopilo i dítě, nakonec vše obnažuje, odkrývá až na dřeň. Autorka ve své prvotině ukázala velké nadání, smysl pro detail, pozorovací talent a nápaditost, forma a obsah ze sebe vyvěrají a rovněž v sobě končí v cyklickém, velmi originálně pojatém psaní.

Stejně jako copy, které si již po generace uplétají černošské ženy, uplétá Lorena Salazar Masso svůj příběh a dává mu důsledný rytmus. Román nabízí bezpočet možných čtení, interpretací, a přitom si stále uchovává nevinnost a lehkost, nedochází v něm k žádným formálním složitostem, neobjevuje se zapojení více hlasů ani náročné skoky v ději, zato nabízí podmanivý styl vyprávění a záplavu přirovnání a symboliky. Neustálým vršením neblahých znamení stupňuje napětí a nutí čtenáře hltavě obracet stránky, aby se dozvěděl, jak vše skončí. Příběh prostoupený hrami a dětským viděním světa pak o to drtivěji dopadne na čtenáře v závěru knihy, v němž se odkazuje na skutečnou událost z roku 2002. Přestože se děj odehrává v přesně vymezené lokalitě, která může být svou exotičností pro českého čtenáře jedinečná, je dílo svým poselstvím nakonec univerzální, na což autorka nejspíš myslela i v okamžiku, kdy své dvě ústřední postavy nepojmenovala. Svou hloubkou a vrstevnatostí má nakročeno i k tomu, aby zůstalo nadčasové.