Artem Čech (vlastním jménem Čerednyk, nar. 1985), devětatřicetiletý autor původem z Čerkas, se sice sociologii, kterou vystudoval, profesně nikdy nevěnoval, ale podnikl minimálně dva terénní výzkumy: ten první v roce 2008, kdy se přestěhoval do vesnice Mryn, aby okusil „prostší“ život bez vymožeností hlavního města, a ten druhý roku 2015, kdy byl v páté vlně mobilizován do ukrajinské armády.

„Možná jsem někde v hloubi duše pochyboval, možná jsem myslel na to, že se mi tam nechce skončit, protože jsem člověk z 21. století a nejsem připravený střílet do jiných lidí, a už vůbec ne je zabíjet. Ale jednou se člověk rozhodl a není cesty zpět,“ popisuje Čech v rozhovoru pro Rádio Svoboda z května 2018, pořízeném po návratu z fronty.

Dva roky, během niž byl nasazen na Donbase, odráží drobné, ale brilantní reportážní prózy sebrané v knize s názvem Bod nula (2017, č. 2023). Opakovaně z nich zaznívá pocit nepatřičnosti, vykloubenosti situace, jež městského intelektuála dovedla do „blindáži“. Cítit z nich je však také postupné přijímání nové role a hluboká sounáležitost s ostatními branci, od těch nejpřesvědčenějších až po ty nejzoufalejší.

Čech bez okolků popisuje, jak na začátku výcviku mezi spolubojovníky vzniká hlavně nedůvěra: muži mají bránit společnou zemi, ale pocházejí z velmi odlišných prostředí a poměrů, které vylučují společná témata. Motivací ukrajinských vojáků, z nichž mnozí narukovali dobrovolně, bývá kromě patriotismu a touhy vydobýt si svobodu a čest i prostá snaha vydělat nadprůměrné peníze, chuť zažít „dobrodružství“ nebo celková rezignace na budoucnost.

Do toho ukrajinské jednotky naráží na problém nedostatečného financování, přetrvávající sovětské mentality velitelů i alkoholismu všech šarží, od nejnižších po nejvyšší. Zatímco městští novobranci si na vlastní náklady nakupují odlehčené letní kanady, solidní bavlněné uniformy nebo bytelné značkové tenisky, mobilizovaní z vesnic, kteří doma povětšinou nemohli sehnat práci, čekají měsíce, aby vyfasovali nepoužitelné vybavení. Velitelé mezitím groteskně prosí městské vojáky, „aby to nedávali na Instagram“ – jak by pak ukrajinská armáda vypadala?

Podobně, tedy bez špetky heroismu, Čech reflektuje celé své angažmá – od prvního chaotického dne výcviku přes převoz na první linii: „Pár hodin se potloukáme po okolí. Většina posádky se sotva drží na nohou. Včetně velitelů čet. […] V pět násilím nahánějí vojáky do vagonů – umořené a duchem nepřítomné. Na někoho samozřejmě zapomněli, někoho to vykolejilo natolik, že zběhl. Několik vojáků se pomočilo. A nejen to. Průvodčí otevírá okno, navzdory všem pravidlům pro speciální vlaky.“

Dovolená v civilu je po několika měsících nepříjemným vytržením z monotónní každodennosti zákopů – bez uniformy si vypravěč připadá nepatřičně, nudí se, obtížně se vyrovnává s městským hlukem i rodinou, která jako by byla z jiného světa. Zpátky na frontě s úlevou pokračuje v pomalých hovorech se spolubojovníky a po večerech si v zákopech pouští filmy na Netflixu.

Během měsíců nehybného vyčkávání přes první boje až k demobilizaci v červenci 2016 se Čech postupně proměňuje z civilisty na vojáka, aniž přitom v popisech svých zkušeností ztrácí charakteristickou ledovou objektivitu a ironický nadhled sociologa se smyslem pro absurditu. Jeho civilní a věcný popis konfliktu přiznává lidskost i nepříteli, který se čerstvě mobilizovaným ukrajinským vojákům dlouho jeví jako nejasné, obtížně představitelné abstraktum. Až na dostřel ruských zákopů se ozřejmí, že v nich sedí stejně vystrašení muži jako na druhé straně, kteří především doufají, že nebudou muset vystřelit.

Stylem se vypointované prózy blíží Orwellově Ohlédnutí za španělskou válkou a donbaskou zkušenost glosují způsobem, který čtenář nečeká – neposkytnou mu mnohokrát viděnou a čtenou drastičnost, nezapůsobí mu na city velkými gesty, ale přesto (či právě proto) se mu i z pohodlí vzdáleného města ukrajinská fronta najednou začne jevit mnohem blíž. Napomáhá tomu i překlad, na němž se sice podílelo hned sedm překladatelek, ale podařilo se v něm zachovat žádoucí jednotu a koherenci.