Podoba Berlína se v průběhu 20. století od základů proměňovala snad každých deset let. Nový dokumentární román Náraz (v orig. Aufprall: Roman, Hanser, 2020) čtenáře zavádí do období neuvěřitelného vývoje tohoto města, které v obecném povědomí možná není zapsané tak výrazně jako období ostatní: na začátek osmdesátých let. Studená válka nepolevuje, město dávno dělí zeď a z izolované, upadající západní enklávy se stává útočiště hledačů alternativního životního stylu, lidí nespokojených s kapitalistickou konzumní společností SRN. Časem se tu utváří silné squatterské hnutí – skupiny převážně mladých lidí obsazují stále další nevyužívané domy a pokoušejí se v nich žít jinak, svobodněji, podle vlastních pravidel.

V románu, inspirovaném vzpomínkami samotných autorů – sociologa Heinze Budeho (*1954), umělkyně Bettiny Munk (*1960) a spisovatelky literatury faktu Karin Wieland (*1958) –, tyto legendární časy popisuje hloubavý intelektuál Thomas a úspěšná umělkyně Luisa. K oběma individuálním příběhům tvoří kontrast ještě třetí hlas, ženský chór. Hlasy střídavě líčí fungování nesourodých squatterských komunit, které v Kreuzbergu odvážně experimentovaly s možnými způsoby soužití: bylo třeba dát do pořádku často zdevastované budovy a hájit je před policií i neonacisty, ale také řešit všední situace, jaké mohou nastat, když prostor společně sdílejí ambiciózní studenti, umělci, političtí idealisté, bohémové, feťáci a imigranti, kteří nemají kam jinam jít, přičemž motivace a cíle zúčastněných se často hodně liší.

Z Berlína do Ústí

Mozaikovité vyprávění zprvu skáče od tématu k tématu a snaží se zachytit celý pestrý chaos squatterské scény, vystihnout, co účastníky hnutí formovalo („Byli jsme první generací televize, atomové energie a letů do kosmu“), o co jim šlo („Chceme revoluci, která všechno změní, ale je děsně těžký konkrétně říct, jak to má proběhnout“) a jak uvažovali („Chystali jsme se zůstat v Berlíně napořád. Bylo to jediné město, kde se dalo přežít bez kariérních plánů“). Vypravěči líčí hádky a spory, kolísající radikalitu uvnitř hnutí a okamžiky euforie i únavy („V naší kuchyni v Kreuzbergu vedli titíž muži a tytéž ženy stále stejné rozhovory [...] Unaveně a rezignovaně jsme čekali na příchod něčeho nového“). Zmiňují se o výčitkách svědomí spojených s německými dějinami, které se tato generace pokoušela do jisté míry odhodit, a o nutnosti zaujmout stanovisko k předchozím generacím včetně radikální Frakce Rudé armády („Naše hnutí bylo strojem na přání, v němž squatteři spojovali militantní s hravým, neškodnost se zuřivostí, disciplínu s nevyužitou energií nás všech“). Vzpomínky a rekapitulace často doprovází sympatický nadhled („Spartakovce, maoisty, trockisty, stalinisty i leninisty – neradostné misionáře komunistického spasení světa – uváděla naše heterogenita i absence plánu v zoufalství“).

Jednoho dne dojde v životě Luisy i Thomase k zásadnímu otřesu: spolu se dvěma kamarádkami vyrážejí za dobrodružstvím do Prahy a při návratu je jejich auto na křižovatce smeteno sovětským obrněncem. Jedna z cestujících okamžitě umírá, Thomas a další dívka vyváznou živí, Luisa končí v kritickém stavu v nemocnici v Ústí nad Labem. Jen díky usilovné péči lékařů a rodičů se po dlouhé době dá jakžtakž do pořádku, ale nehoda a tragická ztráta blízké přítelkyně jednou provždy ovlivní její i Thomasův pohled na vlastní život.

Pro české čtenáře jsou zde bezpochyby zajímavé pasáže líčící pochmurné Ústí, v nichž nedobrovolná návštěva nutí protagonisty konfrontovat vlastní antikapitalistické postoje s československým reálným socialismem. Příjemně překvapí skutečnost, že navzdory jazykové bariéře si Luisa s Thomasem z Československa odnášejí i pozitivní dojmy, a to díky schopným lékařům a dalším lidem, kteří Němce z „nepřátelského Západu“ ochotně pomohli. 

Žít jinak nebo to aspoň zkusit

Z mnoha aspektů života ve squatech, které vypravěči líčí a které sahají od divokých milostných vztahů přes módní trendy v oblékání po politické aktivity, je třeba zmínit dost otřesnou kapitolu o potratech. Mladé ženy je údajně podstupovaly jako na běžícím pásu: „Většina mužů považovala prezervativy za ‚nepřátele slasti‘ a brát prášky se nám příčilo, protože tím člověk pomáhal k zisku farmaceutickým koncernům.“ Do komunity časem zasáhl také AIDS a drogy, které se uživatelům nejednou vymkly z rukou; život squatterů pod heslem no future rozhodně nelze idealizovat. Sami vypravěči se zamýšlejí, co členy hnutí vlastně spojovalo, a čtenáře mimoděk napadá: možná především neobvyklá míra sebedestruktivity? Ačkoliv se však autoři tak úplně nesvěřují se svým dnešním pohledem na tehdejší události, patrná je jejich hrdost na pokus vzepřít se strukturám a vydat se po nových cestách: „Nechtěli jsme nic demonstrovat, ale prostě jen žít jinak nebo to aspoň zkusit.“

Obtížné testování nekonvenčních způsobů soužití, při kterých by se dařilo držet na uzdě egoismus jednotlivců, a hledání hranic osobní svobody tak, aby se zohlednila individualita zúčastněných, ale aby zároveň jedni vypočítavě nežili na úkor druhých, představují věčné téma, se kterým se musejí vypořádávat asi všechny komunity. Náraz tyto snahy líčí bez iluzí a zároveň zachycuje ducha doby: myšlenky, s nimiž si lámali hlavu mladí intelektuálové, umělecké projekty, které bořily tehdejší konvence, obavy visící ve vzduchu nebo nezávislé kluby, kam se mladí chodili bavit a ze kterých se časem stal kult. Neučesané vyprávění, za jehož převod do češtiny zasluhují překladatelky Kateřina Sitařová a Kateřina Klabanová velký respekt, jako by samo bylo spíš performance než román. Místy je strhující, místy se syrově dotýká naprosto zásadních existenciálních témat, místy – zejména pokud jde o občas vyprázdněně působící Thomasovo filozofování – trochu ztrácí dech. Milovníci Berlína a neprošlapaných cest by si ho ale rozhodně neměli nechat ujít.