Román Nebe, který v Japonsku vyšel už v roce 2009, se do rukou českých čtenářů dostává rok po vydání ve světě asi nejznámější knihy Mieko Kawakami Prsa a vajíčka. A podobně jako v předchozím titulu přichází Kawakami se sociální kritikou, tentokrát směřovanou k základním společenským hodnotám a etice.

Japonské maloměsto, kde se pohybujeme mezi místní základní školou a domem hlavního hrdiny, přezdívaného Šilhavec, se zdá být poklidným, děti docházejí každý den do školy a život plyne. Alespoň tak můžou vyprávěnou realitu vidět dospělé postavy románu, které až na několik výjimek představují kvůli své pasivitě sotva víc než kulisy.

Šilhavcova matka, lékař ani učitelé totiž nevidí monstrózní násilí, které se odehrává přímo před jejich očima a které by mohli svojí vychovatelskou rukou rychle ukončit. Bezejmenný chlapec s vrozeným strabismem je každodenně šikanovaný spolužáky. Urážky a psychické vydírání přerůstají ve fyzické násilí a krvavé scény, po nichž Šilhavci zůstane zlomený nos, přesto nikdo nic nezjistí.

Jeho spřízněnou duší se stává spolužačka Kodžimová, která je stejně jako on obětí šikany, byť se jí stává dobrovolně. Její matka opustila otce, který byl chudý a v kapitalistickém boji silných a slabých skončil mezi poraženými, a znovu se provdala, tentokrát za bohatého člověka. Ačkoli dívka žije v honosném domě, schválně, aby tak udržela vzpomínku na otce, chodí ve starém a roztrhaném oblečení a nemyje se.

Blahobyt a růst jen pro vybrané

Chudoba a vyloučenost je jedním z motivů násilí, které je na dospívajících obětech vykonáváno. Podobně jako v románu Prsa a vajíčka se setkáváme s odvrácenou stranou japonského ekonomického růstu a blahobytu, na který dosáhnou jen někteří. Právě školní šikana je, jak v doslovu uvádí Veronika Abbasová, v Japonsku velmi rozšířený fenomén a zažívá ji podle některých statistik až polovina žactva základních a středních škol.

Šikana je v románu spojená s explicitně zobrazovaným násilím. To je spolu s ponižováním všudypřítomné, vidí ho však jen děti a ty před dospělými mlčí. Asi nejsyrověji vyobrazenou scénou je „lidský fotbal“ ve školní tělocvičně. Spolužáci se rozhodnou kopat si se Šilhavcovou hlavou. Výsledkem je zlomený nos a zakrvácená podlaha tělocvičny. Tu ale Šilhavec nevyužije jako důkaz, aby konečně odhalil trýznitele. Na příkaz party podlahu umyje a zaschlou krev do poslední kapky seškrábe.

Nesnesitelná pasivita

Pasivita šikanovaných je v některých pasážích až nesnesitelná, zvlášť proto, že její motivace není zřejmá. Pokud by čtenář přehlédl Šilhavcův věk – čtrnáct let –, pravděpodobně by chlapci hádal o několik let méně, a to právě kvůli jeho pasivitě a bezradnosti.

S tím se pojí i nedějovost románu, který kromě jednoduché zápletky a několika situací vychází spíše z úvah postav. Čtivost knihy se tak snižuje s každým dalším dopisem, který Šilhavec píše Kodžimové nebo naopak. V nich ze začátku dlouhosáhle debatují o všednostech a tématu šikany se vyhýbají. Později dívka vysvětluje svůj pohled na svět. Tón dopisování má však tendenci v některých částech přecházet až do unylosti.

Nedosažitelnost nebe

Ani Kodžimová se nestaví na odpor, v jejím případě jde však o program – snášet šikanu pro ni znamená obhajobu lidí, kteří nesplňují normy. Člověk dle ní svým utrpením ukazuje morální převahu nad násilníkem. Chudoba, byť předstíraná, je pro ni symbolem, který jí připomíná systémem zničeného otce. Stává se tak mučednicí, protože věří v existenci něčeho nad ní. Výsledkem by mělo být vykoupení, vstup do vyšší roviny existence.

Tu symbolizuje i obraz v galerii, do které se vydá spolu se Šilhavcem. Kodžimová obraz přejmenovala na Heaven, tedy Nebe, protože jí jeho původní název připadal nevyhovující. Dívka chce Šilhavci obraz ukázat, ale z galerie nakonec oba odejdou dřív, než se k němu dostanou, protože Kodžimovou přepadne úzkost. Obraz, pravděpodobně inspirovaný jedním z Chagallových děl, tak může sloužit jako metafora vykoupení – tedy nebe –, kterého však není možné dosáhnout.

Opačný filozofický pól představuje Momose, jeden ze skupiny šikanujících. Podle něj Šilhavec není šikanován proto, že šilhá. Jde o náhodu a právo silnějšího. Jeho darwinovská teorie se zakládá na tom, že svobodu každého může ohraničit pouze vůle někoho dalšího. Od násilí by ho odradilo pouze vzepření se šikanovaného a jeho síla.

Tuto koncepci života a lidství lze propojit i se sociálněkritickou rovinou románu. Kodžimové otec, sedřený a neúspěšný, je tím, kdo nedokázal vyvinout sílu, podvolit se tlaku na výkon a systému, který neakceptuje slabost a jinakost.

Vlastní cestou

Dospívající hrdina hledá svou vlastní cestu mezi dvěma proudy: mučednickou morálkou Kodžimové a Momoseho právem silnějšího. Podobně jako dlouhé pasáže dopisů ke konci románu narůstají svou délkou i filozofické rozpravy a úvahy. Do světa postav není nahlíženo jinak než prostřednictvím násilných scén šikany a stručných promluv mezi Kodžimovou a Šilhavcem. Ty však, stejně jako dialogy chlapce s jeho matkou, nepouštějí čtenáře do jejich emočních světů a nechávají je často pouze na povrchu.

Román Nebe je svědectvím o zlu, které ve světě dospívajících přerůstá do nesnesitelných měřítek. Silné filozofické vyznění o lidské existenci a etice však postrádá emoční rovinu a projevuje se spíše odosobněným střetáváním odlišných pohledů. Přesto je Nebe závažná společenská kritika výkonnostní společnosti, ve které vítězí jen ti, kteří se dokážou prosadit. Ti ostatní zůstávají oběťmi, nebo se musí přizpůsobit.