„Nic takového jako žena neexistuje,“ zaznívá ve vizi, kterou má Nacuko, hlavní hrdinka románu Prsa a vajíčka (2020, česky 2021), oceněného prestižní Akutagawovou cenou. Ten přináší příběh ženy snažící se o naplnění svých snů, ale také o nalezení vlastní identity.

Vize k Nacuko přichází v okamžiku, kdy spolu se sestrou zavítala do veřejných lázní a v části vyhrazené pro ženy potká pár leseb, z nichž jedna, ačkoliv má ženské tělo, působí svým chováním jako muž. Nacuko se cítí pobouřená – jak je možné, že je taková osoba přítomná v lázni určené jen pro ženy? –, avšak zároveň také znepokojená, jelikož něco narušilo její zažitou představu o ženství.

Ženská tělesnost bez sexu
Kdo je to žena? Co to znamená jí být? To jsou otázky, jež napadají Nacuko v důsledku tohoto setkání a které román pokládá. Autorka Mieko Kawakami (*1976), známá svými feministickými postoji, pochází z Ósaky, centra regionu Kansai, jehož obyvatelé jsou oproti lidem obývajícím oblast hlavního města Tokia známí větší výřečností, hlučností a jistou zemitostí. Tyto vlastnosti mohla Kawakami poznat dosyta, když vyrůstala v zábavní čtvrti a pracovala jako hosteska, a bohatě je zúročila právě v románu Prsa a vajíčka, který nejprve vyšel jako novela v roce 2008 a po úspěchu u čtenářů i kritiků o více než dekádu později v rozšířené podobě jako román.

Autorka se nebojí zacházet do detailů, pokud jde o tělesnou stránku ženství, jako například menstruace, což byla jedna z věcí, která vyvolala pobouření konzervativní části japonské společnosti. Díky spisovatelům mužům, jako je například Haruki Murakami, si literární veřejnost zvykla na to, že je tělesno žen v beletrii podáváno výhradně skrze jejich sexualitu, zde však je z něj sexualita vytržena – hlavní hrdinka je asexuální a dílo neobsahuje jedinou erotickou scénu.

Vyprávění postav o běžných záležitostech v životě ženy vytváří dojem důvěrnosti a zároveň uvěřitelnosti, jako by nám to vykládaly naše vlastní známé. Děj je hlavně ze začátku, než se Nacuko stane spisovatelkou a začne intenzivně toužit po dítěti, spíše všední, skládá se z drobných každodenních incidentů, avšak román se přesto – anebo možná právě proto – čte jedním dechem.

Na téměř výhradně ženských postavách můžeme sledovat zobrazení různých pojetí feminity. Nacučina dospívající neteř Midoriko se připravuje na první menstruaci se směsicí zvědavosti a odporu a považuje brožurky, ve kterých dívky spolu se svými matkami oslavují příchod menarche jako radostný vstup do ženství, za jakousi konspiraci – co je tu vlastně k oslavování? Její matka Makiko, hosteska v baru, je posedlá operativním zvětšením prsů do té míry, že není schopná mluvit o ničem jiném. Nacuko její počínání nechápe, brzy se ale dozvídáme, že v práci nestačí konkurenci mladších a atraktivnějších kolegyň, které mají větší zisky, a její snaha tak náhle dostává smysl.

Úspěšná spisovatelka Rika prohlašuje, že jediným smyslem jejího života je pro ni dcera, s jejímž otcem se nestýká. Jako jediná z Nacučina okolí chápe touhu nechat se oplodnit spermatem anonymního dárce a uklidňuje váhavou Nacuko slovy, že jediná věc skutečně potřebná ke vzniku nového života je vůle ženy. Naopak redaktorka Rjóko Sengawa potomky nemá a tvrdí, že žena s literárním talentem by se měla plně oddat jeho naplňování. Konečně sama Nacuko cítí psaní jako svoje poslání, ale zároveň touží po dítěti do té míry, že je schopná podstoupit nedůstojnou a traumatizující schůzku s anonymním dárcem.

Předurčeny genderem
Celým románem zaznívá kritický sociálně-feministický tón. Nelehké osudy postav jsou v některých případech zapříčiněny jejich nízkým společenským postavením, ovšem nejčastěji jejich pohlavím. Potkáme zde svobodné matky bez podpory partnera, ženy v lepším případě uvězněné v nešťastných manželstvích a v horším případě oběti domácího násilí, nezletilé prostitutky, sexuálně zneužívané dívky.

V knize se v podstatě nevyskytují mužské postavy. Z několika mužů, kteří se příběhem mihnou, zanechá nejvýraznější dojem anonymní dárce spermatu, se kterým si Nacuko domluví schůzku přes internet a následně se s ním setká v kavárně a který se svým několikastránkovým monologem vychvalujícím kvalitu jeho spermií a penisu představuje jakousi odpudivou karikaturu maskulinity.

Jako příčiny žalostné situace román nepřímo označuje historickou tradici, ve které byly ženy považovány za podřadné, a zvláště z pohledu dominujícího náboženství buddhismu za nečisté, a patriarchální upořádání společnosti, jejíž mužský pohled redukuje ženy na pouhé objekty touhy.

Právě tento mužský pohled je tak silný, že ovlivňuje i to, jak hrdinky v románu vnímají samy sebe. Nabízí se Makiko a její posedlost zvětšením poprsí, ale ušetřena není ani Nacuko. Je asexuální a pohlavní styk v ní vzbuzuje odpor. To ji vede až k pocitu, že jelikož není schopná naplnit společensky očekávanou roli objektu sexuální touhy, není skutečně žena. Jako ženu se vším všudy se pak dokáže vnímat až prostřednictvím mateřství.

Feministický portrét japonské ženy, jak ho maluje Mieko Kawakami, je tak bezútěšný, že se z toho chce křičet – ale jen tak, aby nás nikdo neslyšel, tak jako to dělala Nacučina babička. Výkřikem je i samotná kniha Prsa a vajíčka. Román vzbudil velkou odezvu jak v zahraničí, tak i doma v Japonsku, kde je v posledních desetiletích ženská literatura na vzestupu a nebojí se otvírat i pro japonskou společnost, která je v otázkách genderu stále konzervativnější než ta evropská, poněkud palčivá témata. Můžeme tak říci, že je tento výkřik naštěstí slyšet dost.