Stein Torleif Bjella (nar. 1968) je v Norsku známý především jako oceňovaný písničkář. Před dvěma lety debutoval jako romanopisec. V románu Rybářská chata, který nedávno vyšel v českém překladu Jarky Vrbové, bere mrzoutský stařec Ivar na ryby synovce Jona, nepraktického hudebníka ve středním věku, aby mu předal své znalosti o lovu pstruhů a tak trochu proti synovcově vůli i nejedno životní moudro.

iLiteratura: Živíte se hudbou a na spisovatelskou dráhu jste se vydal poměrně pozdě. Rybářskou chatu jste napsal během koronavirové pandemie. Měl jste příběh v hlavě už dlouho předtím, nebo vám psaní během lockdownů vynahrazovalo zrušené koncerty?
Stein Torleif Bjella: Debutoval jsem v roce 2017 básnickou sbírkou a ta se setkala s příznivým přijetím. Nedlouho poté se na mě obrátilo nakladatelství, jestli bych nechtěl napsat něco dalšího. Zrovna jsem vydal novou desku a měl vyrazit na turné, jenže kvůli pandemii z toho sešlo. Pro psaní to ale byla situace jako stvořená. Do příběhu jsem vtělil své celoživotní zkušenosti. Už dopředu jsem například věděl, že se kniha bude jmenovat Rybářská chata a že bude pojednávat o tradičním způsobu rybolovu.

iLiteratura: Za nejdůležitější témata Rybářské chaty považuji rybolov a hudbu. Jak vnímáte roli hudby v příběhu?
Stein Torleif Bjella: Hudba je pro knihu zcela zásadní. Ivar i Jon jsou muzikanti. Ivar vyznává lidovou, instrumentální hudbu, zatímco Jon je písničkář a jeho tvorba se blíží současné populární produkci. Ivar hudbu opatřenou textem ostře kritizuje, má ji za povrchní, zatímco instrumentální skladby nám podle něj pronikají až do srdce. Rozhovory o hudbě jsou také součástí Jonova zrání v samostatnějšího jedince, který bude schopný převzít zodpovědnost za strýcovo jezero a stát se i lepším umělcem. V tomto ohledu se Rybářská chata blíží bildungsromanu.

iLiteratura: Hudba je vaše povolání a věnujete se jí celý život. Jak je to ale s rybařením? Umíte rybařit? Naučil jste se to už v dětství, nebo až v pozdějším věku jako Jon?
Stein Torleif Bjella: Rybařit umím a musím. Otec mě to naučil už v útlém věku. Stejně jako Jon se starám o jezero, které si každoročně na podzim žádá odlov ryb. U jezera dokonce stojí rybářská chata, ale na rozdíl od té románové má i svou moderní, pohodlnější část. Navíc jsem studoval na zemědělské škole, kde byl součástí osnov předmět věnovaný rybolovu, a v naší vesnici pořádám rybářský festival, kterým chci přispět ke kultivaci vnitrozemského rybolovu.

iLiteratura: Protipól k tápajícímu muzikantovi Jonovi ve vaší knize představuje mrzoutský a snad až příliš sebejistý Ivar, který nešetří kritikou, namířenou jak vůči Jonovi, tak vůči změnám v norské společnosti. Přesto mám z vypravěče pocit, že k Ivarovi chová i sympatie a má pro něj pochopení. Má Ivar podle vás nějaké dobré vlastnosti?
Stein Torleif Bjella: Cením si u něj to, že je v podstatě ochráncem přírody. Přeje si, aby jeho jezero nedoznalo změn, aby se odlov ryb omezoval na množství, které se v jezeře přirozeně obnoví. Za svého pokračovatele si vybral Jona, protože není přehnaně iniciativní, takže se bude řídit jeho pokyny a ne se snažit jezero zpeněžit.

iLiteratura: Jedním z témat vašeho románu je tedy ochrana životního prostředí. Sdílíte Ivarovy obavy ze zásahů člověka v krajině?
Stein Torleif Bjella: Ivar v knize o jezeře mluví coby o ekosystému, který by člověk neměl narušovat. Lidé mají totiž tendenci přírodu měnit k obrazu svému. Zakládáme rozlehlé parky, zahrady, rozšiřujeme zástavbu a tak podobně. Přestože člověk má na planetě své místo, nedotčená příroda je nesmírně cenná, přitom jí v posledních letech velmi rychle ubývá.

iLiteratura: Román je v originále zajímavý i z jazykového hlediska – je napsaný menšinovou variantou norštiny, zvanou nynorsk, a v přímé řeči se objevuje hallingdalský dialekt. Jak si tento dialekt v dnešním Norsku stojí? Je rozdíl v jeho používání mezi generacemi?
Stein Torleif Bjella: Je to tak, hlas vypravěče je poměrně neutrální, kdežto Ivar je mluvčím archaičtější podoby hallingdalského dialektu a Jon používá jeho podstatně modernější verzi, podobnou té mé. V překladu to bohužel zachovat nelze, proto jsou zahraniční čtenáři o tenhle aspekt ochuzeni, nicméně se o něm alespoň dozvědí v úvodu románu. Hallingdalský dialekt se v současnosti pod vlivem ostatních východonorských dialektů čím dál víc přibližuje řeči, kterou mluví obyvatelé hlavního města Osla, tedy tou v Norsku vůbec nejrozšířenější. Je tudíž možné, že o toto kulturní dědictví skutečně časem přijdeme.

iLiteratura: Na norském vydání mě kromě jazykové stránky zaujala také obálka, značně odlišná od té české. Autenticky působící původní obálku tvoří obyčejný modrý sešit se štítkem Rybářská chata, kdežto oku lahodící českou obálku zdobí graficky zpracovaný motiv ryb. Které pojetí je vám bližší?
Stein Torleif Bjella: Jon od Ivara na začátku jejich společného týdne dostane sešit, do kterého si během pobytu u jezera svědomitě zaznamenává strýcovy rady. Těžko si představit typičtější norský sešit na poznámky než ten, který jsme zvolili pro obálku původního vydání. Používají ho všechny možné spolky a svazy, rybářské, lovecké, sportovní… S norskou obálkou jsem tedy spokojený a považuji ji za důležitou součást mé knihy. Nemám ale problém ani s odlišnými obálkami v jiných zemích, grafika ostatně není můj obor.

iLiteratura: Zmínil jste se, že Rybářskou chatu lze ve vztahu k sedmačtyřicetiletému Jonovi chápat jako bildungsroman. Znamená to, že ani v takto poměrně pozdním věku není pozdě „dospět“?
Stein Torleif Bjella: Domnívám se, že nikdy není pozdě změnit život, něčeho dosáhnout nebo učinit přelomové rozhodnutí. Jsem přesvědčený, že pokud Jon převezme zodpovědnost za strýcovo jezero, příznivě to ovlivní jeho osobnost a charakter, jeho život to posune správným směrem. Takže ano, znamená to, že nikdy není příliš pozdě.