Galgutův poslední román v roce 2021 získal Bookerovu cenu, jeho předchozí dvě knihy The Good Doctor (2003) a In a Strange Room (2010) byly na stejnou cenu nominovány. Letos získal román Slib nominaci na cenu Magnesia Litera za překlad.

Slib se odehrává v dlouhém časovém období mezi léty 1985 až 2018, kdy se drasticky mění politika země a protagonisté, členové bílé rodiny Swartových, stárnou a postupně umírají. Ústředním motivem románu je slib, který dá své umírající manželce Rachel její muž Manie. Slib se týká napůl rozpadlého domku na okraji rozlehlých pozemků Swartových, ve kterém pobývá jejich služka Salome. Manie Rachel slíbí, že po její smrti černošce Salome domek daruje. Jsou však osmdesátá léta a rasové zákony v zemi nedovolují černošské populaci vlastnit pozemky a nemovitosti.

I po Rachelině smrti a ukončení politiky apartheidu se ale nikdo nemá k tomu, aby domek předal. Do hry vstupují tři sourozenci, Racheliny a Manieho děti. Nejstarší Anton je upřímný, rozzlobený, inteligentní, tvrdohlavý, nepříjemný, ale i zábavný, velkorysý, citlivý, liberální a divoký, jak ho později popisují účastníci jeho pohřbu. Ještě za mlada, v první části knihy, zastřelí ženu a dezertuje z armády, což posléze ovlivní celý jeho život. Jeho částečně schizofrenní povaha je příčinou, proč ho čtenář dokáže vnímat jako jednu z mála kladných postav, zvlášť kvůli jeho prozíravosti a upřímnosti. Anton je ale zároveň schopen týchž morálních poklesků, kterých se denně dopouští většina členů rodiny Swartových.

K nim patří i Antonova nejstarší sestra Astrid, už od začátku odpudivá postava. Astrid, podobně jako její tetička a někteří další příbuzní, na rodinný slib nebere ohled a všechny černé považuje pouze za ztělesnění nebezpečí a špíny. Její prospěchářství se naplno projeví, když po rozpadu apartheidu nastanou v zemi závažné problémy s kriminalitou – Astridin manžel založí bezpečnostní agenturu a rodina zbohatne.

S tímto motivem – podobně jako všude v průběhu románu – se před čtenářem rýsuje jedna z mnoha kapitol dějin Jižní Afriky. Rozkrádání, korupce, neustávající diskriminace černošských obyvatel a z toho plynoucí nebezpečí vytváří od světa oddělené čtvrti, za jejichž elektrickými ploty a branami střeženými ochrankou žijí bohatí a bílí, ti, kteří z politických změn dokázali vytěžit nejvíc.

Astrid se ale mezi morálně upadající zařadí už v mládí, hned po matčině smrti. Když na jejím pohřbu dostane nejmladší sestra Amor první menstruaci, Astrid jí nepomůže, jen s opovržením přihlíží a dává najevo nepochopení, jak se mohla takového prohřešku dopustit.

Právě Amor je jedinou morálně čistou postavou, která se celých třicet let, kdy se příběh odvíjí, služky Salome jako jediná zastává. Stejně jako Anton je ale ztracená. Na rozdíl od bratra však ztrácí samu sebe v péči o druhé a ve svém spasitelském komplexu.

Podobně jako Anton, který vidí, co je správné, ale nikdy to neudělá, protože na to příliš nenávidí sám sebe, však nedokáže ani Amor plně dodržet matčin slib. V roce 2018, kdy román končí, je totiž politická situace zase úplně odlišná. Rozsáhlý rodinný pozemek, na němž stojí i dům Swartových, se ocitá pod pravidelnými ataky naštvaných skupin osadníků, kteří si staví obydlí na okrajích pozemků. Navíc původní obyvatelé, které z území vyhnali předkové Swartových, žádají svoji půdu zpět.

Motiv slibu tak překračuje meze rodinného prostoru a stává se metaforou politického vývoje. Příslib svobody, rovnosti bílých a barevných a nového začátku pro zemi trpící téměř padesát let apartheidem přerostl v nestabilní a divokou současnost. Román končí rokem 2018, kdy Kapské Město sužovalo extrémní sucho, obyvatelstvo muselo dodržovat denní limity spotřeby vody a blížil se „Den nula“, jak si možná vzpomene nejeden čtenář tehdejších mediálních výstupů .

Zatímco celá země pociťuje počátek klimatické katastrofy, ani ti nejbohatší ve svých zamřížovaných čtvrtích už nemají jisté bezpečí a klid. V rozhovoru pro Man Bookerovu cenu Damon Galgut polemizuje nad myšlenkou chaosu jako pravdy.

„Mám takovou teorii o románu. Podle mě vznikl jako rozptýlení pro střední vrstvy, které chtějí, aby se v něm odrážely jejich vlastní hodnoty. Jinými slovy, dobří lidé by měli být odměněni, špatní potrestáni a problémy by se tak měly vyřešit. Nakonec by měl být neuspořádaný vesmír uveden do pořádku. Ale co když jsou dobro a zlo nesmyslné pojmy? Co když je nepořádek pravdou?“

Takto hrozivý obraz Galgut vytváří a ve Slibu ho podtrhují především scény všech pohřbů, které jsou v románu v rodině Swartových vystrojeny. Přestože mají být příležitostí, kdy se rodina setká, oplakává zemřelého a vzpomíná na něj, rodinné vztahy se na pohřbech jen dál narušují a rozvracejí. Truchlící neoplakávají mrtvé, ale pláčou nad vědomím vlastní smrtelnosti. Pohřby jsou fraškovitou směsicí hysterie, animálnosti a slabosti těch, kteří měli být mravním vzorem.

To autor ilustruje i na příkladu duchovních všech náboženství. Ať už se jedná o rabína, faráře z nizozemské reformované církve, nebo katolického kněze, všichni jsou pokrytečtí, sobečtí a postrádají jakoukoli duchovní úroveň – stejně jako, podle autora, zřejmě velká část Jihoafričanů.

Ironický tón románu, se kterým autor přistupuje k veškeré kritice, ať už společenské, mravní, či politické, však knize dodává lehkost a přístupnost. Přestože se Galgutův styl inspiruje literární modernou a proudem vědomí, text se díky nadsázce a ustavičnému sarkasmu poměrně snadno čte. Tomu napomáhá i oceněný překlad Jiřího Hanuše, který do sebe bez zadrhávání inkorporuje pojmy z afrikánštiny, dceřiného jazyka nizozemštiny.

Galgut k románovým scénám přistupuje jako vypravěč s kamerou, která se přibližuje k objektu děje, pak ale najednou odzoomuje a uprostřed scény, nebo dokonce věty, přeskočí z jedné postavy na druhou. Nebo se zčistajasna zaměří na vedlejší linku, která nemá s dějem vůbec nic společného, jako když vypravěč začne najednou sledovat noční zvíře, pobíhající po stepi, nebo pracovníka pohřebního ústavu, jenž připravuje mrtvého na pohřeb.

Slib je tak pozoruhodné dílo, které českému čtenáři poskytne vhled do jihoafrických dějin i současnosti, dosud silně ovlivněné důsledky evropské koloniální invaze. V mnohém odpudivé postavy a morální strádání jihoafrické společnosti v románu paradoxně působí čtenářsky přitažlivě, a to díky Galgutovu specifickému stylu nebo ironii, se kterou všechno zlé vypadá tak nějak méně hrozivě, zato snad ještě naléhavěji. Román však vedle pozoruhodné formy nabízí především exkurzi do regionů Středoevropanovi na první pohled vzdálených. Ve skutečnosti ale v jihoafrické kultuře a společnosti český čtenář nakonec rozpozná daleko víc paralel, než by se mohlo zdát, ať už jde o nepřekonatelný rasismus, vládu oligarchie, nebo propastné třídní rozdíly.