Čtenáři, jimž uhranuly osudy drába Cardella, bratrů Wingeových, Anny Stiny a dalších postav a postaviček pohybujících se koncem 18. století po palácích i špinavých uličkách Stockholmu, se konečně dočkali. V závěrečném dílu trilogie, nesoucím letopočet 1795 a podtitul Honicí psi, se opět vrátí do důvěrně známého prostředí, zmítaného komploty příznivců i odpůrců zavražděného krále. Atmosféra je opět pohltí – podobně jako zapáchající Mušárna toho, kdo se v ní pokusí najít úkryt před pronásledovateli – a všudypřítomná chudoba, hlad, zima a špína připomenou, že ohledně evropské minulosti bychom skutečně neměli podléhat přílišné idealizaci. Právě v těchto kulisách se snaží dráb Cardell a jeho přítel Emil Winge vypátrat úkryt zlotřilého Tychona Cetona a rovněž najít bývalou děvečku Annu Stinu, která dle všeho může přispět ke krachu či naopak zdaru gustaviánského spiknutí.

Vykreslení prostředí, v němž se postavy pohybují, jejich tužeb, pudů, neduhů i problémů autor zvládá stejně bravurně jako v předchozích dílech, do textu vhodně zakomponoval i motivy jako negramotnost či bezbrannost lidského organismu vůči různým chorobám, ať už neštovicím, nebo pohlavním nemocem. Důležitou roli tentokrát v ději sehraje motiv homosexuálního vztahu dvou mužů a jeho odsuzování ze strany okolí. Čtenář si tak opět lépe uvědomí, jakou dlouhou a složitou cestou společnost v moderní době prošla. 

České čtenáře pak jistě potěší, že mezi postavami, které potkáme na stránkách knihy, nalezneme i příslušníky sekty moravských bratří, jakkoliv skutečná souvislost tohoto náboženského hnutí s českými zeměmi je dosti volná.

Literární procházka po místech již dobře známých, při níž se role průvodkyně pro české čtenáře opět ujala Romana Šváchová, však začne po chvíli působit poněkud zdlouhavým dojmem. Cardell a Winge pátrají po Cetonovi, ten se před nimi ukrývá a zároveň se snaží získat zpět náklonnost tajného bratrstva Eumenid přípravou spektakulárního vystoupení. Čtenář sice napjatě přemýšlí, jakou hrůznou podívanou se Ceton pokusí překonat svůj podnik z předchozího dílu, a autor do textu knihy umístil několik falešných indicií, více toho ale první stovka stran knihy nenabízí. Do ztracena vyznívá dějová linie s Annou Stinou a brutálním správcem ženské věznice Pettersonem, jakkoliv je to právě Anna Stina, které se v duchu úsloví „tichá voda břehy mele“ nakonec jako jediné z postav beze zbytku podaří dosáhnout vytyčeného cíle. Ceton jako zdatný manipulátor zasáhne sice i do jejího života, jeho možnosti a vliv jsou však oslabené a zůstává odkázán na pomoc těch členů Eumenid, kteří jej zcela nezatratili. 

Eumenidami i čtenářem očekávané velkolepé představení nakonec nevyznívá příliš přesvědčivě, jakkoliv se jedná o drastické umučení dvou lidí před početným publikem. Je to ovšem právě určitá nelogičnost při zbavení se jejich těl, která Wingeho s Cardellem přivede na padouchovu stopu. Cetonovi ovšem ještě část vlivných přátel zůstává, takže finále celého příběhu nakonec lze interpretovat všelijak, rozhodně ale nikoli jako bezvýhradné vítězství dobra a spravedlnosti nad zlem a bezprávím. Což není výtka, něco jiného by čtenář u tohoto autora těžko mohl očekávat.

Oproti předchozím dvěma dílům je tedy 1795 poněkud slabší čtivo, byť sám o sobě patří k podařeným historickým románům. Nechme se překvapit, zda bude Niklas Natt och Dag v kariéře spisovatele pokračovat a kam případně zavede čtenáře příště.