Francouzského historika Alaina Corbina (nar. 1936) není třeba českým čtenářům blíže představovat. V edici Každodenní život vydávané v nakladatelství Argo vyšly překlady již jeho čtyř knih: dvě sondy z mikrohistorie (Na stopě neznámému, Vesnice „kanibalů“) a dvě publikace analyzující proměny vnímání určitého fenoménu: zatímco v knize Narcis a miazma zaměřil svou pozornost na vůně a pachy, aktuální překlad z pera Jana Seidla nese výmluvný název Dějiny ticha. Corbin tak pokračuje v nejlepší tradici historické školy Annales, která svou pozornost obrátila od politických a vojenských dějin k dějinám každodennosti a mikrohistorii. Corbin se v publikacích v češtině dosud nedostupných zabýval také vnímáním mořského pobřeží, stínů poskytovaných stromy, ale i sexuálním násilím. Jako představitel Společnosti pro historický výzkum revoluce roku 1848 ale zcela nezanevřel ani na politické dějiny.

Ticho milé, zlověstné i „těhotné“

V jednotlivých kapitolách knihy autor předkládá různé významy, konotace a symboly související s tichem. Vedle přízvisek, která během chvilky napadnou každého alespoň trochu sečtělého čtenáře (jako ticho hrozivé, výmluvné či trapné), Corbin dokládá literární příklady ticha „milého“, ticha „odporu“, nebo dokonce ticha „těhotného“. Ještě vyšší úroveň abstrakce pak obsahují pojmy jako „zamyšlené panenství ticha“ nebo „textura ticha mechu“. Své specifické kouzlo, ať už v pozitivním, či negativním smyslu, může mít ticho v horách, v lese, na moři, v prostoru středověkých zřícenin, ve vězení a samozřejmě v kostelích – zejména mohutné katedrály autor vnímá jako skutečné ticho „vtesané do kamene“, jakkoliv i takové ticho může být narušováno například pohybem kostelníka či řádových sester. Samozřejmě nechybí ticho nutné pro vnitřní zklidnění a meditaci či niternou modlitbu, autor ale reflektuje výhradně katolický pohled na věc, nadto ještě v souladu s podtitulem knihy zaměřený na dobu od 16. století dále. 

Určitá specifika Corbin nachází v textech spisovatelů pohybujících se po exotických končinách, jako byly například pouště a Orient – takový Gustave Flaubert třeba nevěnoval tichu pouště téměř žádnou pozornost, naopak Antoine de Saint-Exupéry zprostředkoval čtenářům zkušenost s tichem scenérie, kterou pilot sleduje pod sebou, jakkoliv je způsobené především hlučností motoru letadla, která překryje všechny případné další zvuky. Z Exupéryho zkušeností pak vycházejí i příklady ticha jednoznačně děsivého, totiž ticha vysílačky, jejímž prostřednictvím se pilot snaží po nouzovém přistání v pustině přivolat pomoc.

Ticho přitom nemusí nutně nést vždy jeden význam, samostatnou kapitolu Corbin věnuje tichu v partnerských vztazích, kde může být jak dokladem nejvyšší formy vzájemné lásky a dokonalého poznání druhého, které činí verbální komunikaci nadbytečnou, tak dokladem vzájemné nenávisti a averze (nebo prostě každodenního stereotypu a rutiny, jak by jistě autora doplnil nejeden čtenář). Nad rámec zobrazení ticha v literatuře směřuje kapitola věnovaná tichu diktovanému společenskými normami, z nichž některé přetrvaly dodnes (např. ticho žáků při vyučování, pietní minuta ticha či tlak na pokud možno co nejtišší vypouštění tělesných plynů), jiné naopak vymizely (sluhové či nádeníci směli hovořit až na vyzvání pána či sedláka) nebo se nově etablovaly (například ticho návštěvníků v kině nebo v hromadných dopravních prostředcích typu vlak či letadlo). 

Motiv tichého Boha

Pozornost pak autor věnuje i tichu symbolickému, kdy se zaměřil na biblické mlčení sv. Josefa, Ježíšova pěstouna, u kterého evangelisté neuvádějí jedinou přímou citaci, ačkoliv lze předpokládat, že s Marií i Ježíšem normálně mluvil (v této souvislosti si věrní čtenáři iLiteratury možná vzpomenou na román Pakáž  rakouské autorky Moniky Helfer, ve kterém naopak mlčení postavy jménem Josef symbolizuje trvalou výčitku jak vůči domněle nevlastní dceři, tak vůči stejně domněle nevěrné manželce jménem Maria). V Bibli výslovně zmíněnou dočasnou němotu svatého Zachariáše naopak autor nijak blíže nezmiňuje, v poslední kapitole se však vrací k motivu tichého Boha neodpovídajícího na modlitby a volání proroků, které tím uvádí v zoufalství. Motiv tichého, protože mlčícího Boha znovu zesílil v 19. století, kdy u řady umělců a filozofů vyústil v odpadnutí od víry a nakonec začal být vnímán jako jeden z důkazů samotné Boží neexistence.

Autor před čtenáře klade skutečně obdivuhodné množství citátů a myšlenek z nejrůznějších děl, přičemž logicky převažují díla frankofonních autorů (nadprůměrně často cituje zejména Maurice Maeterlincka, z ostatních jazykových oblastí pak Maxe Picarda), ovšem po prvních pár desítkách stran čtenář zjistí, že autor tyto citace a příklady sice kupí na tematicky utříděné hromady, ale nepřidává k nim žádné vlastní hodnocení či komentář, maximálně doplní obecné shrnutí. Pokud v souvislosti s již zmiňovaným tichem Orientu cituje i Chateaubrianda, který jako tiché místo vnímá i osmanskou metropoli Cařihrad, bylo by na místě přinejmenším uvést, zda se podle autora jedná o ticho skutečné, jako v případě kapitoly o pouštích, nebo spíše ticho symbolické, vnímané přes jazykovou či jinou bariéru odlišující vzdělaného Evropana od místních obyvatel. Podobně se autor omezuje na konstatování, že v průběhu 20. století došlo k proměně kina v prostor, kde se od návštěvníků vyžaduje ticho. Že tato proměna zcela pragmaticky nejspíše souvisela s nástupem zvukového filmu už ale autor nezmiňuje (byť na jiném místě cituje filmové kritiky a teoretiky, podle nichž teprve nástup zvukového filmu umožnil zachytit na filmovém plátně ticho jako takové). 

Různých příkladů ticha a jeho vnímání autor tedy klade před čtenáře dost, jejich zhodnocení, zasazení do kontextu doby i proměn, jimiž evropská společnost od renesance prošla, už ale spíš zůstává na samotném čtenáři.