Román Uhvati zeca (2019) Lany Bastašić vyšel v českém překladu Jakuba Novosada pod názvem Chyť toho králíka na konci roku 2022 – vydání se tedy stihlo ještě v roce 30. výročí začátku války v Bosně a Hercegovině. Kdo by od románu ověnčeného cenami – získal mimo jiné i Cenu Evropské unie za literaturu – čekal další, řečeno s úctou, ale i pocitem jistého přesycení, příběh o válce ve stylu Josipa Mlakiće nebo reportáží z nakladatelství Absynt, zásadně by se mýlil. 

Reflexe války o jugoslávské dědictví v posledních letech, snad z důvodu obecné únavy žánru, hledají nové výrazové prostředky. Jedním z takových příkladů je i informačně až k nesnesitelnosti zatížený – v dobrém slova smyslu, protože syrový až na kost – román Beara. Dokumentární román o genocidě ve Srebrenici Ivici Đikiće, který vyšel v českém překladu Petra Stehlíka v roce 2021. Zatímco ale Đikić předkládá mrazivý a hluboce „statistický“ vhled do několika osudových dní v životě hlavního vykonavatele srebrenické genocidy, Lana Bastašić se naopak přímému zobrazení války vyhýbá, ač ji nemůže, a ani nechce nechat zcela stranou.

Long story short: emigrantka Sára, žijící v Irsku, se vrací do Bosny, aby odvezla z Mostaru do Vídně svou dávnou kamarádku Lejlu. Lejlin bratr Armin, do nějž se Sára jako malá holka zamilovala, je od vypuknutí války pohřešovaný, ale teď se po letech objevil právě v hlavním městě Rakouska. Jako čtenáři jsme, stejně jako od počátku samotná Sára, konfrontováni s řadou nepochopitelných situací; s řadou otázek, na které nedostáváme ihned uspokojivé odpovědi. Sára se neustále sama sebe i Lejly na něco táže, ale odpovědi si čtenář musí hledat sám – a to hlavně sledováním druhé narativní linie, v níž Sára vzpomíná na léta dospívání v Jugoslávii a na to, jak do tohoto období jejího života zasáhla válka. Její řeka vzpomínek však není přímočará – například jméno města, v němž obě ženy žily, se objeví až ve druhé půlce příběhu, zatímco celé vzpomínání směřuje k odhalení incidentu, kvůli němuž se obě kamarádky nakonec po maturitě definitivně rozešly. Sára sama nemá nad svou deduktivní myslí moc – například to, jak to dopadne s Arminem, čtenář odhalí nejspíš už dávno před ní, paradoxně právě na základě jejích vlastních slov. Jakmile do sebe začnou zapadat aktuální dialogy a zaprášené vzpomínky, je až s podivem, jak je možné, že Sáře smysl její cesty stále nedochází. Nijak jí to neulehčuje ani její souputnice. Lejla je totiž doslova nesnesitelná v tom, jak Sářiny pokusy o dialog a touhu po vysvětlení nevysvětleného okázale ignoruje a tím vystavuje žáru své ignorance právě i čtenáře. 

Název románu odkazuje ke scéně, kdy Sára, tehdy jako čerstvá maturantka, ukradne na tržnici králíka, protože je přesvědčena, že to po ní Lejla chce. Ta to však při jejich setkání po letech popírá. Stejně jako popírá mnoho dalších událostí a hlavně slov, která jí Sára předhazuje. Ne(po)rozumění pramenící z odlišných vzpomínek, z narušené či nejisté paměti, se stává základním stavebním kamenem vyprávění. Text tak hovoří i ke čtenáři, který nemusí být znalý reálií rozpadu Jugoslávie a dnešních postjugoslávských zemí. Jde o univerzální sdělení o současném světě, v němž se z paměti stal v lepším případě zbytečný přítěžek, v horším, zejména pokud jde o Jugoslávii a znásilňování paměti historické, nástroj moci. Mluvit nepomáhá, mlčet taky ne. Aby byl život k přežití, nezbývá než fabulovat; ale je to pak vůbec ještě život? 

Katarzním efektem, jímž se uzavírá příběh, je čtenářovo uvědomění si vlastní čtenářské moci, když už zcela odhalí velký narativní švindl a jen tiše sleduje, jak to Sáře stále nedochází. Zároveň ale čtenář prožívá i rozčarování z bezmoci – z toho, jak mu Lejla, podobně jako ten králík, neustále prokluzuje mezi prsty. 

Ve dvou postavách, tolik odlišných, nekompatibilních, ale zároveň komplementárních, se realizuje výborně pojaté vypravěčství – ta chytřejší a snad i sympatičtější z něj vyjde jako ta naivnější a k uzoufání svázaná potřebou naplňování vlastních jistot, zatímco ta nesnesitelná a nevypočitatelná se z příběhu vytratí stejně náhle, jako do něj naskočila – v gestu stejně neočekávaném jako propad do tajemné říše dírou v zemi.

Zde do hry vstupuje výrazný intertextuální prvek románu, a tím je přiznaná vazba na Carollovu Alenku v říši divů. Neodkazuje na ni jen motiv králíka nebo struktura kapitol, ale spousta dalších prvků: Sára se ocitá v příběhu náhle, jako když se propadne do králičí nory; Bosna a Hercegovina, kterou představuje onen wonderland, leží zahalena podivnou, neprostupnou tmou, jež nemizí ani ve dne a dodává scénám strašidelné kulisy; příběhové peripetie obou hrdinek jsou v lecčems paralelami Alenčiných zážitků a jako bonus slaví Sára narozeniny v den, kdy umřel Tito, ale je to zároveň i den, kdy se narodila předloha Carollovy postavy, Alice Lidell(ová) – 4. květen. Výsledek takové autorské intence udělá poučenému čtenáři radost stejně jako hledání velikonočních vajíček (připomeneme-li si jeden z významů pojmu „easter egg“ v popkultuře) – a je nejen vzrušující hrou, ale umožňuje nám snadněji přistoupit na tu všudypřítomnou nesmyslnost, či lépe řečeno všeobjímající nervózní nejistotu. Přece jen jsme v říši divů: v zemi, kde lidé nechávali zmizet svá jména, aby nezmizeli sami. V říši, kde se kdysi zrodilo impozantní hnutí proti zlu a kterou následně běsnění téhož zla – nacionalismu – obludně proměnilo. Lze snad tvrdit, že tyto „divy“ jsou něco krásného a líbezného? Těžko.

Román Chyť toho králíka je rozhodně vyzrálý debut, byť nevím, zda vstoupí do učebnic povinné četby, jak mu předpovídají některé čtenářské recenze. V každém případě jde o příklad vynikajícího vyprávění, v němž je v přesném poměru namícháno vše, co k dobrému příběhu patří – včetně umění dohnat čtenáře k jisté formě sladkého zoufalství, v němž lačně zhltá každé slovo, jen aby se znepokojením zjistil, že navzdory výzvě obsažené v titulu knihy toho ušáka nechytil.