Drsný spasitel se odehrával ve světě po Krachu. A jak v románu zaznělo (volně citováno): „Všechno se definitivně podělalo, když lidi ukřižovali Ježíše Krista. Podruhé.“ I Božímu synovi, známému hlásáním lásky, totiž následně tak trochu přeskočilo. A totéž se dá říct o realitě. Hlavní hrdina románu měl i proto podivné implantované Oko a ještě podivnější Ruku s klepetem a vůbec připomínal některé z postav anarchistického autora fantasy Michaela Moorcocka, pokud by byly prohnány filtrem kyberpunkové literatury a přesazeny na postapokalyptické Ostravsko. Román to byl napínavý a zároveň zábavný, mixoval všemožné žánry a naplňoval klasickou dramaturgickou formuli „hurá na nepřítele – dostat nakládačku – přezbrojit a hurá na nepřítele – dostat znovu nakládačku – znovu přezbrojit a znovu hurá na nepřítele až do finálního triumfu“. Žambochovým fanouškům byl ovšem především dostatečně přístupný díky protagonistovi, který svým mentálním nastavením prostě nijak nevybočoval z řady ostatních autorových hrdinů.

Podobný nás ostatně provází i nyní, když se autor do fascinujícího světa, kde už lidstvo dávno ztratilo nárok považovat se za pány tvorstva, po patnácti letech vrátil. Jeho jméno se nedozvíme, nicméně v jednu chvíli se o něm mluví jako o VIP klientovi č. 3. Pan hrdina má totiž exkluzivní smlouvu s nejlepší Klinikou široko daleko, kam zavezl postřelenou těhotnou partnerku Avril. Personál Kliniky dělá, co může, přesto náhle u Avril dojde k radikálnímu zhoršení situace a ona umírá – aby následně zcela nepochopitelně ožila. A ať VIP klient, nebo ne, tohle je záhada, jíž tajemná Mylady, které Klinika patří, nedokáže odolat. Z našeho hrdiny se stává postradatelná položka, zvláště když se rozhodne reklamovat poskytnuté služby, a aby svým protestům dal náležitou váhu, zmasakruje vybrané jednotky upířích žoldáků. Měl by to být krátký střet, ale Žambochovi hrdinové velmi často skrývají ošklivá tajemství, a velmi často dokonce i sami před sebou. Jejich postupné odhalování umožňuje navyšovat sázky, gradovat akční scény, přihazovat čím dál mocnější protivníky – a zároveň umocňuje napětí, protože aby Avril její milý zachránil, bude se dost možná muset vzdát vlastní lidskosti. Což by znamenalo, že Avril tak jako tak ztratí…

Samarkand nabízí v jádru zcela jednoduchý, až primitivní příběh. Hrdinovi jde o záchranu milované osoby a urputně si jde za svým, přičemž cestou „leveluje“ a „leveluje“. Pokud je tedy první akční scéna v knize v podstatě civilní přepadení domova, v jehož filmové verzi by se vyjímal Charles Bronson, ty poslední už hrozí přerůst ve zničení světa a zborcení reality a vyžaduje spíše adaptaci v žánru anime než cokoliv hraného, zavánějícího pokusem o realismus.

Podobných příběhů už Žamboch napsal víc, je tedy tento v něčem jiný? Vlastně poměrně překvapivě je. Velký prostor totiž dostávají hrdinovi protivníci, jejichž perspektiva je vítaným osvěžením. O Mylady postupně zjišťujeme, co je ve skutečnosti zač a jaké má ve světě po Krachu postavení; její interakce se zaměstnanci Kliniky jsou plné bizarního humoru. Zároveň ovšem nikdy nedojde k jejímu střetu s hrdinou – jeho akce spíše nejprve pobaveně a posléze fascinovaně sleduje, až nakonec „problém“ přehraje na větší rybu v potravním řetězci… a nadále vše sleduje. Což paradoxně dodává některým hrdinovým akcím až katarzní vyznění. Chvíle, kdy libovolný hrdina naplno projeví své schopnosti, případně se odhodlá obětovat sebe sama (nebo svou duši), už náhle nejsou jen pro Žambocha typickou, tucetkrát obehranou písničkou, ale opět získávají díky pohledu zvenčí a mnohem silnějšímu pocitu překvapení jeho protivníků na působivosti.

Vedle toho autor opět nadhazuje pozoruhodné nápady a hraje si s detaily. Propojení magie a technologií bylo vždy jeho silnou stránkou a zde je během mise potřeba kromě jiného vyjednávat s podivnou umělou inteligencí nebo spolupracovat s požírači duší. Další body pak kniha získává díky narážkám na historii svého světa (co se skutečně stalo u Sevastopolu, kde se rozhodlo o nových vládcích Země?) a děj Drsného spasitele. Jen je trochu škoda, že okolí Ostravy bylo nahrazeno tuctovým postapokalyptickým prostředím města Samarkand, kde nejzajímavější dominantu představuje již desetiletí hořící mrakodrap.

A jestliže předchozí román z tohoto světa nabízel třeba zajímavé úvahy o mesiášství nebo mile lokální šlehy do české (a ostravské) nátury, tentokrát je skutečně vše podřízeno dynamice a napětí. V tomto ohledu se jedná skutečně o jednohubku. Zároveň ovšem o jednohubku vybroušenou a v záplavě Žambochových často až nestřídmě nabobtnalých eposů z posledních let překvapivě osvěžující. Jen je škoda, že už nevycházejí malé knížečky typu „kolibřík“, v nichž kdysi autor publikoval samostatně některé delší povídky. Samarkand by se do nich hodil více než do sice poněkud exkluzivněji působícího, ale bizarně cenově nadhodnoceného formátu, v němž nakonec vyšel.