Kapitán Vadim Skorlenskij stojí před budovou newyorského nádraží Grand Central Terminal, v ústech má sladkou pachuť a plive kusy syrového masa. Na obzoru se objevují záblesky jasného světla od atomových úderů a mrtví jaksi odmítají spočívat v pokoji. Ostatně brzy zjistíme, že mrtvý je i samotný Vadim, protože poslední mise se ošklivě nepovedla. I když… podle vybavení, které jeho jednotka dostala a které neobsahovalo moc ochranných prvků, se zdá, že s jejich smrtí a následným procitnutím coby nemyslících zombíků, šířících nákazu dále, se jaksi počítalo. Jenže Vadim a jeho kolegové nejsou nemyslící. A nyní před sebou mají dva (post)životní cíle. Za prvé ochránit poslední dva členy týmu, kteří jsou skutečně naživu. A za druhé pomstít se parchantům, kteří to všechno spískali.

Úvodní scéna románu Zvláštní operace Z od skotského spisovatele a scenáristy Gavina G. Smithe slibuje mnohé. Boj špičkově vycvičených členů specnazu proti brutální mase zombíků na pozadí třetí světové války? S omluvou, proč „hrdinové“ snesou mnohem víc než obyčejní (čti „živí“) lidé, takže lze vystavět skutečně spektakulární akční scény? Lákavá představa. Zvláště když v krátkém flashbacku, zasazeném do Afghánistánu, autor stručně načrtne určitý étos celé Vadimovy jednotky a jejich vztah ke KGB, které zrovna provedlo převrat a odstavilo Gorbačova. Bohužel na následujících stránkách není Smith schopen vzbuzeným očekáváním dostát.

Subžánr zombie příběhů v poslední době neprožívá kdovíjaký rozkvět, ale tak nějak přežívá a stále má dost příznivců. Je však čím dál těžší přijít s nějakým originálním ozvláštněním. Zombíci už dávno neobléhají jen supermarkety či poslední ostrůvky lidského společenství. Čelili jim například nepříliš inteligentní soutěžící reality show v izolované „vile“, kteří si nejsou jisti, do jaké míry je apokalypsa dílem producentů a do jaké míry se může jednat o realitu. Nebo jsme v románu (a následně i filmové adaptaci) M. Careyho Všemi dary obdarovaná  získali náhled do zařízení, kde vědci zkoumají infikované děti, do jaké míry stále ještě mohou fungovat jako lidské bytosti. Nejsympatičtější postavou (byť vedlejší, ovšem kradoucí si pro sebe každou scénu) posledních let se stal zrzavý kocour z trilogie Manela Loureira Apokalypsa Z a především domestikovaný samec vrány americké ST (aka SračkoTrus) z románu Království dutců od Kiry Jane Buxtonové. Detailní zmapování postapokalyptického světa zaplněného zombíky nabídlo nejprve komiksové a posléze seriálové (včetně několika spin-offů) The Walking Dead neboli Živí mrtví. Všechna zmíněná díla se svým výchozím nápadem promyšleně a více či méně důvtipně pracovala. U Speciální operace Z se však nic podobného nekoná.

Jakkoliv u Vadima občas problesknou zážitky, které jej formovaly (dětství prožité v době bitvy o Stalingrad), a periodicky se opakují připomínky, že se svými druhy mluví rusky, na nějaké hlubší využití specifik specnazu však nedojde. Naopak se vzhledem ke složení jednotky (například bývalý trestanec a člen Bratvy přezdívaný Gulag, krásná sniperka Princezna či východoněmecká důstojnice Fräulein a vůbec důsledně multietnické složení týmu) zdá, že Smith sem prostě překlopil schéma speciální jednotky z béčkových akčňáků osmdesátých let. A ani to nedokázal tak nádherně přepálit jako režisér John McTierman v legendárním snímku Predátor. Navíc Vadim sice evidentně obsesivně nenávidí nacisty, ale zcela bez problémů reaguje na spolupráci s libovolnými Němci. Což by u něj jakožto u profesionála pochopitelně neměl být problém, ale celá nenávist vůči nacistům, od dětství hluboce zakořeněná, v něm prostě vzlíná čistě podle autorových potřeb, nikoliv podle nějaké vnitřní logiky. O tom, že by měla mít jednotka nějak uvěřitelné vnitřní vztahy na vyšší úrovni, než jaké fungují v pubertální gangsterské partě, ani nemluvě.

Stále se však pohybujeme na poli brakového románu, takže nic z toho by nemuselo vadit. Jenže kniha je vyloženě už ve věnování zacílena na fanoušky „cákajícího hnusu“. A toho je v knize pomálu. Celá zombie linka je trestuhodně nevyužitá a až na krátké a nevýrazné výjimky se omezuje na střelbu do nemrtvé masy. Navíc v knize autor vystřídá tři hlavní prostředí – Manhattan, palubu lodi Dietrich a následně pobřeží Anglie, kde Vadim a spol. narazí na zdivočelou skupinku reenaktorů, ovládanou ukázkovým britským neonacistou. Zatímco v prvním prostředí ještě funguje pocit novosti, že hlavní postavy jsou většinou také zombíky, v druhém se prostě zoufale nic neděje a v tom třetím se dočkáme pouze dvou povedených scén (výslech za pomoci hřebíků a „návrat“ hlavního záporáka) – v obou případech však žalostně krátkých a „nevychutnaných“.

Žánrová potěšení jsou opakovaně nahrazována pokusem ukázat, jak Vadim bojuje za nějaké zbytky svého mravního kodexu, až místy připomíná nikoliv ostříleného, jakkoliv třeba i těžce traumatizovaného veterána několika válečných konfliktů, ale emo teenagera, u něhož vlastně nechápeme, proč za ním jeho tým stále jde. A stejně ploše bohužel působí i zbylé postavy a pokusy dát jejich minipříběhům nějaký zvláštní zvrat. Finálním hřebíčkem do rakve je pak skutečnost, že účtování se šmejdy z KGB – ať už živými, či nemrtvými – prostě nepřijde. Možná si jej Smith nechává na případná pokračování; ale vzhledem k jeho dosavadnímu výkonu minimálně mou zvědavost neudržel. Tenhle béčkový román je bohužel nikoliv šťavnatý, ale chudokrevný a béčkový až příliš.