Proslulý německý prozaik a právník Bernhard Schlink (nar. 1944) vydal další strhující prózu Vnučka (2021, č. 2022), ve které zůstává věrný zásadním tématům své tvorby. Obdobně jako v jeho mezinárodním bestselleru Předčítač (1995, č. 1998) i v aktuálním románu hrají prim rodinná tajemství, složité mezilidské vztahy, revidování osobní i národní minulosti, nacionalismus a také politická témata současného Německa. V zápletce není nouze o napětí a postupné odkrývání starých provinění a utajených pravd, se kterými se ústřední postavy románu musejí vyrovnat. Z novodobé německé historie Schlink tentokráte zaměřil pohled na problematiku rozděleného Německa před převratem v roce 1989, politické rozdíly mezi Východem a Západem a v neposlední řadě na dlouhodobé následky samotného znovusjednocení, přinášející vnitřní rozpolcenost až zahořklost některých bývalých obyvatel NDR.

Rozdělené nebe nad Berlínem

Českému čtenáři má příběh románu mnoho co nabídnout nejen v rovině bravurně vylíčených rodinných vztahů, ale i na historicko-politické úrovni, neboť Čechům jakožto bývalým členům východního bloku je tematika kapitalismu vs. komunismu více než blízká. První část Vnučky pojednává o komplikovaném partnerském vztahu a destruktivní síle lží. Sledujeme kultivovaný manželský pár, jenž se seznámil v roce 1964 během relativně uvolněného festivalu mládeže ve Východním Berlíně, organizovaného za účelem mírové družby a prezentace myšlenek socialismu. Birgit, studentka z Východu v modré košili Svobodné německé mládeže, a Kašpar, student ze Západu v džínách, se do sebe zamilují, načež Kašpar pomůže Birgit emigrovat. Když o padesát let později jeho depresivní žena zemře, zjistí z rukopisu její utajované knihy, že před útěkem v Berlíně zanechala novorozenou dceru. Zmítaná pocity viny, schraňuje potřebné informace k jejímu nalezení, ale nikdy se nedokáže rozhoupat k činu. Birgitin pokus napsat knihu (fragment jejího ichformového románu zabírá přes padesát stran) představuje jakousi terapii psaním, ve které se zabývá otázkou své viny, vyjadřuje bolest z mlčení a zároveň sama sebe ujišťuje o tom, že se rozhodla správně. Kašpar její pátrání po dlouhé, téměř detektivní práci dovede k cíli a spolu s Birgitinou ultrapravicově smýšlející dcerou Svenjou nalézá i svou nevlastní vnučku, čtrnáctiletou Sigrun. Jejich politické postoje však představují v romantickém happy endu nepřekonatelný zádrhel. Schlink strávil rešeršemi o národoveckých statcích nemálo chvil, a dává tak „nepolíbeným“ čtenářům možnost nahlédnout do hrdého, „germánského“ života jedné z meklenburských národoveckých skupin. Němečtí recenzenti autorovi však vyčítají, že při líčení postav komunity nedokázal podat dostatečně realistický obraz, oproštěný od starých klišé. Kašparem idealizovaná vnučka, nová hnací síla jeho života, obdivuje Rudolfa Heße, nacistickou dozorkyni Irmu Grese, odvolává se na Pravdu o Deníku Anny Frankové a touží po piercingu ve tvaru hákového kříže – její extrémní názory šokují a působí až neuvěřitelně. Pomocí úplatků si Kašpar zajistí Sigruniny pravidelné návštěvy v Berlíně (děj se odehrává kolem roku 2015) a rozhodne se jí opatrně ukázat nové životní hodnoty. 

Osamělý mentor a jeho chráněnka

Schlinkovy fanoušky pravděpodobně nepřekvapí, že vypravěčem Vnučky, psané v er-formě, není vnučka samotná, nýbrž podobně jako v autorově posledním povídkovém souboru Barvy loučení (2020, č. 2021) starý, sečtělý muž, který na sebe bere roli mentora. Kašpar Wettner je sedmdesátník, vlastnící knihkupectví v Berlíně, skvěle se vyzná ve vážné hudbě, nade vše miluje světovou literaturu a libuje si v recitaci básní především přírodní lyriky. Rovněž postava Kašparovy ženy koresponduje se Schlinkovou dřívější tvorbou, protože se jedná o silnou, inteligentní ženu, která rozhoduje o svém životě a které se její partner (snad z lásky a strachu ze ztráty?) bojí v čemkoliv odporovat. Čtenářské sympatie si tak zřejmě nezíská ani jeden, Birgit pro své sobectví, když zanechá vlastní dítě napospas dětským domovům v NDR nebo když později odjíždí od Kašpara hledat sama sebe do Indie a následně utápí své dny v alkoholu, než jej nakonec opustí navždy. Kašpar zase pro své slabošství, které se koneckonců týká i jeho vnučky, k jejímuž nebezpečnému národovectví přistupuje možná až příliš opatrně ze strachu, že by o ni mohl přijít a být zase sám. Jeho strategií je nenápadné seznamování dívky s kvalitní literaturou, hudbou neněmeckých skladatelů a probuzení lásky ke hře na klavír, která pro Sigrun brzy představuje jedinou svobodu. Kašpar se dokonce příležitostně mlčky účastní germánských slavností v komunitě, což však znamená, že tím spíše ustupuje od svých zásad. Autor doslovu Thomas Rote poukazuje na nefunkčnost Kašparova příliš demokratického, nenásilného přístupu a vyhýbání se přímé konfrontaci, jež by však mohla Sigrun opravdu někam posunout. Dle Rota slouží Sigrun jako „zjednodušená představa nezletilého a špatně vychovaného Východu, který nejenže není schopný ‚dotáhnout‘ se na prosperující Západ, ale ještě ‚dopustí‘, aby se neonacistům dostávalo čím dál více pozornosti“. 

Zajímavým faktem jsou Kašparovy a Schlinkovy společné rysy. Kromě data narození (oba se narodili v červenci roku 1944) tu lze poukázat i na autorovu účast na diskusích při setkání mládeže v Berlíně, lásku k dívce z Východu a jeho pomoc s emigrací. Zde se nabízí otázka, zda a do jaké míry se Schlink ztotožňuje i s protagonistovou neschopností a bezradností při Sigrunině „převýchově“. Kašpar se s vnučkou setkává po delší odmlce a s hrůzou zjišťuje, že se zapletla do zločinů spojovaných s autonomní pravicovou skupinou v Berlíně. Ani tentokrát však svým liberálním, pacifistickým přístupem nedosáhne kýženého cíle a selhává, aniž by si toho byl vědom. Schlinkův didaktizující přístup podněcuje k zamyšlení nad současnou společensko-politickou situací nejen v Německu a upozorňuje na důležitost volby vhodných strategií k dosažení funkční demokracie. Uspokojivé řešení román sice nenabízí, ale svým nosným tématem, svižným tempem, dialogy s vnučkou a vylíčením netradičního národoveckého světa do sebe čtenáře vtáhne a nějakou chvíli jen tak nepustí.