Švédský spisovatel Fredrik Backman se ve své domovině etabloval především jako sloupkař a bloger se smyslem pro humor a darem zázračně lehkého vyjadřování. Když se v roce 2012 rozhodl napsat plnohodnotný román, překvapil tím nejednoho literárního kritika; asi jako když u nás téhož roku novinář Ondřej Štindl vyrukoval se svým dystopickým Mondscheinem. Od té doby Backman stihl další dvě knihy; po prvotině En man som heter Ove (Muž jménem Ove) následovaly v těsném sledu Saker min son behöver veta om värleden (Vše, co můj syn potřebuje vědět o světě) a Min mormor hälsar och säger förlåt (Babička pozdravuje a omlouvá se). Poslední dvě knihy se českého překladu jistě brzy dočkají; cestičku na náš trh jim nepochybně velmi dobře prošlape Muž jménem Ove, kterého v květnu vydal brněnský Host.

Hlavní hrdina Ove je prošedivělý pán, životem zklamaný, unavený a beznadějně zatrpklý. Od svého okolí a těch několika dnů, které mu ještě zbývají, nechce mnoho: klid a jasná pravidla, podle kterých se věci budou řídit. Pro Oveho pevná pravidla znamenají smysl existence a oporu ve světě, kterému dávno příliš nerozumí. V typologii MBTI ukázkový „strážce“. A tak Ove tráví svůj čas obchůzkami vilové čtvrti, peskováním sousedů přes ploty zahrad, dohlížením na zákaz vjezdu do obytné oblasti a pragmatickým plánováním vlastní sebevraždy. Vším, čím Ove kdy byl, už není. Předsedou družstva vlastníků, železničářem ani manželem. Zůstal jen málomluvným chlapem ze staré školy, ve které se sice učili opravit radiátor, ale dnešek neprobírali. Možná se vám vybaví pixarovka Vzhůru do oblak: v ní muž během neskutečně smutné úvodní scény prožije celý svůj život; zamiluje se, ale lásku brzy navždy ztratí, když jeho žena zemře. Ove jako by mu z oka vypadl.

Mohlo by se zdát, že Backman napsal jen temný román o stáří a utrpení. Opak je překvapivě pravdou, Muž jménem Ove vás bude především bavit. Události se totiž brzy začnou ubírat nečekaným směrem. Do sousedního domu se nastěhuje se svou rodinou mladá imigrantka Parvaneh a v okamžiku, kdy Ove takřka stojí s oprátkou na krku uprostřed obýváku, zboří její muž přívěsem Oveho schránku na dopisy. Zatímco Ove by chtěl zemřít, z Parvaneh tryská život a optimismus. Backmanův humor se skrývá v mistrovském zachycení těch nejběžnějších věcí: ve střetu mužského a ženského světa, racionality a emocí, zásadovosti a spontaneity. A také v přítomnosti kocoura, který se do příběhu jaksi připlete a už v něm zůstane. Kočky totiž z nějakého důvodu působí vtipně, když okouní někde poblíž a s garfieldovsky otráveným kočičím výrazem pozorují lidské konání. Tohoto jevu Backman využívá měrou vrchovatou.

Veterinář přijel a po prohlídce konstatoval, že kocour má hluboké omrzliny a je silně podvyživený. Nadiktoval Ovemu dlouhý seznam pokynů, čím vším ho bude muset krmit a ošetřovat. Jako by kocour byl nějaká pohovka. A Ove firma na renovaci koček.
„Já nejsem firma na renovaci koček,“ ujistil Ove kocoura.
Kocour mlčel.
„Jsi tu jenom proto, že s tou těhotnou ženskou se nedá rozumně domluvit,“ pokračoval Ove a ukázal směrem k jejímu domu.
Kocour byl zaneprázdněný snahou olíznout si oko.

Nezvykle široký prostor v knize patří automobilům. Ove celý život věrně kupuje auta značky Saab a se svým nejlepším přítelem přestane mluvit, když si dotyčný pořídí BMW. Oveho láska k saabu a jeho životní zvyk třídit lidi podle aut, která vlastní, přiměla dokonce švédskou automobilku, aby se k Muži jménem Ove hrdě přihlásila a napsala k románu vlastní recenzi. Českého čtenáře proto jistě nepotěší, že škodovkami jezdí převážně postavy nedůležité nebo zcela zavrženíhodné.

S každou další stránkou Ove ve společnosti Parvaneh taje, a přestože se navenek nezmění, stává se z mrzouta chlapíkem, kterého mají všichni včetně čtenáře rádi a který zjišťuje, že tohle všechno nemusí být konec, že ještě může sehrát mnoho životních rolí: stát se opravářem bicyklů, učitelem řízení, náhradním dědečkem, a jak asi tušíte, majitelem kocoura. Posledních sto stran pak připomíná pohádku, ve které se hodná zvířátka a trpaslíci (Ove a jeho sousedé) budou muset postavit zlé čarodějnici (úředníkům).

Backman namíchal příjemný mix melancholie, smutku, humoru a životní radosti. V některých pasážích nekompromisně a cílevědomě dojímá čtenáře, nikdy ale nepřekročí únosnou mez a nesklouzne do kýče. I když Muž jménem Ove nemá ambici být velkou literaturou první kategorie, stojí za přečtení. Na závěr varování pro citlivější povahy: u finální scény pozor na nekontrolované ronění slz. Hrozí nebezpečí dehydratace.