Jméno Fredrika Backmana není českým čtenářům neznámé, v posledních dvou letech se v češtině objevily dvě jeho knihy a letos k nim díky nakladatelství Host přibyl humoristický román Tady byla Britt-Marie, svým stylem navazující na autorovu prvotinu Muž jménem Ove.

Děj lze shrnout velice jednoduše: Britt-Marie, žena středního či spíše vyššího věku, se rozhodne opustit svého muže, využije první nabídky zprostředkované úřadem práce a přijme místo vedoucí volnočasového střediska na zapadlé vesnici. Zde se hlavní náplní její práce stane starost o partu místních dětí milujících fotbal, přestože ona sama fotbalu rozumí, slovy známé písně Jaromíra Nohavici, „jak koza náklaďáku“. Situaci Britt-Marii příliš neusnadňuje ani její pedantská povaha a neustálá snaha zkulturnit své okolí, která jí místo vděku přináší jen více či méně skrývanou kritiku a označení „hašteřivá babizna“. Britt-Marie se ovšem nenechá negativními reakcemi odradit a trpělivě, po malých krůčcích a hlavně nevtíravě (neboť vtíravá Britt-Marie rozhodně není, to si o ní nikdo nesmí myslet) pracuje na kultivaci celého lidského pokolení, aby si každý osvojil umění ukládání příborů ve správném sledu (vidličky, nože, lžíce, v tomhle pořadí – ale Britt-Marie na tom přece netrvá!).

Ne každá z postav je však tím, čím se na první pohled zdá být, čímž se naplňuje i sdělení z předsádky knihy, že jde o román „o tom, jaké to je mít předsudky (ne že by Britt-Marie nějaké měla, to samozřejmě ne)“. Jak autor čtenáři postupně odkrývá, existuje u Britt-Marie pro její chování důvod a ukazuje se třeba i to, že mladík s poměrně vypovídající přezdívkou Psycho může nečekaně mít i dobré vlastnosti.

Tvrdý návrat Britt-Marie do reality, před kterou se po několik desítek let uzavírala v domácnosti, aby manželovi vytvořila domácí idylu, umožňuje autorovi upozornit humornou formou na nešvary, se kterými mají zkušenosti i mnozí čtenáři, v první řadě na přebujelou, odlidštěnou a často samoúčelnou byrokracii. Stejně tak autor humorně vystihuje a analyzuje řadu kontrastů, které společnost rozdělují: nejde jen o téměř klasické rozpory a nedorozumění mezi příslušníky různých generací, ale také o rozdíly mezi městem a vesnicí, mezi bohatými a chudými, mezi šéfy a (ne)zaměstnanými i mezi těmi, kteří stále mají svůj sen, a těmi, kdo již na jakoukoliv naději na změnu rezignovali. Klíčovým symbolem naděje na vzestup, změnu i alespoň trochu smysluplné trávení volného času je v knize fotbal, jehož potenciál v tomto ohledu dobře znají a oceňují i tuzemští sociální pracovníci.

Věrní Backmanovi čtenáři v knize najdou řadu motivů, které se objevily už v autorově prvotině. Důležitou roli zde tak opět hraje automobil značky BMW a rovněž zvířatům je i tentokrát věnováno relativně hodně prostoru, třebaže kočky, trpělivé posluchačky z prvního románu, byly nahrazeny netečnými pouličními krysami. K humornému ladění celé knihy přispívá ironický jazyk vypravěče, prostřídaný přímou řečí typickou pro prostředí, z něhož postavy pocházejí – jinak mluví babička s chodítkem, jinak teenageři na fotbalovém hřišti a jinak samotná Britt-Marie. Překladatelka knihy Helena Matochová si tak zaslouží uznání za to, že dokázala tyto velice rozdílné jazykové roviny v překladu zachovat. Útlocitnější čtenáře je na tomto místě ale nutno varovat před nadprůměrně četným výskytem nadprůměrně vynalézavých vulgarismů. Ty ale odpovídají jeho poněkud drsnějšímu humoru.