Juan Pablo Bertazza, argentinský spisovatel, básník a redaktor Radio Praga, který se už před určitou dobou usadil a žije v Praze, vydal minulý rok prequel Pražského syndromu. Román Alto en el cielo (Vysoko na nebi), v němž opět najdeme propojení s českou metropolí, na své vydání v češtině ale zatím čeká.

Protagonistkou příběhu je Katka Fůrstová, kterou čtenáři mohou znát jako femme fatale argentinského mladíka Rodriga z Pražského syndromu. Češka se vydává do Buenos Aires s poněkud tajuplným posláním, jež se čtenářům odkrývá postupně. Objevují se však i pasáže z minulosti, z období druhé světové války, a zavádějí nás do Prahy ovládané nacisty. Jak se může propojit minulost a současnost? A po čem se jak tehdy, tak teď postavy shánějí?

Česko-argentinské (či argentinsko-české?) zrcadlení

Bertazza i v tomto románu zůstává věrný tématům, která se již objevila v Pražském syndromu: v hlavní roli se objevuje cizinec (tedy cizinka) v neznámé zemi, zkoumá se fungování cizího jazyka, v díle je patrná autorova záliba v detailních popisech památek a architektonicky zajímavých staveb, oživují se mnohé legendy. Katka podobně jako Rodrigo opouští svůj kraj, aby objevila nový. Podobně jako Rodrigo pořádně neovládá místní jazyk a postupně se seznamuje s kulturou a lidmi cizí, exotické země. Již v letadle se spřátelí s argentinskou fotografkou Delfinou a ta ji k vlasti znovu vrací svým projektem, v němž se pokouší v Buenos Aires vyhledávat místa podobná těm pražským. Katka pak pravidelně dochází na ambasádu, kde svou záhadnou práci konzultuje s Vladimirem Ulmanem, poněkud podivným zaměstnancem se zálibou v nezvyklých hračkách.

V určitých ohledech by se tedy dalo říci, že je román Alto en el cielo jakýmsi zrcadlením Pražského syndromu. Stejně jako si autorův zájem zasloužilo české hlavní město, které ve svém (do češtiny již přeloženém) románu oslavuje, vzdává teď Bertazza hold i svému městu rodnému. Hledání společných rysů mezi oběma městy však v díle zachází ještě dál, až k jakémusi mystickému propojení, kdy mezi nimi lze až „cortázarovsky“ projít. Prolínání Buenos Aires a Prahy (někdy až snové), českého a argentinského elementu, povah, jazyka a chování lidí naráží na stereotypy vlastní jednomu i druhému národu. Hledání jejich spojitostí spíše než odlišností však ukazuje na autorovu lásku k oběma zemím.

Zvláštností tohoto románu je, že se otevírá kapitolou s názvem šest a postupně se pročítáme do kapitoly jedna. Není to naprosté „převrácení“ jako například v románu Program pro přeživší Chucka Palahniuka, kde jsou pozpátku očíslované také strany, ani se vyprávění nenoří čím dál více do minulosti. Děj Bertazzova románu totiž přes toto uspořádání „naruby“ spěje lineárně kupředu. Objevují se však flashbacky, vždy v první kapitole (s výjimkou části šest a části jedna, které se věnují Katce), v nichž je čtenář přenesen do minulosti – do Prahy či Buenos Aires v období druhé světové války.

Pro české čtenáře bude jistě velmi zajímavé objevovat Buenos Aires spolu s jeho legendami. Bertazza nás totiž v Katčině příběhu zavede na mnohá nečekaná místa –uveďme například podivuhodný „chalet“, dům postavený vysoko v oblacích na jiné budově na třídě 9 de Julio s výhledem na Obelisk, nebo Palacio de Aguas Corrientes, kdysi zásobárnu vody pro hlavní město, s fasádou, jež z ní činí architektonický skvost. 

Autor rozehrává i barvitou škálu motivů – v příběhu nalezneme mystiku, erotiku či fantastické prvky a dozvídáme se i více o životě českých emigrantů v Argentině. Ještě větší prostor než v Pražském syndromu zde dostává Meyrinkův Golem. Vedle legend, které se tradují v Buenos Aires, zde rezonují například odkazy na Božskou komedii Danta Alighieriho (především v části popisující exkurzi po Palacio Barolo) či argentinské nebo české spisovatele jako například Jana Wericha, Jorgeho Luise Borgese nebo Julia Cortázara. Přestože lze najít určitou paralelu s fantastičnem právě zmíněného Cortázara, jako je tomu při prolnutí dvou světů, v románu Alto en el cielo občas fantastické prvky nastupují i tehdy, když děj knihy takříkajíc „zatuhne“. Nejen proto však bohužel četba tak trochu drhne.

Bedekrový román

V románu je totiž čtenář poněkud šroubovaně a místy až nepřiměřeně zahlcen historickými informacemi. V Pražském syndromu to ještě mohlo fungovat, když se Rodrigo učil o pražských památkách, aby mohl svědomitě plnit svou profesi průvodce, avšak v románu Alto en el cielo už k tak elegantnímu řešení nedochází. Čtenář se naopak může často podivovat nad hlubokou sečtělostí a informovaností postav, které jsou schopny v podstatě spatra citovat pasáže z knih nebo bez zaváhání „vysypat“ obšírné, až encyklopedické znalosti (s naprosto přesnými časovými údaji) o kdejaké polorozpadlé budově.

Příběh je dále místy tak silně zatížený popisy měst a jejich zákoutí, že se Praha a Buenos Aires mnohdy jeví jako motivy zastiňující vše ostatní. Dochází tak k jistému převrácení: postavy jsou spíše kulisami pro památky, než aby tomu bylo naopak, a dějová linka tak spíše slouží spíše jako prostředek než cíl. Jako by se nám do rukou dostal literárně zpracovaný turistický průvodce – kumulující zhuštěná historická fakta, jazykové okénko i pikantnosti o tamní kultuře a chování lidí. Můžeme to ale také brát tak, že se Bertazzovi povedlo něco zcela originálního – vytvořit nový žánr, řekněme „bedekrový román“, stojící na pomezí románu a turistického průvodce.

Jedno je však jisté, autorovi se daří svou lásku k Buenos Aires a Praze přetavit do slov, najít mezi nimi nečekané souvislosti, vzdělávat své čtenáře (byť místy hodně na sílu) a tak trochu borgesovsky vás přinutit, abyste vzali do ruky jiné knihy (nebo mobil) a v jeho procházce po Buenos Aires si ověřili, jestli vás tak trochu netahá za nos.