Juan Pablo Bertazza (1983), argentinský básník, spisovatel a mimo jiné redaktor stanice Radio Praga, nezastírá svou lásku k českému hlavnímu městu, kde se již usadil natrvalo. Po několika turistických návštěvách matky měst získal v rámci programu Praha město literatury tvůrčí stipendium, díky němuž napsal i svůj první román Pražský syndrom (2019). V Argentině vyšlo Bertazzovi několik básnických sbírek, v češtině si zatím můžeme přečíst jedinou, soubor velmi zdařilých krátkých básní Na prahu Prahy (2017). Minulý rok autor publikoval svůj druhý román Alto en el cielo (Vysoko na nebi), jehož překladu se i čeští čtenáři snad brzy dočkají. 

iLiteratura: Píšete poezii, prózu, stojíte za mnoha pořady o literatuře. Co ve vás zájem o literaturu vyvolalo, můžete si vzpomenout na nějakou takovou událost ze svého dětství, četli například hodně vaši rodiče?
Juan Pablo Bertazza: Byli jsme taková ta typická rodina, která knihy sice má, ale nikdo je nečte. Přitom jsem znal lidi, kteří knihy neměli doma vůbec, a pak taky ty, kteří knihy doma měli a četli je. U nás se ale četlo jen málo. Všechno začalo, když mi bylo okolo osmi, devíti let. Vzpomínám si, že mi bratr jednou řekl: „To je úžasné, kolik toho přečteš.“ Člověk někdy potřebuje pohled zvenčí, aby mu došlo něco o něm samém. Zajímaly mě knížky a vlastně jsem ani nevnímal, že rád čtu, považoval jsem to za něco naprosto přirozeného – což se nezměnilo. Čtení vám dává spoustu možností žít jiné životy, nebýt jen sám sebou, poznat jiné myšlení. Říká se, že naše kultura je audiovizuální. Já to mám naopak, jen co začnu sledovat film, už se dívám do mobilu. U literatury mě nic neruší, na tu se umím soustředit dokonale.

iLiteratura: Začal jste psaním poezie. V češtině už jste vydal jednu sbírku Na prahu Prahy. Ve španělštině však vyšla pod jiným názvem…
Juan Pablo Bertazza: Ta sbírka vyšla nejprve v České republice a až posléze španělsky. Já už ale měl vymyšlený název, La revolución de terciopelo (Sametová revoluce). Jde o součást trilogie věnované revolucím. První je La revolución tranquila (Tichá revoluce) o frankofonní oblasti v Kanadě, kde lidé z Toronta chtěli zavést angličtinu, pro část Québecu bylo tehdy docela složité udržet frankofonní prostředí. Přišlo mi velmi zajímavé o tomto kulturně-politickém tématu napsat sbírku básní. Navíc se mi hodně líbí ono oxymóron mezi slovy „revoluce“ a „tichá“. Totéž je tak trochu pravda i o sametové revoluci, což je také oxymóron. A pak ještě zbývá La revolución de los claveles (Karafiátová revoluce) o revoluci v Lisabonu, která má s nimi také něco společného. Tyto revoluce, nenásilné, kulturní, mají společné to, že je v nich důležitá literatura a hudba. Když jsem pak přijel strávit dva měsíce do Prahy v rámci tvůrčího stipendia, začal jsem hledat nakladatelství, které by mi knihu vydalo. Nakladatelství jsem našel, sbírka se jim líbila, ale říkali, že název Sametová revoluce se Čechům líbit nebude. A tak vznikl název Na prahu Prahy, který se mi moc líbí, protože jde o slovní hříčku.

iLiteratura: Okouzlení slovy se ve vašich prózách projevuje často, například v románu Alto en el cielo (Vysoko na nebi) se objevují homonyma, homofona. Je to proto, že jste začínal nejprve psát poezii? Je to záměrné?
Juan Pablo Bertazza: Je to naprosto záměrné, je to moje rozhodnutí. Velmi mě zajímá spisovatel Leopoldo Marechal, psal složitě, barokně, a jeho vize Buenos Aires bývá někdy srovnávána s Odyseem Jamese Joyce, protože jde o něco totálního, složitého a náročného na četbu, skoro z jiné doby. Marechal stál trochu stranou literárního života, protože byl peronista. V mnohém by se ale dal srovnat i s takovým velikánem, jakým byl Jorge Luis Borges, přestože je jeho tvorba jiná a zpracovává jiná témata. Jedna jeho věta mě ohromila už v dětství: „Dobrý romanopisec musí být v prvé řadě dobrým básníkem.“ To s ním sdílím, jsem o tom přesvědčený. A nejenom to, já to praktikuju.

Závrať spojená s psaním

iLiteratura: Začal jste jako básník, proč jste se pak vůbec pustil do psaní prózy? Měl na to vliv váš pobyt v Praze?
Juan Pablo Bertazza: Je sice pravda, že jsem začal psaním poezie, ale próza mě už dávno také zajímala. Praha v tom sehrála svou roli i proto, že je pro mě velmi důležitá. Vždycky jsem se totiž snažil napsat román, ale nedařilo se mi to. Stalo se mi například, že jsem přišel s nějakým nápadem, líbil se mi, začal jsem psát a pak jsem zjistil, že dost podobná kniha zrovna vyšla. Nebo jsem o román přišel, když se mi rozbil počítač a já neměl ten text zálohovaný. Kolikrát jsem něco rozepsal a pak se mi to nelíbilo… První román, který se mi povedlo dokončit, je Pražský syndrom a myslím, že to bylo díky stipendiu. To mi totiž vnutilo i závratné tvůrčí tempo. Měl jsem na napsání knihy dva měsíce. Pravda je, že jsem román nemusel úplně dokončit, měl jsem ale dvě čtení v Praze, která mi přinesla dobrou motivaci. Ta závrať spojená s psaním v časovém limitu tepe i v románu. Chodil jsem ven, ztrácel se v ulicích města, snažil se poznat co nejvíce míst, setkával se s lidmi, toulal se, ale v noci jsem psal. V té době jsem skoro nespal.

iLiteratura: V Pražském syndromu se objevuje zajímavý fantastický prvek, že se lidem na čele v určitých momentech objevuje datum jejich úmrtí. Věděl jste, že podobný nápad se objevil i v japonské manze Zápisník smrti? 
Juan Pablo Bertazza: To jsem nevěděl. Ale mám k tomu historku. Když jsem zjistil, že jsem získal stipendium, měl jsem ohromnou radost. Věděl jsem, že chci psát o průvodcích. Měl jsem jasno v tom, že v románu bude dvojí zápletka, jedna abstraktní, která bude mít co dělat se smrtí, a druhá kontrastní. Napadlo mě téma průvodců, protože jsem se doslechl, že existují i průvodci, kteří o Praze nic nevědí. A chtěl jsem ještě nějak rozpracovat téma smrti. Pracoval jsem v té době v Penguin Random House, v nakladatelství Alfaguara, což je „dvorní“ nakladatelství Julia Cortázara, a jednou jsem šel do práce přes San Telmo, historickou čtvrť Buenos Aires, a najednou mě to trklo: že by na čele člověka mohlo být vidět datum jeho úmrtí. Chtěl jsem, aby to bylo na čele kvůli Golemovi, což se více vysvětluje v románu Alto en el cielo.

iLiteratura: Mezi jednotlivými vašimi díly je patrná provázanost – v jedné básni ve sbírce Na prahu Prahy se zmiňuje slovní spojení „pražský syndrom“, který se pak stal titulem i pro váš první román. Jak v románu Pražský syndrom, tak v románu Alto en el cielo se hodně mluví o turistických průvodcích, historických památkách. Obě knihy jako by se zrcadlily.
Juan Pablo Bertazza: Nevím, jestli ta návaznost je záměrná, ale myslím, že ano. Taková by měla být literatura. Člověk se přece nepromění tím, že napíše novou knihu. Líbí se mi myšlenka, že se s každou knihou se vytváří a doplňuje vesmír. Je to jako v životě, někdy nás náhoda překvapí. Já se nechávám překvapovat knihami a příběhy. Argentinské kritické ohlasy ve spojitosti s Pražským syndromem hodně upozorňovaly na téma turismu. Podle nich je to velké téma. Dokonce se kvůli tomu román i dost líbil, zmiňovala se o tom i Beatriz Sarlo, významná argentinská kritička. Ale jedna z postav v románu Alto en el cielo, Josef Pfitzner, byla i skutečnou historickou postavou. Začal jsem bádat o jeho životě a dozvěděl jsem se, že Prahu znal tak dobře a tak moc se mu líbila, že se chtěl zasloužit i o dohled nad knihami o Praze. Dokonce se snažil v Praze upravovat práci turistických průvodců! Tahle náhoda mi připadala neuvěřitelná. A to jsem zjistil až během bádání, takže třeba tuto návaznost jsem sám nijak nekonstruoval, ale prostě existuje sama o sobě.

Z turisty rezidentem

iLiteratura: Do Prahy jste se poprvé podíval jako turista. Jak se stalo, že jste se rozhodl žádat o tvůrčí stipendium projekt Praha město literatury?
Juan Pablo Bertazza: Stalo se to v roce 2014. Cestoval jsem po Evropě, procestoval jsem spoustu měst. Od Prahy jsem toho hodně očekával. Ostatní města jsem už znal, až na Berlín. Většinou když něco očekáváte, přijde pak zklamání. První kontakt s Prahou byl příšerný. Pamatuju si, že jsem dorazil v noci na letiště. Měl jsem hotel na Vinohradech. Jel jsem metrem, pak jsem od metra šel na hotel přes noční Vinohrady, byla zima a Praha mi přišla příšerná, dekadentní. Nechtělo se mi věřit, že je to Praha, to město, o kterém mi tolik vyprávěli. Druhý den jsem vstal brzy, nasnídal jsem se a vyrazil ven. Dostal jsem se do centra a naprosto mě ohromilo. Takže z noci na den jsem přešel z toho, že mi Praha připadala příšerná, k tomu, že mi učarovala. A už to ráno, přísahám, jsem začal pomýšlet na to, že bych v Praze mohl bydlet. Praha je jedinečná i tím, že v ní existuje mnoho míst daleko od centra, která jsou také neuvěřitelná. Další na řadě byl Berlín, poslední město v rámci mé cesty. Přišel mi hrozný. Celou dobu jsem tam jen přemýšlel, kdy se zase vrátím do Prahy, jak se tam dostanu z Argentiny. Spojil jsem se tedy pak s ambasádou, poznal jsem Radku Návarovou, která přeložila Pražský syndrom a Na prahu Prahy. To ona mi řekla o stipendiu. Praha je nejlepší město na život. Nabízí zvláštní směs krásy a pohodlí. Veřejná doprava je skvělá a všude se dostanete i pěšky. Nejtěžší na životě v Praze jsou dvě věci – jazyk, i když skoro všichni mluví anglicky, nebo dokonce španělsky, a pak je tu ještě počasí. Mimo to jsou tu jen samá pozitiva. Je tu pořádek, je tu bezpečno, je tu klid. Když si teď zajedu do nějakého většího města, dává mi to zabrat, protože mi připadá příliš chaotické.

iLiteratura: Bydlíte teď v Praze, ale zároveň si děláte doktorát na Univerzitě Palackého v Olomouci. Vaše disertační práce se věnuje českým prvkům v argentinské literatuře. 
Juan Pablo Bertazza: Původně jsem se chtěl zabývat obrazem cizince, udělat srovnání mezi tím, jak se prezentuje cizinec v argentinské a české literatuře ve 20. století. Pak jsem si ale uvědomil, že by bylo nesmírně obtížné nastavit tomuto tématu nějaké mantinely. V argentinské i české literatuře se objevuje opravdu hodně cizinců, a to v nemálo knihách. Připadalo mi to velmi zajímavé, ale nemožné dotáhnout do konce. Takže mi nakonec přišlo lepší z mé pozice Argentince žijícího v Praze zkoumat argentinská díla, ve kterých se hovoří o České republice nebo o Praze. Nakonec to bude asi víc o Praze, protože ta je známější. Objevilo se i víc knih, než jsem čekal.

iLiteratura: Jak máte výzkum ohraničený? Soustřeďujete se na nějakou určitou dobu? Dovedu si představit, že těch knih může být hodně.
Juan Pablo Bertazza: Zas tolik jich není. Počítám, že to bude okolo dvaceti, třiceti knih. Limity jsou dva. 20. století a taky to, aby šlo o fikci. Dalším omezením je zaměření na prózu, ne poezii. Téma Prahy v těch dílech musí být nějak rozpracované. Jde například o povídku Alberta Laisecy El checoslovaco, kde je protagonistou Čechoslovák, nebo román Caterva Juana Filloye, kde je Čechoslovák jeden ze sedmi žebráků. Vztah s Prahou se objevuje ale i jiným způsobem, jako v Umělém dýchání Ricarda Piglii, kde dojde k setkání Kafky a Hitlera. A pak je tady téma Golema, to se objevuje ve spoustě knih, legenda o Golemovi je v Argentině dost známá. A analyzuju i to, že všichni mluví o Kafkovi, ale takový Meyrink je také velmi důležitý. Skoro nikdo ho nezná, ale na argentinskou literaturu vliv měl, hlavně díky Borgesovi. Dokonce jsem zjistil, že i Bioy Casares v jednom svém epigrafu o Meyrinkovi mluví.

Od Golema k Denemarkové

iLiteratura: Jaké bylo vaše první setkání s legendou o Golemovi? Přivedl vás k němu nějaký argentinský autor, nebo Gustav Meyrink?
Juan Pablo Bertazza: To už si nedovedu úplně vybavit. Nejvíc na mě ale legenda zapůsobila tehdy, když jsem si během stipendia procházel židovskou čtvrť a koupil jsem si tam knížečku o historii židovské čtvrti. Přišel jsem poprvé na židovský hřbitov, uviděl jsem hrobku Rabi Löva. Ten příběh mi přijde naprosto fascinující. Já jsem vždycky zbožňoval román Frankenstein Mary Shellyové, dodneška ho beru jako jeden z nejlepších románů, co jsem kdy četl. A Golem je něco podobného. Mě na něm nejvíc zajímá, že jde o umělecké dílo, které se vymkne kontrole. To je pro mě velké téma Frankensteina i Golema: umělec přijde o kontrolu nad svým dílem.

iLiteratura: V Alto en el cielo vystupuje Golem tak trochu jako fantastický element a fantastické prvky bychom našli i v Pražském syndromu. Fantastično je v argentinské literatuře obecně poměrně častým prvkem. Proč je důležité pro vás? 
Juan Pablo Bertazza: Je možné, že mě v tom jakýmsi způsobem ovlivňuje argentinská literatura. Popravdě to ale nedělám záměrně. Teď mám například rozepsaný román, který bude naprosto realistický. Fantastické prvky do těchto dvou románů vstupují podobně, jako tomu bylo u mé poezie. Daly mi možnost spojit dvě rozdílné kultury, dvě rozličné země, mluvit o několika různých věcech zároveň, spojit turismus se smrtí. Šlo spíše o proud slov než o žánr, o lingvistické zkoumání a nový jazyk než o zápletku.

iLiteratura: Na čem všem v současné době pracujete?
Juan Pablo Bertazza: Kromě toho rozepsaného románu ještě chystám další věc o Praze. Bude to pravý opak sbírky Na prahu Prahy. Chci vyprávět o Praze víc zevnitř, bude to založené na mých rozhovorech s rozličnými lidmi. Už tedy nebudu stát na prahu Prahy, budu psát o Praze zevnitř.

iLiteratura: Na závěr by mě zajímalo, jestli máte nějakého oblíbeného českého autora.
Juan Pablo Bertazza: Je jich několik. Uvedu aspoň dva. Docela nasnadě je Bohumil Hrabal. Připadá mi opravdu zajímavý. Najdu v něm věci, které se mnou nemají moc společného. Někdy se totiž člověku líbí to, co mu je nějak podobné, v čem nachází shodu. Ale někdy je fajn, když to nemá s jeho světem společného nic. Hrabal se ode mě liší. Je z jiné doby, o světě uvažuje jinak. Přijde mi, že je neuvěřitelně vnímavý, fascinuje mě, jak vidí svět. Do španělštiny je přeložené například Krasosmutnění, není u nás sice moc známé, ale je nádherné. A další autorkou je Radka Denemarková. Poznal jsem ji díky její próze Peníze od Hitlera. Ta kniha se mi strašně líbila. V prvé řadě proto, že do dnešních dnů je téma Němců, kteří museli odejít, choulostivé a tak trochu tabu. A dále je knížka zajímavou směsicí historické přesnosti a něčeho velmi intimního – příběhu dívky, jež vypráví své vzpomínky. Kombinace osobního a veřejného, které je vlastně historickým, mi přišlo neuvěřitelné. Málokdy spisovatel dovede tyto dvě tak rozdílné oblasti spojit dohromady. Teď čtu Hodiny z olova. Denemarkovou považuji za jednu z nejzajímavějších autorek.