Byl prý plešatý a hrozně ošklivý. Jeho slova však posluchače uváděla do vytržení, přímo je prý elektrizovala. O tom, z jakého prostředí Vladimir Iljič Lenin pocházel a jak se přihodilo, že se stal jedním z nejvlivnějších diktátorů 20. století, obsáhle píše britský novinář a publicista Victor Sebestyen ve své knize Lenin: Osobnost, ideologie, teror.

Autor je rodák z Budapešti, ale jeho rodiče po porážce protisovětského povstání z komunistického Maďarska emigrovali do Velké Británie. Už z toho je zřejmé, že jeho přístup k Leninovi není nijak oslavný; rozhodně ale nejde ani o černobílý hanopis. Sebestyen se hlavně snaží objekt svého zájmu v rámci možností pochopit. Důležité je k tomu jak porozumění Leninově ruské identitě, tak víře v nadnárodní ideu marxismu. Sebestyen zdůrazňuje, že diktátor byl především plodem své doby a místa původu, tedy že byl produktem „násilnického, tyranského a prohnilého Ruska“. Revoluční stát, který Lenin vytvořil, byl proto „daleko víc zrcadlovým obrazem romanovského samoděržaví než socialistickou utopií, jak o ní snil“.

Z rodiny slušného měšťana

Narodil se do rodiny „slušného měšťana“ Uljanova. Právě takovými měšťany ale později pohrdal mnohem příkřeji než zatvrzelými reakcionáři. Důvodem bylo například to, že když byl Leninův bratr coby revolucionář a potenciální terorista popraven, místní městská honorace se od jeho rodiny odtáhla. Dlouhodobí rodinní známí je přestali navštěvovat, což podnítilo Leninův jedovatý a někdy nekontrolovatelně vzteklý odpor k liberálům a „středostavovským dobrotivcům“, který už pak projevoval až do smrti. Měšťáci už pro něj navždy zůstali „zrádci a zbabělci“. Hoch, který do té doby o politice uvažoval jen výjimečně, se tak takřka přes noc zradikalizoval.

V oblastech uměleckého vkusu i v řadě jiných ale podle autora vlastně měšťákem zůstal. Sebestyen vzpomíná, že za sovětské éry navštívil jako reportér Moskvu a dostal možnost prohlédnout si kanceláře a obytné místnosti v Kremlu, kde Lenin žil a pracoval. Okamžitě ho zarazilo, jak je tamní prostředí obyčejné, banální a měšťácké – a nediplomaticky prý tento dojem hned sdělil svému průvodci, komunistickému funkcionáři. Ten prý přitakal: „Ano, vždycky jsem žasl, jak mohl dosáhnout tak mimořádných věcí.“

Jednu z příčin autor vidí v Leninových protivnících: neschopný car Mikuláš, který „za svou záhubu do značné míry sám nesl zodpovědnost“, nebo ješitný hrabě Kerenskij, který o přípravách bolševické revoluce věděl (ostatně se o nich otevřeně psalo v novinách), ale myslel si, že ji hravě zkrotí. V mnoha ohledech byl Kerenskij slušný člověk, který ale v autorově popisu působí poněkud operetně: „Do dumy vždy vstupoval v dokonale vyžehleném žaketu a naškrobené bílé košili s límečkem. Při pronášení zanícených projevů v sovětu si límeček strhl a žaket svlékl, aby vypadal víc proletářsky.“ Lenin měl často štěstí, že se jeho oponenti chovali naprosto chaoticky. A dodejme, že ono štěstí nejspíš nespočívalo jen v tom – i když byla jeho bolševiků jen nepatrná hrstka, mnoha Rusům bylo směřování jejich země lhostejné, jak tvrdí například překladatel a rusista Jakub Šedivý.  

Lež a teror

Sám Lenin naopak dokázal být v okamžicích, kdy na tom záleželo, důrazný, tvrdý a nemilosrdný. V osobním kontaktu s jednotlivci si většinou počínal slušně a způsobně; nezapomínal na dobré vychování, jehož se mu dostalo. Avšak v politice, v zakouřených konspiračních schůzovních místnostech, byl nelítostný. Volil přitom taktiku, která se osvědčila v nekonečných vnitrostranických sporech uvnitř revolučního hnutí. Všichni, kdo s ním nesouhlasili, byli v jeho očích a projevech „darebáci“, „pokrytci“, „hlupáci“, „špinavci“, „děvky“, „třídní zrádci“, „hloupé staré panny“, „žvanilové“ (zvlášť oblíbené pojmenování, časté i v jeho spisech) a „tupci“. Mnohdy se uchyloval ke sprostotě a pronášel slova, která se v tehdejší petrohradské společnosti nepoužívala: jeho protivníci byli „sráči“ a „kurvy“. Úmyslně vršil urážku na urážku. I v rámci radikální levice šlo o vystupování zcela nového typu a pro soudruhy představovalo šok. Ruští intelektuálové byli tradičně zdvořilí, a když spolu nesouhlasili – což se stávalo často –, vyjadřovali se ohleduplně.

K jeho politickému stylu také patřilo ustavičné lhaní: „S nestoudným cynismem byl ochoten slíbit naprosto cokoli. Rolníkům sliboval půdu, přestože nevěřil, že by se statky měly svěřit rolníkům – půdu obdělávanou rolníky chtěl znárodnit… Prohlásil, že ve vedení továren mají stanout dělníci; přitom ale nevěřil, že by dělníci mohli řídit podniky, a nehodlal dodržet ani slib, že vzniknou družstva pod vedením odborů.“

Když se dostal k moci, jedním z jeho hlavních prostředků se stal teror, a to dokonce chvílemi natolik rutinní, že někteří lidé byli zmasakrováni čistě omylem. Na jisté schůzi v říjnu 1919 napsal Lenin Dzeržinskému vzkaz s dotazem: „Kolik máme ve věznicích nebezpečných kontrarevolucionářů?“ Šéf Čeky písemně odpověděl, že asi 1500, a vrátil papír Leninovi, který si sdělení přečetl, připsal k němu křížek a vrátil vzkaz Dzeržinskému. Tu noc byly v moskevských věznicích postříleny stovky lidí. Jak ale později vysvětlila Leninova sekretářka, on jejich popravu ve skutečnosti nenařídil. Někdy na předložené dokumenty dělal křížek prostě jako doklad toho, že si informaci přečetl a vzal ji na vědomí. Revoluční spravedlnost se ovšem tehdy uskutečňovala natolik lehkovážně, že ani tento „omyl“ nevzbudil žádný rozruch.

Obecně autor podotýká, že v tradičních obrazech Leninova života, které vycházely během studené války, si jedna ani druhá strana nepřály, aby působil lidsky: nezapadalo to do jejich ideologického schématu. Ve skutečnosti ale Lenin nebyl ledově chladnokrevný, striktně logický ani jednorozměrný: „Byl to vysoce emocionální člověk a propadal záchvatům vzteku, které ho až ochromovaly.“ Současně podle Sebestyena miloval hory, a to „skoro stejně silně jako přípravu revoluce“. Dochovaly se jeho lyrické záznamy túr v Alpách a procházek krajinou. (Ostatně pomníčky na jeho turistický pobyt byly a místy stále jsou i v Tatrách.) Dokázal přesně určit stovky rostlin. Během pobytu ve Francii si s manželkou Naděždou Krupskou oblíbil tehdejší typicky francouzskou zábavu, jízdu na kole. Byl prý „posedlý péčí o to, aby kola byla čistá, promazaná a napumpovaná“.

Jen jedenkrát

Krupská nebyla jediná žena v jeho životě; tou druhou byla milenka Inessa Armandová, s níž měl poměr deset let. Jeho zákonná žena to nejen tolerovala, ale z obou žen se dokonce staly blízké přítelkyně. Autor tvrdí, že šlo o „vzácný příklad milostného trojúhelníku, v němž si podle všeho všichni tři protagonisté počínali korektně“. Obecně soudí, že všechny skutečně důležité životní vztahy Lenin navázal se ženami. Důkazem toho má být i skutečnost, že se Lenin na veřejnosti viditelně zhroutil jen jednou jedinkrát – na Inessině pohřbu tři roky před jeho smrtí.

Další dimenzí Leninovy osobnosti, kterou kniha postihuje, je to, že byl záhy svými soudruhy-revolucionáři takřka „zbožštěn“. Byl prohlášen za největšího vůdce, jehož lidstvo kdy poznalo. Oficiálně byl přirovnáván k Ježíši Kristu, případně byl ve shodě s formulí, kterou pravoslavní popi užívali o carovi, označován za „vůdce z Boží milosti“. Paradoxní přitom je, že v rané fázi revoluce mnozí Rusové vůbec neznali jeho fyzickou podobu. V publikaci tak najdeme například historku o přepadení, kdy bandité Leninovi sebrali doklady a soudruzi na nejbližším stranickém vedení mu odmítali uvěřit, kým skutečně je. Funkcionáře nakonec přesvědčil až telefonát do daleké Moskvy, odkud ho Dzeržinskij identifikoval podle hlasu.

Taková neznalost už dnes nehrozí. I proto, že jeho nabalzamovanou mrtvolu si mohou návštěvníci Moskvy i dlouho po pádu komunismu na vlastní oči prohlédnout v jeho mauzoleu. Jak autor konstatuje: „Sovětští vůdcové, kteří následovali po něm, měli za to, že Leninovy úspěchy legitimizují jejich vládu. Po stu letech Lenina využila nová dynastie autokratů, extrémních nacionalistů, kteří sice odvrhli komunismus, ale dál Lenina ctí jakožto silného vůdce v tradici ruských dějin.“ 

Leccos z toho, o čem Victor Sebestyen píše, už čtenáři mohou znát například z biografie Lenin: životopis od Roberta Serviceho (Argo, 2002). Service je přitom k Leninovi jízlivější než Sebestyen: bez žen ve svém okolí by prý nevyrostl v postavu historického významu a až do konce života se prý projevoval jako rozmazlené dítě, které očekává pozornost, „kdykoli po ní zatouží“. Leninových biografií u nás ale stále vychází nesrovnatelně méně než třeba biografií Stalina nebo Hitlera. Přitom jde o centrální postavu, jejíž pochopení je důležité: bez jeho úspěchu by se možná ani jeden z nich nedostal k moci.