Básník a soukromý inseminátor krav Zdeněk Volf (nar. 1957) vydal první dvě sbírky Řetězy a ptáci (Arca JiMfa) a K svému (Host) v roce 1999, následovaly Stahy (Petrov, 2003), A mrvě prsteny (Protis, 2007), Až na poslední pohled (Barrister & Principal, 2013), Před modlitbou přiložím (Protimluv, 2017) a Žasl jsem od pily (Weles, 2018). Editorsky se podílel na básnických antologiích Chlévská mrva (aneb Zvířata nám odcházejí ze života) a Krátká báseň.

V případě jeho nejnovější sbírky Boty, paznehty (Srdeční výdej, 2021) bere čtenář do rukou řemeslně dobře odvedený titul – formou i obsahem. Minimalisticky výtvarně zpracovanou knihu zdobí osm ilustrací Svatopluka Otiska, z nichž jedna je zároveň použita i na obálce. Nakladatelům patří dík za poskytnuté informace o malbách v závěru knihy, medailonek o malíři ale chybí.
Rozsahem básní se Zdeněk Volf pohybuje od těch tvořených pouhými několika málo verši (nejkratší básní sbírky je jedna z nepojmenovaných: „Já chci bonbón. / Já ruku.“ – s. 61) až po útvary delší, jež však nepřesáhnou stránku (výjimkou je sbírku uzavírající báseň Prám, patřící zřejmě k nejdelším textům, které Volf kdy napsal). Motivy Volfových veršů se skrze vzpomínání silně prolínají s jeho životem, často se v nich objevuje příroda a krajina (zde nejčastěji zahrada či řeka: „… tichneš / na soutoku Bečvy / a kanálu z Tesly, Dezy – / jako v proudu, / v jedu… / znehybnělý jelec“ – s. 44), rodina a vztahy (v básních napříč sbírkou se objevují manželka, dcery či vnuk, prolínají se v ní úryvky slov příbuzných a přátel). Mrazivým motivem je umírání a smrt maminky (například verš z básně Spolu: „Tvář měla, jako když / poslední slunce prozařuje keře“ – s. 12). Erotické motivy jsou zbaveny lascivity a nabývají spíše existenciálního charakteru: „Někdy se v noci budím / se ztopořenými rty, / s touhou se třít / o tvůj klín… hůř / si ho však odepřít / kdesi v srdci / než v tvém rozkroku“ (s. 23). Vše prostupuje napřímo nevyslovená, přesto přítomná víra (Zdeněk Volf je praktikující katolík). Atmosféra i vyznění veršů jsou tiché a vyžadují pozornou četbu a pokorné naslouchání. Boty, paznehty, stejně jako celé Volfovo dílo, tak lze doporučit čtenářům, kteří se nebojí komplexní poezie a mají s ní už jisté čtenářské zkušenosti. Na své si jistě přijdou obdivovatelé Vladimíra Holana, Františka Halase či Bohuslava Reynka. 

Dopoledne pracovat, odpoledne číst. Takto Zdeněk Volf charakterizoval na autorském čtení v září loňského roku v rámci festivalu Přibyslavské nocturno, kde četl básně z každé své sbírky, ve zkratce svůj život. Jako soukromý inseminátor krav, který za prací vyjíždí do okolí, má dopoledne hotovo a zbytek svého času může věnovat knihám. Je to znát: jeho poezie je plna chlévské mrvy. Není to však myšleno špatně – naopak. Čtenář nejspíše pochopí, že tak jako se z mrvy zráním stává hnůj, uzrává z ní i Volfova hodnotná poezie.